Kazachstán v posledních dnech zažívá největší protesty od vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu. Vyvolalo je zdvojnásobení cen zkapalněného ropného plynu LPG, ale příčiny nespokojenosti jsou hlubší. Souvisí s dlouhodobou politickou a hospodářskou situací v zemi, především s přetrvávajícím vlivem bývalého šéfa státu Nursultana Nazarbajeva a jeho rodiny. Jeho nástupce Kasym-Žomart Tokajev povolal na pomoc vojenskou alianci v čele s Ruskem, které má na udržení režimu u moci zájem.
„Plyn byl zajímavý spouštěč v tom, že to zvýšení zejména v západních oblastech Kazachstánu, kde jsou vysoké ceny, byl velký problém,“ připouští Ondřej Soukup z Hospodářských novin.
„Ale lidi současně naštvalo, že věděli, kdo na tom vydělá, a to dcery bývalého prezidenta Nazarbajeva. Proto také to heslo ‚Dědo odejdi‘, které demonstrující skandovali. Je to snaha zbavit se klanu Nazarbajevů, který podle některých odhadů ovládá třeba šedesát procent kazašské ekonomiky. A zdá se, že se toho nehodlá nijak vzdát,“ nastínil Soukup.
I když je tedy Kazachstán potenciálně velmi bohatou zemí, protože má významné zásoby ropy a zemního plynu, profituje z toho primárně úzká skupina lidí okolo bývalého vládce.
„A běžné obyvatelstvo, byť třeba bylo i zaměstnáno v tom energetickém průmyslu, mělo velmi nízké příjmy a v posledním roce i vzhledem ke covidu a ke všem těm událostem, které se odehrály, se životní úroveň obyvatel velmi snižovala,“ dodává Petra Procházková z Deníku N.
„Vedení země a klan Nazarbajevů vůbec neodhadl, co se stane, když dojde k takovému pro nás marginálnímu zdražení – ono to v českých korunách bylo asi tři koruny na litr,“ popsala Procházková.
Nazarbajevův stín
Nazarbajev, někdejší šéf tamní komunistické strany, se dostal do čela Kazachstánu ještě před vyhlášením nezávislosti na Sovětském svazu a na svém postu zůstal dalších téměř třicet let. Byl nejdéle sloužící hlavou státu v postsovětských zemích. Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch jeho režim „významně omezoval“ svobody projevu, vyznání i shromažďování. Freedom House ho označoval jako „pevně autoritářský“.
V roce 2019 Nazarbajev opustil oficiálně prezidentský úřad, v němž ho nahradil jeho spolupracovník Tokajev. Kazašský parlament poté na návrh Tokajeva schválil přejmenování hlavního města země z Astany na Nur-Sultan a Dariga Nazarbajevová, nejstarší ze tří dcer bývalého prezidenta, převzala po Tokajevovi funkci předsedkyně Senátu. Tokajev ji ale v roce 2020 odvolal.
Samotný Nazarbajev si původně ponechal funkci předsedy monopolní strany Světlo vlasti i funkci šéfa vlivné bezpečnostní rady. Z čela rady ho Tokajev odvolal až v souvislosti se současnými nepokoji, nedávno nahradil Nazarbajeva v čele vládní strany.
Jak píše web stanice Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda (RFE/RL), počátky Tokajevovy vlády byly spojeny s nadějemi, že by mohl zavést určité reformy. Tyto naděje ale zůstaly nenaplněny a mezi obyvateli rostla frustrace způsobená dalšími a dalšími zprávami o korupci a pohádkovém bohatství Nazarbajevova klanu v kontrastu se špatnou ekonomickou situací řady lidí či potíráním opozice a absencí svobodných voleb.
Kazachstánský režim musel také vždy brát ohledy i na Moskvu, protože v zemi žije významná ruská menšina. V 90. letech představovala víc než třetinu obyvatel, nyní tvoří zhruba pětinu z přibližně devatenácti milionů obyvatel. Většina příslušníků menšiny žije na severu Kazachstánu u hranic s Ruskem.
