Řady osobností, které Česká advokátní komora uvedla do Právnické síně slávy, rozšířil několikanásobný předseda i místopředseda Senátu a také dlouholetý pedagog Petr Pithart. V rozhovoru s Markétou Bočkovou pro Týden v justici vzpomíná na počátky jednání o uspořádání federace Čechů a Slováků, které označil zlidovělým termínem dvojdomek, na své působení v Senátu a komentuje i možné ovlivňování soudců Hradem.
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde poté vyučoval. Později podepsal Chartu 77 a působil v oblasti samizdatu. Po roce 1989 se stal poslancem Federálního shromáždění, poslancem České národní rady a v rámci federace předsedou české vlády. V horní komoře Parlamentu ČR působil od roku 1996 do roku 2012. V roce 2003 kandidoval na prezidenta, v nepřímé volbě ho porazil Václav Klaus.
Pane docente, v souvislosti s vámi mě napadlo několik klíčových termínů a slov. První z nich je „Podiven“, váš pseudonym v době disentu. Jste v současnosti podiven nad kauzou kontaktů hradního kancléře Vratislava Mynáře, případně rozhovorů prezidenta se soudci o živých kauzách?
Je dobře, že to všechno vyšlo najevo, a těm, kteří měli odvahu to udělat, patří dík. Oni mohli tušit, že si to také odskáčou, a už se kolem nich rojí všelijaké teorie, které o nich nemluví pěkně. Na druhé straně všichni musíme přece předpokládat, že takových schůzek se konaly stovky, tisíce na různých místech. Nemuselo to být rovnou v podhradí.
Druhý termín je dvojdomek jako metafora uspořádání Československa. Myslíte si, že jsme se měli pokusit ten dvojdomek postavit, a na jakých ústavněprávních základech by mohl stát?
No, to je právě to, ona to nebyla ani tak nějaká metafora. Byl jsem zoufalý z toho, jak se tady vůbec nedohodneme na pojmech, co je federace, co je funkční federace, co je konfederace, a tak jsem si říkal, že se možná rozejdeme jenom proto, že si nerozumíme. Tak jsem řekl, dejme tu formu do závorky a zeptejme se, zda vůbec chceme nějak žít spolu a to „nějak žít spolu“ jsem pojmenoval jako dvojdomek. Protože to si každý dovede představit. Ukázalo by se, jestli ano, nebo ne, a pak bychom se dohodli, jak to uspořádáme.
Senát, třetí termín. Vy jste byl třikrát předsedou, pětkrát místopředsedou. Kdy podle vás nejlépe zafungoval?
Nejlépe zafungoval, když volil ústavní soudce, to vůbec nebyla lehká záležitost. My jsme dokonce v jednom případě panu prezidentovi dvakrát vrátili tentýž návrh. Dobře se Senát zachoval v době opoziční smlouvy, protože jak prezident republiky Václav Havel, tak i Senát se obrátili na Ústavní soud a ten nakonec rozhodl tak, že z opoziční smlouvy zůstal zlomeček ve změnách volebního zákona. Tehdy zafungoval. Ona to nebyla tak dramatická vypjatá situace, takže si to ještě pořád mnoho lidí neuvědomilo, ale to byla ta pojistka, kdy se řítíme v zatáčce z cesty a Senát musí dokázat udržet vozidlo na ústavní vozovce.
Kdy naopak Senát podle vás selhal?
No, to je úplně fatální a musím říct, že v té době ve mně začala klíčit myšlenka, že tam asi už nemám co dělat. Na mnoha fórech a v různých souvislostech jsem vysvětloval, proč je přímá volba (prezidenta – pozn. red.) špatně. A to nebylo jenom z ústavy, to bylo i z naší tradice, protože naši prezidenti všichni, kteří stáli za to, často překračovali hranice ústavnosti, což není překvapivé, každý to asi zkouší. Překvapivé a znepokojivé bylo, že to nikomu nevadilo a z toho já jsem měl obavu, že to budou dělat i ti následující, tím spíš, když budou mít silnější mandát. A to je to, co se děje.
Poslední termín – studenti. Myslíte si, že současní studenti vnímají právo jinak než vaše generace?
Vidím mezi nimi možné budoucí politiky, novináře. To mě těší, to dřív nebylo. Dejme tomu před deseti lety jsem nic takového nepozoroval. Byli prostě zahloubaní do paragrafů, dělali si už praxe u advokátních kanceláří a už se tam viděli. Mám pocit, že tehdy také moc netoužili po veřejné službě, být soudci, státními zástupci, to se dneska změnilo. Studentstvo je angažovanější a nemyslí jenom na bohatství, které získají jako právníci. Jsou mezi nimi lidé připravení ke službě.
Vy jste byl uveden do Právnické síně slávy. Jak se vám líbí ve společnosti lidí, jako byl Zdeněk Kessler, Dagmar Burešová nebo Otakar Motejl?
To všechno byli mimo jiné lidé práva, lidé paragrafů. Já jsem se vždycky zajímal spíš o svět okolo práva, to prostředí, instituce, které umožní nebo neumožní, aby, jak se kdysi říkávalo, práva šla. Já jsem se zajímal o jiné věci a nikdy jsem nebyl takový odborník na paragrafy jako oni, ale snad jsem se nezajímal o zbytečné věci. Možná, že přichází doba, kdy se to ozřejmí, jak je důležitý politický systém, jak je důležité vzdělávání studentů. To byl můj svět, ne paragrafy.
Ocenění letos dostal i slovenský ústavní soudce
Do Právnické síně slávy každoročně vstupuje významná osobnost za celoživotní přínos českému právu. Petr Pithart se stal čtrnáctým oceněným. Před ním poctu získali například ombudsman Otakar Motejl, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo advokátka Dagmar Burešová.
Cenu v tradiční soutěži Právník roku si na slavnostním večeru převzali i vítězové devíti dalších soutěžních kategorií. Odborná porota vybrala například předsedu trestního kolegia Nejvyššího soudu Františka Púryho nebo advokáta Roberta Plicku, který bezplatně pomáhá týraným zvířatům. Kromě českých právníků dostal letos cenu poprvé i jeden zahraniční za občanská a lidská práva a právo ústavní si ji odnesl slovenský ústavní soudce Ladislav Orosz.
