V Hranicích pokračuje náročná renovace legendárního železničního vozu Tatra T 68 známého jako Slovenská strela. Vůz se po téměř dvou letech opět postavil na koleje, zatím je však nepojízdný, práce stále pokračují zvenku i zevnitř. Do muzea v Kopřivnici se má vrátit v létě.
V současné době má už známý prvorepublikový vlak funkční motory a stojí na podvozku, ještě se ale nerozjede. Přitom už příští týden se má vydat na zhruba třicetikilometrovou cestu do Přerova, kde získá nový lak.
Slovenská strela sice do přerovské lakovny vyrazí, ale ne sama, doprovázet ji bude muset jiná lokomotiva. Podvozek vlaku totiž ještě není s funkčními motory propojený kabeláží. „Ještě by neodjel, protože ještě není zapojena regulace. Je to zatím jenom postavené na podvozcích, na kterých to bude převezeno,“ přiblížil Jiří Střecha ze společnosti Tatra, který je zároveň garantem renovace vozu.
Jak vybrat barvu, když se neví, jak přesně vypadala?
Během následujících tří týdnů dostane Slovenská strela vzhled, jaký měla v době své největší slávy. Před samotným zahájením lakování však ještě bude muset proběhnout povrchová úprava. Poté by mělo přijít na řadu několik vrstev barvy.
Restaurátoři dlouho hledali pokud možno totožnou barvu, jakou měl vůz za první republiky. V dobových popisech je napsáno „jasně zářivá višňová červeň“. Najít správný odstín však nebylo jednoduché, jelikož všechny fotografie vlaku jsou černobílé, až na jednu z roku 1937, která už byla mnohokrát publikovaná v knihách. Odborníci ji však dlouhá léta měli za kolorovanou.
V muzeu v Kopřivnici se navíc našel i originální vzorník Tatry z roku 1935, podle kterého se tehdy barvy pro vozidla podniku vybíraly. V něm restaurátoři našli barvu, podle které nechali namíchat přesný odstín višňově červené pro Slovenskou strelu.
Podvozky vlaku budou šedé, tam se dokonce zachovala originální barva, která se skrývala pod několika vrstvami nových nátěrů. Střecha bude v barvě starého zlata, kterou bylo také nutné namíchat tak, aby co nejvíce připomínala původní odstín.
Potahy na míru i nové dřevěné okenní rámy
Stejně jako v roce 1936, kdy byly dva vlaky s označením Tatra T 68 vyrobeny, má vypadat i interiér vozu. Spousta původních dílů se renovovala, ale některé se nedochovaly a bylo nutné je vytvořit znovu. U každého prvku naštěstí existoval alespoň jeden originál, a restaurátoři tak přesně věděli, z čeho mají vycházet.
„To je třeba případ vnitřních rámů oken z bukového dřeva. Je to profilovaný masiv a byl velký problém najít někoho, kdo je schopen to ohnout tak, jak my potřebujeme. Žádná firma, ani ta, která vyrábí ohýbaný nábytek, nemá dnes takové stroje, aby byla schopna to udělat,“ popsal Střecha. Nakonec se ale ve východních Čechách našel alepoň jeden restaurátor, který to dokázal.
Nezachovaly se však původní potahy sedaček, jelikož byly už dříve přečalouněny. Podle dobového popisku černobílých fotografií a barev, které restaurátoři našli na potahu sedačky strojvedoucího, se nechala na míru utkat látka s původním vzorem. Má barvu bílé kávy a je hnědě žíhaná.
Navrátit vlaku původní podobu je složité v tom, že se na jednom místě potkává celá řada řemesel, která se musí vzájemně koordinovat. „Některé díly byly nahrazeny novými, například dynama a podobně. Drtivá většina komponent se však vyrábí znovu, podle původních vzorů,“ konstatoval koordinátor prací Jan Palas.
Jednoduché není ani skloubit historický vůz s moderními technickými požadavky. „Je to vždy věc kompromisů. Pokud bychom museli vyhovět všem stávajícím předpisům, tak by to nebylo možné. Ale proto, že se jedná o vozidlo historické, tak tam jsou určitá zjednodušení,“ doplnil Palas. Vše ale restaurátoři musí komunikovat s Drážním úřadem nebo Správou železnic.
Nápisy FAJČIARI a NEFAJČIARI zůstanou
Vůz Slovenská strela byl rozdělen na dvě části – pro kuřáky a nekuřáky. Jednotlivé části vlaku byly označeny slovenskými nápisy FAJČIARI a NEFAJČIARI, jelikož domovskou stanicí vlaku byla Bratislava – hlavná stanica. Také toto restaurátoři zachovají, včetně popelníků. Rozdíl však bude v tom, že tentokrát se už ve vlaku kouřit nebude.
„Zrcadlo? Nebrat, příliš těžké!“
Slovenská strela byla jedinečná i tím, že měla poměrně malou hmotnost – pouze 36 tun. Už když se v kopřivnické Tatře vyráběla, vybírali dělníci co nejlehčí materiály, aby ušetřili doslova každý gram. Například místo zrcadel byl na toaletách pouze leštěný hliník.
O to se momentálně snaží i restaurátoři, protože musejí původní hmotnost dodržet, případně překročit jenom velice mírně. „Tam, kde je to možné, se používají původní materiály. Tam, kde to možné není, se používají nové, ale stejně těžké nebo nepatrně těžší. Je tam určitá tolerance, ale nemůžeme to překročit třeba o pět tun,“ poznamenal Palas.
Sousedíkovy unikátní motory už šlapou
Už loni se podařilo dokončit jednu z nejdůležitějších částí opravy Slovenské strely – motory, na jejichž konstrukci se podílel i český vynálezce Josef Sousedík. Jeho systém byl ve své době převratný, využíval efektivitu jak elektromotorů, tak benzinového motoru. Moravský Edison, jak se mu také přezdívalo, ho nejdříve vyzkoušel ve svém autě, poté ho aplikoval do vlaku.
Oprava historického železničního vozu začala už v srpnu 2018, kdy byl kamionem převezen do dílen Českomoravské železniční opravny (ČMŽO) v Hranicích, od té doby se po částech renovuje. Předtím Slovenská strela dlouhá léta chátrala před kopřivnickým muzeem a byla už ve velmi špatném stavu.
Oprava unikátního motorového železničního vozidla, které je jediným exemplářem na světě, skončí letos v létě. Renovace má stát až 42 milionů korun. Vlak najde místo v novém depu v areálu muzea v Kopřivnici. Při významných událostech by Slovenská strela mohla dokonce opět vyrazit na koleje v rámci vyhlídkových jízd.
Strela brzdila jenom v Brně, v Bratislavě byla za čtyři a půl hodiny
Kopřivnická Tatra původně vyrobila dva vozy, které se mohly chlubit označením nejrychlejší vlak v Československu. Jeden z nich však vyhořel a zachoval se pouze ten, který se právě opravuje. Trasu z Prahy do Bratislavy urazil motorový vůz za čtyři hodiny a 18 minut. Jedinou další zastávkou bylo Brno.
Slovenská strela vyjela poprvé 13. července 1936. Po začátku druhé světové války však dostal vlak stopku, protože chyběly pohonné hmoty. Po skončení konfliktu ještě nějakou dobu jezdil hlavně jako ministerský nebo vládní vlak. Vozil i představitele Československa na procesy do Norimberku, a to až do 50. let.
