Takzvané morové legendy a současná komunikace o zdravotních krizích souvisejících se životním prostředím mají dle estonských a finských vědců mnoho společného. Zatímco oficiální krizová komunikace však klade větší důraz na omezení, folklor se zaměřuje na aktivní roli lidí a jejich osobní odpovědnost. Reet Hiiemäeová a její kolegové o svých zjištěních píší v časopise Folklore.
„Moderní mediální texty obsahují velké množství výroků o tom, co lidé v krizi nesmějí dělat,“ vypíchla Hiiemäeová, vedoucí vědecká pracovnice Estonského literárního muzea. „Když se ale zároveň podíváme na folklor na lidové úrovni, vidíme silný důraz na vlastní jednání – tedy na to, co mohu udělat já a co závisí na mně,“ upozornila.
Například jedním z hlavních sdělení během koronavirové krize byla pasivní výzva: „Zůstaňte doma!“ V morových legendách naopak lidé dostávají podrobné pokyny, jak mor porazit poté, co vstoupí do domu v podobě cizince, kozy nebo ptáka, kam utéct a jaké kroky podniknout, aby přežili psychicky i fyzicky.
Hiiemäeová, která se morovým folklorem zabývá dlouhodobě, si podobností mezi tím, jak je nebezpečí vykreslováno ve folkloru a v moderní krizové komunikaci, všimla už v nultých letech tohoto století.
„V té době panovaly obavy kolem AIDS a v Estonsku kolovaly příběhy o lidech, kteří záměrně šíří infekci injekčními stříkačkami. Paralela s morovými duchy mě okamžitě zaujala,“ vzpomíná.
Souvislost mezi mytologií a vědou se nyní dostala podrobněji do hledáčku mezinárodního projektu vedeného Aalto University, na němž se Hiiemäeová a její kolegové podílejí analýzou estonského materiálu. V nedávné studii požádali dobrovolníky, aby v rámci workshopů mentálního mapování porovnali staré legendy a moderní mediální texty. Cvičení ukázalo společné rysy obou typů textů i poučení, která lze z folkloru vyvodit.
„Síla krizového folkloru spočívá v tom, že je výrazně založený na prožitcích. To, co popisuje, vychází ze skutečných zkušeností lidí s přežitím, zároveň jsou však tyto zkušenosti propojené s mytologickým pohledem na svět,“ osvětlila vědkyně.
Symbolické myšlení
Podle Hiiemäeové jsou estonské folklorní archivy natolik bohaté, že obsahují materiál téměř ke každé oblasti života. Lidé se s krizemi museli vyrovnávat po celé dějiny a dřívější zkušenosti s jejich zvládáním se dochovaly v archivovaných legendách i osobních svědectvích. Právě v těch druhých vidí Hiiemäeová největší hodnotu, protože tento materiál lze snadno porovnat se současnými zkušenostmi. „Způsoby, jak lidé přemýšlejí a reagují, se zase tolik nezměnily. Člověk je pořád člověk,“ sdělila vědkyně.
Probíhající projekt se zaměřuje na zdravotní a environmentální krize. Jedním z příkladů z folkloru je tradice putujících jezer. Ve většině příběhů jezera odlétají, protože je hluboce urazilo nebo rozhněvalo něco pošetilého, co lidé udělali.
„Tato pošetilost obvykle souvisí se znečištěním nebo s něčím, co bychom mohli nazvat morálním znečištěním – například když se lidé mezi sebou začnou příliš hádat,“ konkretizovala Hiiemäeová. V jednom z příběhů jezero odletělo poté, co se rozhněvalo na svatební hosty, kteří se na veselce poprali. Vodní plochy jsou tak často zobrazovány jako entity, které myslí, cítí a jednají velmi podobně jako lidé.
Podle Hiiemäeové to lze srovnat se současnými reakcemi ve chvíli, kdy je vodní plocha ohrožena znečištěním. Například během debat o plánech na výstavbu celulózky v kraji Tartu začali lidé mluvit o řece Emajõgi, jako by šlo o samostatnou, personifikovanou bytost.
„I tady vidím podobnosti s mytologickými legendami. Jakmile si jich začnete všímat, tento typ symbolického myšlení se ozývá v celém našem zdánlivě racionálním světě,“ řekla expertka.
Symbolické myšlení známé z folkloru pozorovala také v komunikaci kolem pandemických krizí. Ve svém výzkumu na něj upozornila prostřednictvím kartografických zobrazení, když zkoumala prostorové vztahy, které lidé používají, když mluví o nebezpečí
„Lidé si nebezpečí stále představují ve vztahu ke svému bezprostřednímu okolí a často jako něco, co se pohybuje určitým směrem,“ uvedla. Epidemie například může expandovat kterýmkoli směrem, ačkoli její šíření do určité míry ovlivňuje hustota obyvatelstva, lidské chování a další faktory. Podobně se jakýmkoli směrem mohou pohybovat i zločinci.
