Zástupci všech stran a hnutí, které letos kandidují do Evropského parlamentu, dostávají postupně prostor na ČT24. Lídr kandidátky České suverenity a sociální demokracie (ČSSD) Jiří Paroubek mimo jiné podotkl, že pro jeho stranu je klíčové zachovat právo veta pro členské země EU. To podle něj nutí velké země Unie k tomu, aby jednaly s těmi menšími. Migrační pakt, který má platit od roku 2026, podle něj není pro Česko potřebný. Důležité je zajistit ochranu vnějších hranic, řekl s tím, že by nebyl proti vytvoření sborů, které by hranice chránily. Co se týče Green Dealu, ten by podle něj měl být revidován tak, aby neohrozil životní úroveň českých občanů.
Jak hodnotíte naše členství v Evropské unii po dvaceti letech?
Některé věci se povedly, progres podle mě není tak velký, jak jsem si já představoval před těmi dvaceti lety. Myslím si, že ty lepší věci snad převažují, ale na druhou stranu je zase potřeba vidět, že za posledních dvacet let se diferencovala příjmová úroveň a majetková úroveň českého obyvatelstva až příliš. To si myslím, že nebylo určitě úplně v plánu. A asi to není jedna z věcí, pro kterou jsem zvonil klíči někdy v listopadu 89.
Takže jestli deset nebo jedenáct procent lidí vlastní přes padesát procent finančního majetku, který je k dispozici, tak to je něco, co je moc. A jestli padesát procent lidí má finanční majetek zhruba v rozsahu čtyř procent, tak je to obrovská nerovnost.
Přesto říkáte, že některé věci se povedly. Které to jsou?
Určitě se povedlo dohánět Evropskou unii, i když pomaleji, než jsem si představoval. Jsme na devadesáti procentech průměru, je potřeba vidět také to, že ten průměr byl zředěn tím, že přišly některé země, které zrovna vysokou úroveň neměly. Mám na mysli hospodářskou úroveň. To znamená Rumunsko, Bulharsko, koneckonců i Chorvatsko. Takže je to trochu sporné měřítko, ale předehnali jsme některé země, jako je Španělsko, Itálie, myslím, že i Slovinsko, Portugalsko. To je určitě pozitivní.
Ale nepronikli jsme nebo nepřiblížili se k těm nejvyspělejším zemím západní Evropy, to si myslím, že je špatně. Řada vlád byla slabá a řada chyb, které se udělaly v hospodářské politice, je dnes vidět. Takže proto to nehodnotím tak jednoznačně. Jinak samozřejmě z hlediska některých věcí, jako je cestování, pro mladé lidi zejména možnost studia v zahraničí – to jsou úžasné věci, které moje generace neměla. Ale na druhé straně cestovat chce kde kdo z nás, ale řada lidí na cestování nemá peníze, takže to je asi problém.
Která tři témata považujete v těchto volbách za nejdůležitější?
My máme pět nejdůležitějších témat. Prvním je mír. Mír na Ukrajině, mír v Gaze. Samozřejmě především na Ukrajině, ale Gaza ovlivňuje třeba ceny pohonných hmot, takže i tam je to důležité. Důležitý je mír, protože po zahájení války na Ukrajině se raketově zvýšily ceny komodit, a to ovlivnilo cenovou hladinu v České republice. Vzrostla inflace podle oficiálních čísel za poslední dva roky nejméně o pětadvacet procent, já bych spíše řekl o třicet procent.
Druhé téma je životní úroveň lidí, to souvisí i s prvním tématem – mír na Ukrajině. A samozřejmě jsou tam některé věci, kde je potřeba, řekl bych, posílit příjmovou stránku státního rozpočtu. Aby bylo na školství, zdravotnictví a tak dále. Například zavedením sektorové daně, progresivního zdanění u firem, velkých firem především oligopolního charakteru.
Promiňte, ale jak se tohle dá prosadit z Evropského parlamentu?
Z Evropského parlamentu asi tak úplně ne. Ale dám vám jeden příklad. Samozřejmě to jsou spojité nádoby – národní úroveň a ta evropská úroveň. Přes tři sta miliard korun každý rok nebo řadu let odchází z republiky v dividendách. No a tady existuje evropská směrnice, podle které je možné zavést zvláštní zdanění těchto peněz. Toho je potřeba využít a jednat třeba s Evropskou unií o tom, aby tato směrnice byla účinná a účinnější a samozřejmě pak už je to na ministerstvu financí, aby do toho zasahovalo. Takže jde o to posílit příjmy státního rozpočtu a také zeslabit některé výdaje.
Rozumím. Ale tohle jsou řekněme vnitrostátní témata. Mě zajímají témata pro evropské volby.
To je i evropské téma nebo téma pro evropské volby. Pak třetí téma je migrace, to je jasně evropské téma, kdy neexistuje ochrana vnějších hranic, kdy se neřeší, co s těmi lidmi, kteří tady jsou a nezískali nějaký status pobytu nebo občanství v Evropské unii. Ti se potulují po Evropské unii a není to asi nejlepší. Zkrátka deportovat včas, zajistit ochranu vnějších hranic. Já osobně bych nebyl ani proti vytvoření nějakých sborů, které by chránily evropské hranice.
