Přežil čtyři koncentrační tábory a dva pochody smrti. Půlroční utrpení pak zapsal do deníku slovy a viděním jedenáctiletého kluka. Že si uchránil život, bylo nakonec spíše shodou náhod. O svoje vzpomínky se v pořadu Události, komentáře podělil spisovatel a výtvarník Pavel Taussig.
Pane Taussigu, jak napadne jedenáctiletého kluka, kterému jde každý den o život, psát si deník?
V lágru jsem samozřejmě neměl papír ani tužku, ale po 4. květnu, kdy jsem byl osvobozen, jsem se dostal do nemocnice, která byla pod správou Američanů.
Donedávna před tím to byla kasárna německých vojsk. V místnostech, ve kterých nás nouzově ubytovali, byly ještě kancelářské potřeby a já měl jako vojnovou kořist dva sešity a tužku.
Krátce poté jsem se dostal do nemocnice a v té nemocnici jsem ležel na pokoji s mnoha dospělými lidmi z cizích zemí, s kterými jsem se nemohl ani dorozumět, protože mluvili jinými jazyky – a kromě toho jsme si neměli v podstatě co říct. Byli dospělí, já měl své problémy a oni své. A tak jsem si z nudy začal psát. Umínil jsem si, že budu psát deník, abych na nic nezapomněl, kdyby se mě jednou někdo ptal.
A dětské vzpomínky byly živější, ostřejší než vzpomínky dospělé?
To jsem tenkrát samozřejmě nevěděl. Nevěděl jsem ani, jak se píše deník. Ale řekl jsem si, že každý den bude něco nového a já si to budu zapisovat. Po chvilce se ukázalo, že se nic zvláštního neděje, že je tam velká nuda. Třikrát denně jídlo, a to velice špatné.
Američané nepočítali s tak velikým návalem nemocných vězňů, vůbec neměli pojem, kolik nás je, takže nám pořádně neměli co dávat k jídlu. Otrava veliká. Tak jsem v té nudě, kromě deníku, denních zážitků, začal do druhého linkovaného sešitu psát, co se událo od našeho zatčení až do osvobození, a bylo toho asi třicet stránek rukopisu.
Deník je psaný velmi věcně, bez emocí. Ty přišly až potom? Zajímá mě, jak se člověk z půl roku hrůzy vzpamatuje?
Nevím, snad jsem měl nějaký jiný způsob myšlení. Byl jsem rád, že jsem přežil, že jsem naživu. Byl jsem přesvědčen, že nikdo z mé rodiny, ani otec, ani matka, nepřežili. Ale nějak extra jsem se ještě nezabýval myšlenkou, co se mnou bude. Psal jsem jednoduše to, co jsem si pamatoval, po způsobu, co jsem dělal o prázdninách. Jak se dávají zadání na domácí úkoly.
Fotografie, na které jste s rodiči v roce 1946 v Tatranské Lomnici nedlouho po tom, co jste prožili, působí šťastně, idylicky. Skrývá se něco pod povrchem?
Ne. Byl jsem velice šťastný.
Opravdu jste byli tak rychle zase šťastná rodina?
Domů jsem přijel jako poslední z nás tří. Sourozence jsem neměl, moje rodina byla kompletní, velice netypicky na tu dobu. To bylo koncem července 1945 a okamžitě jsem se dostal do Tater, do léčebného ústavu kostní tuberkulózy, neboť mi Američané v nemocnici toto diagnostikovali. Jednak na sto procent plicní tuberu, tu kostní s největší pravděpodobností. Jak se ukázalo, byl to omyl, ale tak či onak mě z léčebny za rok propustili a matka s otcem už mě v Tatrách čekali.
Ovzduší tam bylo velice léčivé, jak se předpokládalo, takže jsem byl s rodiči zase delší dobu. Byli jsme blažení, že jsme zase spolu, byla to naše první společná delší dovolená. A tatínek tam angažoval místního fotografa, který nás před kulisou, před Lomnickým štítem, fotografoval. Ten je vidět v pozadí. Tatínek tam měl i nápad, že nechá vyfotografovat naše tři ruce s čísly, aby byl doklad o tom, že jsme se zase šťastně sešli.
„Ještě to klaplo“
Mimochodem to vaše číslo B14328 je stále viditelné?
Ano.
Co vás napadne, když se na něj podíváte?
Pomalu už nic. Už je to přece jenom nějaká doba, takže mě to nějak nevzrušuje. Jedině když slyším o někom, kdo byl s námi v transportu a byl taky tetován, tedy určen k přežití – ale vlastně všichni z našeho transportu byli určeni k přežití, to už ty plynové komory nefungovaly – tak se jenom zeptám, jaké číslo má on.
U jednoho, s kterým jsme se dali dohromady před pěti lety, jsem třeba zjistil, že stál ve frontě na tetování asi dvě stě lidí přede mnou. Protože jeho číslo je o dvě stovky menší. Můj tatínek měl o číslo menší, protože chtěl vědět, jestli bude (tetování) moc bolet, jestli mě bude muset utěšovat. Ale to nebylo zapotřebí.
Povězte mi ještě jednu věc. Který okamžik během půl roku od vašeho zatčení koncem října 1944 do osvobození v květnu 1945 byl ten, kdy jste měl největší štěstí? Protože v tom neštěstí, které vás potkalo, jste obrovské štěstí mít musel.
Největší štěstí byla ta náhoda, že Himmler jako šéf SS vydal dva nebo tři dny před příjezdem našeho transportu ze slovenské Seredi rozkaz esesákům vyhodit (v Osvětimi) do vzduchu tři krematoria, ve kterých jsou plynové komory. Zůstalo jenom jedno na všední úmrtí.
Chtěl zahladit stopy před příchodem Rudé armády. My byli první transport, který neprošel selekcí. Za normálních okolností bychom šli rovnou do plynu, jenže plyn nebyl. Já si to vysvětluju tím, že selhalo spojení mezi Auschwitzem a Seredí, ten vlak už tam vůbec neměli vypravit, protože se tam už nic nekonalo, takže jsme všichni zůstali naživu. No, to byl ten hlavní moment.
Pak byl moment za pochodu při evakuaci Osvětimi do Mauthausenu, kde každý, kdo klesl k zemi nebo si chtěl zavázat tkaničku a sehnul se a padl nebo do něj někdo šťouchnul a zůstal ležet, byl okamžitě zastřelen esesáky, kteří kráčeli podél nás. Mě zachránila skupina silnějších vězňů, o kterých jsem slyšel, že pracovali v Auschwitzu na jatkách. Teda byli silní, dobře živení a byli taky mladí kluci, nebyli to starci.
V mých očích obrovsky silné osoby. Ti mě vzali jako malou loutku za ruce a hodili mě trochu dopředu a pak šli vedle mě a pak já dva tři kroky nemusel jít, protože mě nepustili. Když jsem byl příliš daleko, tak mě zase hodili, takže jsem si několikrát ušetřil asi čtyři kroky vlastní, byl jsem jimi házen dopředu. A to mi zase tak nějak dodalo energii, vzpamatoval jsem se a dotáhl jsem to v ten den až do konce pochodu. No a na druhý to tak nějak dopadlo taky, takže jsem to přežil.
Pak v posledním táboře, kde už to bylo úplně děsné, Američané přišli 4. května večer. Předpokládám, že kdyby byli přišli o den, o dva později, tak jednodušše umřu na slabost. Takže to bylo v poslední chvíli a tak to ještě klaplo, no.
