Již dvakrát kandidovala Julija Tymošenková na prezidentku Ukrajiny a pokaždé skončila až na druhém místě. Veteránka ukrajinské politiky má za sebou kariéru, během níž působila ve dvou vládách jako premiérka. Strávila však také více než dva roky za mřížemi po odsouzení v korupční kauze, kterou Evropský soud pro lidská práva označil za politicky motivovanou. Její předvolební kampaň oplývala sliby reforem a hospodářského blahobytu.
Julija Tymošenková je veteránkou ukrajinské politické scény. Ještě za prezidenta Leonida Kučmy dva roky působila coby vicepremiérka odpovědná za energetiku, pak se stala jedním z lídrů opozice v čele Bloku Julije Tymošenkové. Přezdívalo se jí „plynařská princezna“.
Proslula jako jedna z vůdčích osobností oranžové revoluce, jež vynesla koncem roku 2004 Viktora Juščenka do prezidentského křesla. Počátkem roku 2005 se pak stala premiérkou, ale téhož roku ji Juščenko kvůli údajnému nedostatku „týmového ducha“ odvolal. Skutečným důvodem byla podle analytiků snaha Tymošenkové zpochybnit privatizaci, což zneklidnilo investory.
Do čela vlády usedla podruhé v prosinci 2007, zaměřovala se hlavně na boj s korupcí a prosazovala prozápadní kurz země. V úřadě skončila v březnu 2010, ale i tento mandát poznamenaly neshody s Juščenkem, v němž se rozplynuly ideály revoluce.
Začátkem roku 2010 svedla Tymošenková boj o prezidentské křeslo s Juščenkovým soupeřem z roku 2004, prorusky orientovaným Viktorem Janukovyčem. Těsně prohrála. Za jeho vlády byla v říjnu 2011 odsouzena k sedmi letům vězení a vysoké pokutě za nevýhodnou dohodu o dovozu ruského plynu z roku 2009.
Dohodu Tymošenková coby premiérka dojednala s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Opozice i Evropská unie měly podezření, že skutečným cílem procesu bylo odstranit z politické scény Janukovyčovu hlavní soupeřku. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku rozhodl, že zatčení ukrajinské expremiérky bylo nezákonné.
Z vězení propuštěna revolucí
Tymošenková se ve vězení potýkala se zdravotními problémy. Západ vyzýval k jejímu přesunu na léčení do zahraničí, leč marně. Propuštěna byla až v únoru 2014 v době, kdy byl svržen prezident Janukovyč, jehož vláda zastavila přípravy podpisu asociační dohody s Evropskou unií a vyhlásila rozšíření hospodářské spolupráce s Ruskem, což vedlo k Euromajdanu.
V květnu 2014 kandidovala Tymošenková v prezidentských volbách podruhé a znovu skončila na druhém místě – tentokrát za Petrem Porošenkem, který s přehledem zvítězil hned v prvním kole. V následných říjnových volbách do parlamentu byla znovu zvolena poslankyní za stranu Vlast (Baťkivščyna), kterou v roce 1999 založila.
Sliby a sliby
K současnému režimu prezidenta Porošenka je Tymošenková značně kritická. Upozorňuje na vysokou míru korupce a neexistenci spravedlnosti před soudy. Zemi by proto chtěla z gruntu ústavně transformovat, výsledkem čehož by měl být kancléřský systém německého stylu, který by oslabil roli prezidenta.
Tymošenková chce také s mocnostmi jednat o obnovení územní celistvosti Ukrajiny v rámci nového formátu Budapešť plus a tlačit na přísnější sankce vůči Rusku. Hodlá rovněž zprofesionalizovat armádu, zvýšit výdaje na obranu a hlouběji se integrovat do struktur Severoatlantické aliance (NATO).
Řadu slibů složila Tymošenková v kampani stran rychlého bohatnutí země. Její tým vytvořil čtyřsetstránkový dokument nazvaný Nový ekonomický kurz. Například v řádu týdnů od inaugurace slibuje snížit cenu plynu pro koncové uživatele na polovinu.
Nebo jiný příklad: do konce svého případného funkčního období Tymošenková slibuje, že průměrná mzda přesáhne v přepočtu 22 tisíc korun ze současných necelých devíti tisíc. Hodlá také zvyšovat investice do školství, zdravotnictví a sociální podpory. Kromě toho Tymošenková slíbila „vrátit Ukrajince domů“ a postarat se, aby si již nemuseli vydělávat na živobytí v cizině.
„Jejím nejlepším politickým argumentem je kritika současné vlády. Je málo důležité, zda má smysl, anebo nikoliv, ale získává tím velkou část své podpory,“ okomentoval kampaň Tymošenkové analytik Mykola Davydjuk.
Tymošenková se narodila 27. listopadu 1960 v Dněpropetrovsku, kde vystudovala ekonomii. V roce 1995 založila koncern Jednotné energetické systémy Ukrajiny (JESU; zanikl v roce 2009) a v roce 1996 se stala poslankyní.
V minulosti proslula také svým elegantním oblékáním a tradičním účesem ukrajinských venkovanek – copem obtočeným kolem hlavy. Ve značkových šatech například v roce 2005 pózovala i pro titulní stránku ukrajinské mutace francouzského časopisu Elle. V témže roce ji časopis Forbes zařadil na třetí místo v žebříčku nejvlivnějších žen světa.
Její manžel Oleksandr (58) je podnikatel a býval též ve vedení JESU. I on se už v roce 2000 dostal do vazby, obvinění z korupce a defraudace byla posléze stažena. Oleksandr nebyl nikdy politicky činný, v lednu 2012 získal na čas v České republice mezinárodní ochranu formou azylu. Mají dceru Jevheniji (38).