První zásah ODKB: proti civilistům členské země
Právě Rusko hraje hlavní roli v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), kterou Tokajev požádal o pomoc při potlačení protestů. Organizace bývá označována za nástupce varšavské smlouvy či pokus o obdobu NATO v postsovětském prostoru a jejími současnými členy jsou Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán.
Ve svém hlavním ustavujícím článku má organizace ustanovení, že každý útok na členskou zemi ze strany kteréhokoli státu nebo skupiny států bude považován za agresi proti všem smluvním státům této smlouvy. Členský stát tak může v případě ohrožení počítat s vojenskou pomocí od spojenců. Vojensky se zatím neangažovala.
„Dlouho to byla velmi formální organizace, která pořádala každý rok jedno dvě cvičení, a tím to tak zhruba končilo,“ konstatuje Soukup. „Je zajímavé, že její první pořádné nasazení je proti civilnímu obyvatelstvu jedné z členských zemí.“
Podle Procházkové jde o jasný zásah do vnitřních záležitostí Kazachstánu, což dohoda o kolektivní bezpečnosti nepřipouští. „Je tam ale jedna taková záludnost. Pokud vím, tak v tom paktu je napsáno, že si můžete vzájemně pomoci nejen proti vnější hrozbě, ale i proti teroristické hrozbě. A už včera (ve středu) v prohlášení Tokajeva několikrát zaznělo, že jde o terorismus, že jde o protiteroristickou operaci, a tím oni to vlastně legislativně zaštítí.“
Od roku 2009 má ODKB vlastní Síly rychlé reakce, jejichž úkolem je bojovat proti útokům extremistů, teroristů a pašerákům drog.
Soukup: Nejde o celolidové povstání
„Je to de facto vojenská pomoc kazachstánské vládě v tom, aby tam nedošlo k něčemu, čeho se Rusové obávají a co se stalo na Ukrajině,“ naráží Procházková na události takzvaného Majdanu z roku 2014.
Soukup považuje nasazení vojsk ODKB za signál, že Moskva nenechá prezidenta Tokajeva padnout. „Nešlo ani tolik o to, že by se někde musely ty jednotky vysloveně střílet nebo bojovat, ale spíš je to signál pro členy silových struktur Kazachstánu, které vypadaly, že jsou demoralizované, že budou přecházet na stranu těch protestujících. Je to signál – i kdybychom si měli vojáky přivést z jiných zemí, tak ten protest potlačíme.“
Další vývoj bude podle Procházkové v režii Ruska. „Ať už jsou členy mise i další armády, Rusové se budou velmi rychle snažit ukázat i navenek, že tam zavládne klid. Bude zatčena spousta lidí a prezident Tokajev se bude snažit demonstrovat, že má situaci zase v rukou. A bude mít velký problém s tím, aby nebyl označen za vlastizrádce, protože je to prokazatelně on, kdo tam ta koaliční vojska pozval,“ uvedla novinářka z Deníku N, podle které „se ukázalo, že Kazachstán je na hranici občanské války a že se tomu nyní pokusí OKDB zabránit.“
Soukup upozorňuje, že jakkoli jsou současné protesty největší od vzniku nezávislého Kazachstánu v roce 1991, pořád jde „jen“ o desítky tisíc lidí. „Nejde o celolidové povstání, protesty nemají koordinaci, nemají lídry. Připojily se k nim i různé skupiny polokriminálního charakteru, na několika místech se v noci rabovalo,“ přiblížil povahu nepokojů.
„Zdá se, že protestní hnutí je spontánní, postrádá jasné vedení, teritoriální základnu i vnější podporu. (Protestující) nemají jasnou představu, kam by měla země směřovat. Spousta lidí změnu chce, ale nechce občanskou válku. Chtějí hlavně přežít, i když jsou s režimem nespokojeni,“ uzavřel v Horizontu ČT24 Emil Aslan z katedry bezpečnostních studií FSV UK.
