Válka ovlivňuje život Ukrajinců už téměř jedenáct měsíců. Platí to hlavně pro města blízko frontové linie. Jedním z nich je Záporoží, kde krutou každodennost místních zdokumentoval zpravodaj ČT David Borek.
Na ulicích jsou chodci, po silnicích jezdí auta, obchody jsou otevřené. Život je v Záporoží z devětadevadesáti procent vlastně normální. Problémem je právě ono jedno zbývající procento. Město již několik měsíců čelí ruskému bombardování. Sirény zní několikrát denně.
Ve čtvrtek i v sobotu dopadly na Záporoží ruské rakety. Ve tři ráno otřásla exploze předměstskou ulicí. „Já jsem spala. Uslyšela jsem ránu a probudila se. Potom už jsem nic neslyšela. Postavila jsem se a koukám, že dveře jsou pryč,“ popisuje útok obyvatelka města Tamara.
Tamara vyvázla bez zranění. Místo záhonků a ovocných stromů ale teď zeje na její zahradě obří kráter. „Musím jít vařit pro psa. Hlavně, že pes je naživu. To je pro mě nejdůležitější,“ nachází útěchu v náročné situaci. Deset hodin po explozi již na místě působí uklízecí čety, které se snaží provizorně opravit poničené domy.
Můj syn bojuje
Záporožský řidič autobusu Alexandr Svitlyckyj má s válkou ještě osobnější zkušenost. Už dvanáctkrát jel na frontovou linii na výměnu zajatců.„Ruské zajatce jsme vezli a vypadali jako ze sanatoria. Ale když jsme vyzvedávali naše zajatce, bylo to strašné. Vypadali jako po koncentračním táboře,“ porovnává vězněné vojáky obou armád Svitlyckyj.
Po necelé hodině jízdy vjede autobus s vojáky do frontové zóny. „Vesnice, ve které se odehrává výměna, už skoro neexistuje. Ruští vojáci ji prostě rozbombardovali,“ popisuje repatriaci válečných zajatců Svitlyckyj.
Během cesty k frontě s autobusem plným ruských zajatců panuje naprosté ticho. Mají totiž zakázáno mluvit. „Na hlavě mají pytle, aby prostě nevěděli, kam jedou. Úplně stejně jako naši,“ vysvětluje obyvatel Záporoží Emil Prichodko.
Na Svitlyckého rodinu válka dopadla těžce. Dcera v březnu utekla do Česka, syn slouží v armádě. „Nachází se… řekněme ‚tam‘. Na frontové linii. Můj syn bojuje,“ říká.
