Začala svou novinářskou kariéru těsně před začátkem ruské plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Po příchodu do Česka natáčela pro Českou televizi rozhovory s Ukrajinci. Nyní je tiskovou mluvčí pro ukrajinskou komunitu na Úřadu práce. Nataliia Kosiakova v rozhovoru pro web ČT24 popsala svou životní cestu třemi posledními roky.
„Čtyřiadvacátého mě probudila maminka,“ vzpomíná na únor 2022. „Řekla mi, že slyší výbuchy. Pak jsem to slyšela i já a tím to všechno začalo.“ Novinářka v den začátku obnovené ruské invaze na Ukrajinu měla v plánu dokončit svoji první reportáž v Kyjevě. Místo toho strávila čtyři dny ukrytá ve sklepě s matkou. „Když se mě někdo ptá, jaké na to mám vzpomínky... to se mě radši zeptejte, jestli se mi povedlo aspoň na něco zapomenout. To se mi rozhodně nepovedlo, protože na podobné věci se nezapomíná,“ vysvětlila.
Původně s matkou plánovaly odjet do Lvova. Kvůli obavám o bezpečnost se však rozhodly zemi opustit a zamířily do Česka, kde žije část jejich rodiny. „Když se na to podívám takhle zpětně, tak to je velice důležité, že přijdete někam, kde někoho máte,“ popsala Kosiakova, která nejprve zamířila do Plzně, kde na základě náhodného rozhovoru pro ČT v asistenčním centru pomoci uprchlíkům získala práci redaktorky.
„Snažím se lidi podpořit“
V rámci své profese dělala reportáže o Ukrajincích v Česku. „Bylo to pro mě bolestivé, protože prvních několik měsíců každý člověk, s kým se sejdete a s kým mluvíte, tak brečí,“ líčí. „Je to i cítit, jako byste svými otázkami způsoboval nějakou bolest, tak mi to bylo nepříjemné,“ dodala doufajíc, že svou prací pomohla přiblížit osudy ukrajinských uprchlíků české společnosti.
Nyní Ukrajincům pomáhá skrze pozici tiskové mluvčí pro ukrajinskou komunitu na Úřadu práce. „Když jsem v kontaktu s ukrajinskou komunitou v jakékoliv roli, tak se vždycky snažím ty lidi podpořit a nějak je motivovat, protože já jsem ten příklad, že jsem se dostala do práce ve svém oboru, že jsem se naučila česky a ono to nebylo vůbec jednoduché,“ popsala svoji osobní roli v rámci integrace do české společnosti. Zároveň podotkla, že sama sice žije v „bublině“ pozitivních příkladů, ale mnoho Ukrajinců kvůli neznalosti jazyka stále pracuje pod svojí kvalifikací.
„Já se nejvíc bojím toho, že ta podpora, kterou jsme tady všichni cítili na začátku, kterou cítíme pořád, bude klesat,“ vyjádřila obavy bývalá novinářka s nadějí, že se to nestane. „Na datech vidíme, že například to, kolik Ukrajinci odvádějí do státního rozpočtu, je už mnohem větší číslo než to, co z českého rozpočtu jde na podporu těch nejzranitelnějších,“ podotkla.
„Od roku 2022 neplánujeme“
„Všichni říkají, že je to asi těžší, když jste tady a jste v kontaktu se svými blízkými, kteří jsou tam pod palbou, než když jste spolu s nimi tam,“ popsala Kosiakova sledování situace na Ukrajině z Česka. „Když dohledáte, že zrovna ve městě nebo v oblasti, kde jsou vaši blízcí, došlo k bombardování a nemůžete se s těmi lidmi spojit, tak to je to nejhorší, co člověk vůbec může zažít,“ doplnila s tím, že na Ukrajině má velkou část rodiny.
„Takže když někdo říká ‚uprchlíci jsou v bezpečí a asi si užívají svůj život a je jim dobře‘, tak takhle tomu úplně není, protože na jednu stranu prožíváte všechno, co prožívají vaši blízcí na Ukrajině a obáváte se o ně a na druhou stranu žijete v úplně cizí zemi a snažíte se integrovat, snažíte se nikoho nenaštvat a prostě být užitečným člověkem,“ vysvětlila Kosiakova, jež se hned po svém příjezdu do Česka rozhodla, že chce pro svoji integraci a komunitu dělat „maximum“.
„Moc mě těší to, že mohu zůstat pro Ukrajince užitečná a dovedu si představit, že když válka konečně skončí, tak tady nějaká část té komunity zůstane. V tom případě tady asi budu mít co dělat, protože jim někdo bude muset dávat informace, nějak jim pomáhat,“ přemýšlí o budoucnosti. „My Ukrajinci si mezi sebou říkáme, že od roku 2022 neumíme plánovat a ani to neděláme, protože všichni jsme něco plánovali na začátku roku 2022 a víme všichni, jak to dopadlo.“
