V Bruselu se rozbíhá zásadní debata, která propojuje rozšiřování bloku o další země s vnitřní reformou. Kromě změn v počtu europoslanců, komisařů nebo rozpočtu má zahrnovat především omezení práva veta. To by mělo přispět k efektivnějšímu rozhodování v Unii, podle kritiků ale může oslabit postavení národních vlád.
Za téměř dvacet let členství v Evropské Unii se Česká republika dokázala ve většině případů dohodnout. Jedním z důvodů je i silná kultura souhlasu, politici se vždy snaží přijít s kompromisem, který je přijatelný pro všechny.
V několika oblastech se vždycky musí shodnout všechny členské státy. Jedná se například o daňovou politiku, kvůli které Česko použilo své první a zatím i poslední veto. Týkalo se zvýšení minimální spotřební daně na pivo, kterou v roce 2006 zablokovalo. Jednomyslně musí členové rozhodnout i v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, rozpočtu nebo rozšiřování. O zbylých tématech, hlavně o regulaci vnitřního trhu, se rozhoduje takzvanou kvalifikovanou, přibližně dvoutřetinovou většinou.
Unie může mít v budoucnu třicet a více členů. Rozhovory vedou čtyři země západního Balkánu, šanci na jejich otevření má Ukrajina, Moldavsko nebo Bosna a Hercegovina. Západní členské státy říkají, že jednomyslné hlasování je třeba omezit, aby fungování celého společenství nezablokoval postoj jediné vlády. Podle analytika Institutu pro evropskou politiku Europeum Žiga Faktora je sice právo veta stále garantem kompromisu, ale pro budoucnost Unie, její akceschopnost a vizi o více než třiceti členech může být brzdou.
Podle německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové již nebude možné při hledání řešení zohlednit stoprocentně požadavky každého. „Možná právě teď je čas pro takový střízlivý přístup,“ uvedla Baerbocková.
Menší státy se bojí přehlasování
„Ve chvíli, kdy se dostaneme do modelu, že určitá skupina zemí přehlasuje nějakou jinou, tak si vykopáváme příkop v jednotě. A to je v dnešní době trošku nebezpečná hra,“ komentoval možné zrušení práva veta ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).
Česko, Slovensko nebo Polsko rozšíření podporují, ke změnám v rozhodování se ale staví zdrženlivě. Obávají se přehlasování v citlivých otázkách. Unie ale počítá s tím, že v případech životního národního zájmu bude možné takové jednání zastavit.
„Ty státy, které se brání změnám volebních procesů v rámci EU, argumentují tím, že EU skrze jakoukoliv krizi byla schopna reagovat i v rámci aktuálního nastavení Lisabonské smlouvy. Unie tedy byla vždy dost flexibilní, aby nebylo potřeba měnit základní nastavení,“ vysvětluje Faktor. Podle něj to ale bylo dáno tím, že bylo jen sedmadvacet členských zemí.
Podle Německa nebo Francie je reforma nutnou součástí rozšíření, a to i kvůli zkušenosti s Maďarskem, které vetem opakovaně komplikuje pomoc Ukrajině a hrozí i blokováním vstupních rozhovorů. Debata o omezení či zrušení práva veta však podle bruselského zpravodaje ČT Petra Obrovského potrvá roky. Jakékoliv změny musí podpořit celá Unie. Česko i všechny ostatní státy navíc mohou na omezení práva veta použít právě právo veta.
