Den vítězství je v Česku státní svátek připomínající konec druhé světové války v Evropě v roce 1945, na letošek připadá jeho 81. výročí. Navazuje na kapitulaci nacistického Německa, která vstoupila v platnost 8. května ve 23:01 středoevropského času. Na území tehdejšího Československa boje končily postupně – zásadní roli sehrálo Pražské povstání. Na osvobozování tehdejšího Československa se kromě Američanů a Sovětů podílela i rumunská armáda.
Povstání českého lidu v květnu 1945 je považováno za největší české ozbrojené vystoupení v boji proti nacismu. Zároveň však patřilo i k událostem, které v pozdějších letech zneužívala a deformovala komunistická propaganda.
Hlavní projev odporu se rozpoutal 5. května v Praze, povstání však spontánně vypuklo již 1. května v Přerově, kde se rozšířila zpráva o údajné kapitulaci Němců. Ve městě vznikl český výbor, který sesadil německého hejtmana. Při přestřelkách zemřely dvě desítky lidí. Když se ale ukázalo, že zpráva o kapitulaci je nepravdivá a ke vzbouřenému městu se blížila několikatisícová německá kolona, výbor začal s Němci jednat. Ti poté členy výboru zatkli a zastřelili.
V následujících dnech se nepokoje rozšířily i do dalších měst (Nymburk, Železný Brod, Semily, Rakovník), většinou však byly brutálně potlačeny. Vzdorovat se dařilo povstalcům v blízkosti fronty (Vsetín, Plzeň) nebo těm, kteří měli podporu partyzánů (Příbram, Beroun). Povstání zasáhlo prakticky celou okupovanou část dnešní České republiky, avšak vznikala pouze jednotlivá ohniska, která se nepropojila v celistvé území.
Povstání v Praze
Pražskému povstání mimo vzpoury předcházela intenzivní partyzánská činnost, ale i zprávy o brzkém konci války, smrti Hitlera, dobytí Berlína a pověsti o blížících se Američanech. Odbojoví důstojníci připravovali ozbrojené vystoupení v Praze již od února 1945, kdy se snažili podchytit vlastenecky smýšlející občany.
K začátku povstání v Praze přispěla i protektorátní vláda, jejíž ministr dopravy dal 4. května pokyn železničním a poštovním úřadům, aby odstranily německé nápisy. Aktivita úředníků se přenesla i na ostatní obyvatele, kteří začali ničit německé názvy ulic a obchodů. Na Václavském náměstí se scházely davy lidí a šířily se pověsti o blížících se Američanech.
Podle Českého svazu bojovníků za svobodu se odhaduje, že květnového povstání se zúčastnilo asi sto tisíc bojovníků, padlo nebo bylo povražděno na osm tisíc lidí. Při Pražském povstání v květnu 1945 zahynulo podle historiků zhruba tři tisíce lidí.
Osvobození po demarkační linii
Jihozápad Československa osvobodila na konci druhé světové války americká armáda, zásluhy vojáků pod velením generála George Pattona se však po únoru 1948 snažili komunisté vymazat z paměti. Platilo to i v případě Plzně, kam příslušníci americké 3. armády dorazili krátce po osmé ráno 6. května 1945.
Prvními Američany na československém území se stali průzkumníci 1. armády, kteří 18. dubna pronikli do Ašského výběžku. O tři dny později americké vojsko obsadilo Aš, 25. dubna následoval Cheb. Rozhodující operace ale začaly až 4. května, kdy vrchní velitel západních spojenců Dwight Eisenhower vydal rozkaz k postupu do nitra Československa.
Budoucí 34. prezident USA přitom již na konci dubna určil, že se jednotky pod jeho velením mají zastavit na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice – Linec, na které se dohodli politici. Jejich hlavním úkolem totiž nebylo osvobození Čech, ale ochrana levého boku amerických vojáků postupujících do Rakouska. Hlavní americké síly se sice po osvobození Plzně opravdu zastavily na dohodnuté linii a Američané tak nevyjeli na pomoc Praze.
Rumunsko uprostřed konfliktu
Při debatách, ve kterých se veřejnost pře o zásluhy sovětských či amerických vojáků, se často zapomíná na národy jiných zemí, zejména pak na vojáky Rumunské královské armády. Ta přitom pomáhala osvobodit velkou část Moravy, a to za cenu velkých ztrát na životech. Při operaci bylo raněno či padlo přes šedesát tisíc Rumunů.
Ještě v roce 1941 bylo přitom Rumunsko pod vládou fašistů v čele s generálem Ionem Antonescem, silným spojencem třetí říše. Právě z jejich země začala mnohá tažení proti Sovětskému svazu. Obrat přišel až s porážkou jejich společných armád u Stalingradu.
Následný rychlý postup sovětských vojsk pomohl v Bukurešti vytvořit silnou protifašistickou opozici. Do zajetí navíc padla celá řada vysokých důstojníků, které sovětské velení donutilo ke spolupráci při jednání o přechodu Rumunů na stranu SSSR.
Ze spojenectví s nacistickým Německem se Rumunsko dostalo ve druhé polovině roku 1944, velký podíl na tom přitom měl rumunský král Michal I. a sovětský generál Rodion Malinovskij. Sedmého září téhož roku nová rumunská vláda vyhlásila válku Německu a Maďarsku.
O půl roku později, na jaře 1945, už rumunské jednotky bojovaly po boku ukrajinského frontu Rudé armády a 1. československého armádního sboru v bratislavsko-brněnské operaci a postupně se probojovaly až na Vysočinu.
