Stále více vědeckých projektů zkoumá, jak udržet oxid uhličitý, aby neunikal do atmosféry, kde prohlubuje ničivou klimatickou změnu. Jeden z těch nejnadějnějších probíhá na Papui-Nové Guineji.
Papua-Nová Guinea je jedno z míst světa, kde uniká přirozeně z mořského dna oxid uhličitý. Znalosti z těchto oblastí se teď vědci snaží využít a zkoumají, zda by člověkem vyprodukovaný CO2 mohl být uložen v prázdných mořských kapsách po vytěženém plynu nebo ropě v Severním moři.
„Napumpujeme oxid uhličitý dva metry pod mořské dno. Necháme ho probublat skrz a pak přijdou na řadu všechny vymoženosti, které máme k dispozici, veškeré technologické postupy. Jde tedy o dálkově ovládaná plavidla nebo podvodní roboty,“ popisuje své záměry profesor Douglas Connelly ze Salkova Institutu. „Použijeme chemii, akustiku, všechny nejmodernější technologie.“
Zkrocený uhlík
Pomocí těchto analýz pak budou zjišťovat, jaké množství oxidu uhličitého skrz mořské dno a vodu skutečně uniklo a kolik se ho případně v moři podařilo zadržet. „Musíme se ujistit, že pokud oxid uhličitý z těchto úložišť unikne zpátky do mořského světa, budeme schopni najít, kudy uniká, a skutečně množství změřit. Díky tomu tak můžeme pozorovat případné dopady,“ doplňuje vědec.
Projekt v Severním moři je jedním z přibližně dvaceti větších na světě, které se věnují využití a skladování plynů. Zkoumá i možnosti uložení člověkem vyrobeného CO2 v sedimentu mořského dna – podobně jako vědci ve švýcarském pohoří Jura, kteří se oxid uhličitý pokoušejí vpravit přímo do skály.
Jak by to mělo fungovat? Oxid uhličitý lahví poputuje do mísící komory. Tam je stlačen, smíchán s vodou, a pak je pumpou natlačen do vybrané skalní formace. Vědci pak budou zkoumat, jak směs reaguje s horninou a zda skrz zlomy v hoře nebude CO2 unikat ven.
Více cest, jeden cíl
„Chci vidět, jak se těmito zlomy bude oxid uhličitý s vodou pohybovat. Skála by sice měla plyn udržet, ale má slabá místa a trhliny. A my chceme vědět, jak se oxid uhličitý bude ve skále chovat,“ popisuje svůj vědecký záměr geoložka Alba Zaponeová.
Možným ukládáním CO2 se zabývají také vědci kolem iniciativy s názvem Ideální rostlina. Jejím výsledkem by měla být vyšlechtěná „superrostlina“ uzpůsobena tak, aby v kořenech zadržovala větší množství oxidu uhličitého.
