Jsou často plní života, plánů a dál bojují, přestože jsou vážně nemocní. Kniha s názvem Jenom chci bejt, kterou napsala redaktorka a dokumentaristka Lea Surovcová, nabízí rozhovory s těmi, kteří vědí, že se jejich čas krátí, nebo zažívají náročné období. Jak sama autorka dodává, kniha je velmi pozitivní a pro všechny. Surovcová se podobným tématům dlouhodobě věnuje.
Kniha obsahuje celkem deset rozhovorů. S kým konkrétně?
Je to devět rozhovorů s lidmi (deset rozhovorů, viz vysvětlení níže, pozn. red.), kteří jsou na hraně života. Původně jsem myslela, že to bude kniha s lidmi v závěru života. Akorát se ukázalo, že medicína je mocná, hlava je mocná, psychika je mocná a řada těch lidí stále bojuje a nejen bojuje. Je aktivní ve svém životě, pracuje a možná někteří i svoji fatální diagnózu zvrátí. Takže je to všechno s otazníkem.
Jak těžké bylo přemluvit je k tomu, aby vyprávěli svoje pocity, svoje příběhy, aby se zkrátka svěřili a dali o sobě veřejnosti vědět?
Pro mě bylo spíše těžké najít těch devět příběhů, ale hlavně v tom, aby to dávalo smysl. Protože já tyto věci často točím a chtěla jsem, aby to mělo nějaký smysl. Jsou tam lidé od 23 až do 98 let, kteří mají různé typy diagnóz, různé druhy péče, různá témata, takže aby to bylo pestré.
Dostat je do knihy vlastně nebylo potom už tak náročné, protože jsem věděla přes kterou organizaci, někteří jsou i z mých reportáží. Ale je pravda, že to bylo pro mě výjimečné v tom, že jsem s nimi trávila intenzivnější čas, protože s kamerou tam jedu se štábem a teď jsem s nimi byla třeba celý den, v hospici, seděli jsme v kavárně, venku a bylo to velmi intenzivní.
„Nikdo nebyl na smrtelném lůžku“
V úvodu jsi říkala, že jsi musela změnit podtitul – místo na konci života, na hraně života. Co dalšího tě překvapilo? Co se lišilo od představ, které jsi měla?
Témata opravdu točím velmi pravidelně a překvapilo mě, že jsem před sebou měla v podstatě devět zdravých lidí. Setkávali jsme se v kavárnách, v parcích, na různých místech, doma, ale nikdy to nebylo, že bych se s někým setkala, když to řeknu špatně, na smrtelném lůžku.
Je pravda, že jedna z hrdinek, Daniela, ta už byla v terminální fázi rakoviny, ale když jsem byla u ní doma, tak byla v pyžamu, ale vypadala, že má třeba angínu. To mě překvapilo, jak ti lidé, ač jsou tam fatální diagnózy jako ALS, rakovina slinivky, svalová dystrofie, jsou plní života, elánu, plánů, chuti do života. Nebyly to žádné zlomené osobnosti.
O čem si povídáte? Popisují spíše pocity, jak to mají, jak to vnímají, že se jim na světě krátí ten čas, anebo vzpomínají na to, co zažívali?
Hlavně jsem nechtěla, aby kniha byla patetická. O to se snažím i ve svých reportážích nebo dokumentech. Spíše jsme mluvili o životě, protože jsem si hodně kladla otázku, kdo by to vlastně měl číst. Máme řadu těžkých chvil kolem sebe, frustrací a teď si budeme číst knihu o smrti? Ale je to velmi pozitivní, hlavně jsme se bavili o přístupu k životu, přehodnotili, co vlastně už není podstatné. A pořád říkám, že mi dali obrovský dar, že jsem si ty věci uvědomila a můžu se podle toho zařídit ve zdraví, takže kniha je opravdu pro všechny.
Každý je jiný
Ilustrace v knize nejsou fotografie, ale jsou na nich zachyceni lidé, jak by si oni sami sebe představovali v pozicích a situacích, které jsou jim nějakým způsobem blízké.
Knížka je z mého pohledu krásná v tom, že se zapojili tvůrčím procesem. Pojďme si říct, že příběhů je deset – desátý je pozůstalý Felix Slováček mladší po Aničce. Moje sestra Lucie Charvátová dělala ilustrace a vlastně si vymysleli, kým by na nich chtěli být. Nechtěla jsem, aby šlo o fotky na parte nebo nějaké vzpomínání s černobílými fotografiemi, jak byli mladí, ale aby sami sebe vystihli. Myslím, že je to hodně bavilo a jsou rádi. Jsou rádi, že to třeba stihli, protože bych dodala, že z deseti lidí už tři nejsou.
Není to jenom o tom portrétu člověka, ale jsou tam i skryté různé významy, které obrázkům dodávali, které třeba mají symbol jenom pro ně a běžný čtenář to nepostřehne.
Přesně tak. Třeba Karik s dredy je člověk, který je hudebník, je to významný člověk, devadesátá léta, scéna reggae. Jel třeba rozlučkovou tour, kde lidem říkal, že onemocněl rakovinou slinivky, vlastně se na koncertech loučil. Nebo Dan se svalovou dystrofií, který je sportovec. Závodí a to je jeho hnacím motorem. Daniela ráda četla a psala, bylo to pro ni důležité, takže chtěla být vidět, že píše nějaké povídky, knížky. A třeba Adam – kluk 23 let, který má rakovinu, ten je taky sportovec. Má rád vinylové desky a hudbu, takže chtěl být takto ztvárněný.
Když jsem nahlédl do knihy, tak jsem si všiml, že tam často do toho vstupují i rodinní příslušníci. Takže byli u toho a vložili nějakou svoji poznámku, kterou jsi tam doplnila?
Pro mě ta knížka je hezká i v tom, že je to pestré, že každý příběh je jiný, jak jsme individuality. Každý to třeba neutáhl sám. Je tam paní, které je 98 let, tak jí trochu musela pomoci její dcera, nebo pražský kriminalista, který má ALS, tak do toho vstupovala jeho žena. Oni se tak hezky špičkovali, tak to přináší i velmi hezké úsměvné momenty. Říkám, není to žádný smutek, nemusíte se z toho bát.
Kdo tě zná, tak si určitě často klade otázku, jak zvládáš věnovat se těžkým sociálním tématům, často se smutným koncem. Sama jsi řekla, že tři z těch lidí se už nedočkali vydání. Jak s tím pracuješ v sobě, aby tě to nepohltilo?
Jela jsem třeba od Daniely, která byla v terminálním stádiu rakoviny, a opravdu jsme si sedly. Poprvé v životě jsme se viděly, seděla jsem s ní šest hodin, šla jsem domů a byla jsem hrozně naštvaná. Říkala jsem si, že život není fér, a to mě třeba opravdu zlomilo. Pár dnů jsem nemohla vůbec komunikovat a byla jsem velmi smutná.
Když mi její sestra o pár měsíců později napsala, že Daniela zemřela, tak to bylo velmi těžké, ale pořád mám v hlavě, že pro mě i pro ně to má obrovský smysl. Všichni se v knížce shodovali na tom, že mohli a mohou v životě něco udělat, dokázat. Je to pro ně výjimečné, cítí se prospěšní a to jsou hnací motory, že pak už vůbec nepřemýšlíte nad tím, jak je to smutné. Navíc mám v sobě furt takové naděje, nechci říct plané, ale řadu těch věcí vidím často nadějeplně, takže do poslední chvíle vždycky věřím, že se třeba stane zázrak.