„V lidovém povídání však existuje konkrétní bod A, odkud nebezpečí přichází, a bod B, kam směřuje. Ti, kdo se nacházejí mimo tuto trajektorii, jsou považováni za chráněné. V tomto smyslu může být folklor trochu příliš zjednodušující. Zároveň se ale s podobným zjednodušováním informací setkáváme i v moderních oficiálních mapách hrozeb,“ tvrdí Hiiemäeová.
Zjednodušení a kontrast
Srovnání folkloru a moderních krizových textů ukázalo jasný rozdíl v tónu, pokud jde o usměrňování chování lidí. Folklor klade větší důraz na kroky, které mohou podniknout jednotlivci. Podle Hiiemäeové je tento přístup těsněji spojen s osobní odpovědností.
„Pokud [moderní] komunikace spočívá hlavně v tom, že lidem říká, co nesmějí dělat, pak se na této negativní rovině jednání zároveň stává obtížné převzít za cokoli odpovědnost,“ zdůraznila.
Podobnost mezi oběma typy textů vidí v jejich spoléhání se na ostré kontrasty. Ve folkloru toto má podobu pokynů: Když uděláš jednu věc, přežiješ; když uděláš jinou, zahyneš. Také moderní krizová komunikace má tendenci rámovat situace prostřednictvím hrdinů a padouchů, viníků a ctnostných.
„Například nebezpečí je často vnímáno především v konkrétních lidech, kteří nebyli očkováni. Tímto způsobem se však může věnovat nedostatečná pozornost jiným faktorům, které přispívají k šíření infekce,“ popsala Hiiemäeová.
Stejné typy kontrastů se odrážejí také v kartografickém zobrazování nebezpečí. Například během výskytu ohnisek afrického moru prasat média zveřejňovala krizové mapy, na nichž byly okresy v takzvané nebezpečné zóně vyznačeny červeně, zatímco bezpečné oblasti byly zobrazeny bíle.
„Teď si představte divoká prasata, jak pobíhají po lese. Neberou v potaz, že tady končí hranice okresu a že dál už by jít neměla,“ upozornila vědkyně.
Podle Hiiemäeové může takové zjednodušené rámování vytvářet falešný pocit bezpečí, protože naznačuje, že nebezpečí existuje pouze v určité oblasti nebo kolem konkrétní osoby a nikde jinde. Ve skutečnosti povaha hrozby obvykle závisí na řadě faktorů, které se navíc mohou v čase měnit.
Mezera mezi zákazy a realitou
Jedním z hlavních cílů moderní krizové komunikace je boj proti šíření dezinformací. Podle Hiiemäeové však tento konflikt nelze vyřešit pouhou opozicí.
„Pokud lidé přirozeně hledají způsoby, jak jednat, protože jinak nastupuje strach a bezmoc, pak podle mého názoru není prosté vydávání zákazů konstruktivní. Místo toho bychom se měli dívat na to, co lidé mohou a chtějí dělat, proč to chtějí dělat a zda to lze nasměrovat konstruktivním směrem,“ nabádá.
Pokud veřejná komunikace projevuje jen malý zájem o to, jak se lidé skutečně chovají, vzniká mezera mezi ideálem a realitou. V tu chvíli se mohou reakce zdola začít odchylovat od oficiálních varování a doporučení. Konspirační teorie, zázračné léky a chování inspirované podobnými představami se pak mohou stát přitažlivějšími.
Nedávný příklad této mezery se objevil ve zprávách zaslaných veřejnosti kvůli hrozbě dronů. První výstraha lidi pouze informovala, že v Estonsku existuje hrozba, a vyzvala je, aby se ukryli. Mnoho lidí ale bylo zmatených, kam se mají schovat, protože možnosti dostupné v bytě v devátém patře se výrazně liší od těch na statku se sklepem vyzděným kameny.
„I tady se vše odvíjí od konkrétní mikroúrovně – odkud hrozba přichází a kam mohu jít. V podstatě jde o stejný typ myšlení, jaký nacházíme v legendách – jasně říct, jaké jsou odpovědnosti člověka a jaké možné kroky může v daném čase a na daném místě podniknout,“ míní Hiiemäeová. Podle ní byly výstrahy před hrozbou dronů od té doby pojaty flexibilnějším způsobem.
Lidová tradice tedy nabízí vodítka jak k tomu, čeho by se moderní krizová komunikace měla vyvarovat, tak k tomu, co by měla naopak vědoměji zohledňovat. Jedním z důležitých poučení je hodnota konkrétních pokynů přizpůsobených konkrétním místům, komunitám a jednotlivcům.
„Jedním z hlavních cílů studie je ukázat, že veškerá krizová komunikace by měla navazovat na dlouhodobé přirozené vzorce lidských reakcí – na věci, které vytvářejí pocit bezpečí,“ uzavřela expertka.
Článek napsala Airika Harriková (ERR), poprvé byl publikován 8. června 2026 v 16:16 (SELČ)
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
