Nacistické Německo a Sovětský svaz se na postupu vůči Polsku domlouvaly, připomněl v Událostech, komentářích politolog a ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Řekl to v souvislosti s deportacemi obyvatel tehdejšího východního Polska do Sovětského svazu, které začaly před osmdesáti lety. Území, které Rudá armáda obsadila v září 1939, museli v první vlně opustit zaměstnanci polských civilních a vojenských úřadů, lesníci a policisté. Transporty směřovaly na Sibiř, na sever SSSR a do Kazachstánu. Odejít muselo až čtyři sta tisíc lidí.
Podle Ruczaje se v letech 1939 až 1941 uskutečnilo několik schůzek špiček tajných služeb obou zemí NKVD a gestapa, kde si jejich zástupci vyměňovali zkušenosti týkající se postupu vůči Polsku, které si oba totalitní režimy na základě paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939 rozdělily.
„Jedněm i druhým šlo o to samé, to znamená uříznout společnosti hlavu. Zbavit ji elit, zbavit ji vůdčích elementů, což znamenalo různé věci. Znamenalo to jak univerzitní profesory, ale ve venkovských oblastech to mohlo znamenat i lesníky, hajné a tak podobně,“ přiblížil s tím, že oba režimy používaly k tomuto účelu jak přímého vyvražďování, tak deportací.
Mnoho deportovaných nepřežilo ani cestu
První z několika vln deportací začala 10. února 1940. „V první deportaci bylo odvlečeno kolem 139 tisíc lidí v podstatě během jedné noci. Putovali na neuvěřitelné vzdálenosti, v první vlně především do oblasti Komi a Archangelsku v severní části evropského Ruska, potom především do severního Kazachstánu,“ popsal Ruczaj.
Mnoho lidí nepřežilo ani cestu, neboť noční teploty klesaly k minus pětatřiceti stupňům a deportovaní neměli téměř žádné jídlo, upozornil ředitel Polského institutu v Praze.
„V podstatě se jenom na dalších a dalších zastávkách vyhazovala další mrtvá těla. Potom byli buď rovnou zařazeni do pracovních táborů, anebo v případě severního Kazachstánu byli často jenom ponecháni uprostřed stepí, takže ta úmrtnost byla opravdu veliká.“
Obětí deportací byli kromě Poláků i Židé, Ukrajinci či Bělorusové
Přesné počty deportovaných asi nikdy známy nebudou. „Podle sovětských archivů, které jsou poměrně přesné v tomto ohledu, zřejmě mluvíme o 300 až 400 tisících lidí, nicméně je možné, že tam část rodinných příslušníků, hlavně děti či starší osoby, nebyla zaznamenávána. Takže je možné, že to bylo o trochu více,“ dodal s tím, že vln deportací bylo několik.
„A co je podstatné, nebyli to pouze etničtí Poláci, byli to i Židé, Ukrajinci či Bělorusové,“ uzavřel Ruczaj.
Celý rozhovor ve videu v úvodu článku.