Samozřejmě pak také je to suverenita země, to je zachování práva veta. Já jsem se jedné z těch diskuzí zúčastnil, dáma z jedné politické strany se svatým nadšením říkala, že je potřeba se konečně zbavit práva veta. Já si naopak myslím, že právo veta je potřeba mít. Nejde o to ho aktivně vždy uplatňovat, ale hrozba toho, že je možné ho uplatnit, ty velké kluky Evropské unie – Německo, Francii, Itálii – donutí k tomu, aby jednali s menšími zeměmi, středními zeměmi, jako je Česká republika.
A pochopitelně Green Deal. To složení Evropského parlamentu rozhodne o tom, ne národní parlament, jak bude vypadat konečná podoba Green Dealu, která může ohrozit životní úroveň českého obyvatelstva. Což se stalo v minulých dvou letech, kdy poklesla životní úroveň v důsledku růstu inflace. Tohle může mít podobný charakter. Takže v letech 2025 až 2027 nově složený Evropský parlament může přehodnotit jednak priority, jednat znění některých dokumentů v rámci Green Dealu. Tak, aby ty dokumenty byly sociálně únosné a aby byly realizovatelné v „nových“ zemích.
Co konkrétně by se v Green Dealu podle vás mělo měnit oproti současné podobě?
Já uvedu jeden příklad, určitě nejsem sám, kdo ho tady uvádí – to jsou ty spalovací motory, posunout trochu dál. Je otázka také se zamyslet nad tím, jestli v situaci, kdy čtyřicet procent elektrické energie u nás je vyráběno z uhlí, zda tedy tak rychle opustit tuto vlastní surovinu a de facto zvýšit tím ceny pro konečné spotřebitele. To jsou úvahy, nad kterými by se česká reprezentace měla, ne hystericky, ale věcně zamýšlet, jestli je proveditelné, abychom z tohoto tak rychle vycouvali.
Zmínil jste také migraci. Jak se vám zamlouvá reforma migrační politiky, která by měla platit od roku 2026?
Někteří říkají, že je to něco… Ono to má asi patnáct set stran, já se přiznám, že jsem to studoval nebo četl jen povrchně, některým věcem nerozumím. Myslím si, že to není to, co by bylo potřeba. Zejména ne pro středoevropskou zemi, jako je Česká republika. Ale někteří lidé, kteří to četli, tak mně říkají, že je to v zásadě nepřijatelné. Pro mě je nepřijatelné třeba to, že je to jakási výměna určitého klidu, který bychom tady měli mít, když bychom nechtěli migranty, za to, že budeme platit poměrně velké peníze do evropského rozpočtu. To je pro mě nepřijatelné.
Zmiňoval jste potřebu míru na Ukrajině. Měla by Evropská unie dál Ukrajině pomáhat? A pokud ano, jakým způsobem?
Tak určitě ne zbraněmi, to k ničemu nevede. Rozhodně humanitárně. Pokud jde o občany Ukrajiny, kteří tady jsou, tak samozřejmě pomáhat jim k získání práce, pomáhat jim v tom, aby měli plnou kvalifikaci výkonu práce, to znamená, aby ovládali český jazyk. Bez toho jsou poloviční, na trhu práce nemohou využít svou kvalifikaci. České fabriky, čeští zaměstnavatelé pořád potřebují pracovní síly, takže tady by se spojilo příjemné s užitečným.
No a začít jednat o míru. Koneckonců já o tom hovořil už před dvěma lety, po tom tureckém jednání o míru mezi Ukrajinou a Ruskem v Turecku, které spadlo v důsledku intervence tehdejšího britského premiéra. A dnes už o tom hovoří i prezident republiky Pavel, že by asi bylo potřeba jednat i za cenu toho, že dojde k nějakým územním ústupkům ze strany Ukrajiny. A že je potřeba příměří, mír. To si myslím, že je správná cesta.
Přiznám se, že takto jsem výroky prezidenta Petra Pavla nepřečetl. Nicméně budiž.
To já jim takhle rozuměl.
Další otázka – měla by se Evropská unie rozšiřovat? Koho případně přijmout, koho ne a proč?
Rozšiřovat jen v tom případě, že bude splňovat podmínky. To znamená jak ekonomické podmínky, tak samozřejmě i právní náležitosti. Tak, aby tam byly rozumným způsobem založeny a fungovaly instituce právního státu. Prostě podmínky, které jsme museli splnit i my jako Česká republika. Nějaký rok nám to trvalo, déle než jsme čekali. Tak, aby to fungovalo.
Ještě jedna věc. Má Česká republika přijmout euro?
Nemyslím si, že je to priorita. Určitě jednou ve vzdálenější budoucnosti. Já jsem zrovna dnes napsal článek, kdy pan prezident Pavel, kterého jsem před chvílí pochválil – tam jsme se neshodli na vyznění výroku – a teď ho musím pokárat, protože on se dožaduje zavedení eura. Ale to v situaci, že koruna ve vztahu k euru je o pětinu podhodnocena, by v okamžitém kurzu zavedení eura ke koruně jedna ku pětadvaceti znamenalo, aby si to každý představil, ztratit pětinu úspor, pětinu hodnoty vaší mzdy nebo mého důchodu nebo mých příjmů, které mám vedle důchodu. To asi nikdo z nás nechce.
Ti, kteří to chtějí, to je určitá část podnikatelů, tak samozřejmě vědí, proč to chtějí. Ale na druhé straně je druhá část podnikatelů, pro které je zajímavější, když koruna bude pevnější. Takže čekat na to, až koruna bude pevná a až bude někde za osmnáct až dvacet korun za euro, pak bych se toho nebál. Ale jinak to bude další atak na peněženky českých občanů v té oligopolní struktuře české ekonomiky, kterou máme.
