Na konci 2. sv. války pomáhala Hilda Zmrzlíková přepravit několik Židů do bezpečí. Při jedné cestě vlakem ji ale zadrželo gestapo a skončila ve věznici v brněnském Cejlu. Ani ona stejně jako desítky jiných lidí svým dětem o nacistickém věznění moc nevyprávěla. Její paměť oživila až dcera Zuzana Prudilová. Ta se zapojila do projektu Spielbergovy nadace a zaznamenávala osudy lidí, kteří přežili holocaust. Nakonec k vyprávění přiměla i svou vlastní maminku.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Příběh Hildy Zmrzlíkové začal na konci druhé světové války, tehdy pomáhala přepravit několik Židů do bezpečí. „Bohužel v tom vlaku došlo k šťáře a byli všichni zadrženi. Ti lidé, kteří jeli s mamkou, tak ty odvezli pryč, o jejich osudu nevíme vůbec nic. Máma skončila nakonec v Brně na Cejlu,“ vypráví Zuzana Prudilová.
Hilda o svém věznění mluvila nerada a její dcera se ani příliš nevyptávala. Ke změně došlo až v polovině 90. let: tehdy začal film Schindlerův seznam vydělávat první desítky milionů dolarů, ze kterých režisér Steven Spielberg založil nadaci Shoah Foundation. Jejím cílem bylo natáčet vyprávění lidí, kteří holocaust přežili. „Vyšel inzerát, že Steven Spielberg hledá moderátory pro to, aby mohl točit rozhovory s přeživšími, a hledal je po všech zemích po Evropě,“ říká Zuzana Prudilová.
- Snímek Schindlerův seznam vykročil svým významem i mimo filmový svět. Jeho úspěch a výdělky vytvořily kapitálový základ pro americkou nadaci Survivors of the Shoah Visual History Foundation. Vznikla tak knihovna videozáznamů výpovědí přeživších holocaust z celého světa, která je k dispozici jak pro studijní účely, tak i jako základ pro různé dokumenty zpracovávající tuto tragickou dobu.
O hrůzách války svým dětem vyprávěl málokdo
Zuzana se stala jednou z těch, kteří v Česku rozhovory s přeživšími vedli. Vracela se v čase do doby, kdy ještě nebyla na světě, a otevřela tak knihu plnou smutku a utrpení, o které její maminka mluvit nechtěla. „Zajímavé na tom bylo třeba i to, že někteří lidé, kteří se mnou mluvili o tom, co zažili v těch koncentrácích, tak mi potom řekli, že jsem byla první, s kým o tom mluvili. To bylo pro mě velké vyznamenání, a na druhou stranu to bylo velice emoční. S některými jsme proplakali třeba i půl dne, než jsme byli schopni něco točit. Protože oni se vraceli do doby, na kterou by raději zapomněli, a nevyprávěli to ani vlastním dětem,“ popisuje Zuzana Prudilová.
Ani Hilda Zmrzlíková svým dětem o nacistickém věznění na brněnském Cejlu moc nevyprávěla. Snad prý proto, aby hrůzy války zůstaly ukryté a nevtiskly se do mysli těch, kdo je zažít nemuseli. Zuzana Prudilová už ale slyšela tolik, že chtěla poznat i příběh své maminky, poloviční Židovky.
Gestapák jí vyrazil zuby, protože řekla pravdu
Na celách bývalo i dvacet žen různých národností a všechny musely vykonávat potřebu do kbelíku. Ten se ale toho večera naplnil dřív, než bylo možné ho vynést. Hilda Zmrzlíková se rozhodla své spoluvězeňkyni s vykonáním potřeby pomoci. Chvíli zkoušely tlouct na dveře, nikdo nepřišel, a tak potom Hildu napadlo, že vezmou kapesník, dají ho na zem, spoluvězeňkyně vykoná potřebu na kapesník a ráno ho s kýblem vynesou.
„Ráno, když přišel dozorce, máma šla ven a kromě toho kýblu nesla i raneček v ruce. On se jí zeptal, co to má, a ona odpověděla pravdu, hovno. On se zarazil, vytrhl jí to z ruky, rozevřel to a viděl, že nelhala, dal jí pěstí do zubů a několik zubů jí vyrazil,“ vypráví dcera vězeňkyně.
Od sovětských vojáků si na konci války přála cigaretu
Hilda Zmrzlíková nebyla nikdy odsouzená. Ve věznici na Cejlu strávila necelé tři měsíce. V dubnu roku 1945 přišli sovětští vojáci. „Jediné, co o tom řekla, bylo, že tam přišli vojáci, a když ty vězeňkyně viděli, tak jim nabízeli nějaké jídlo a ptali se, co by chtěly. A mamka říkala, že jediné, co si přála, byla cigareta,“ říká Zuzana Prudilová.
Hilda své pomoci pronásledovaným Židům nikdy nelitovala, ani to nikdy nepovažovala za hrdinství. „Já myslím, že ona nad tím nijak hluboce nepřemýšlela. Když to bylo potřeba, tak prostě šla a udělala to,“ říká o své mamince paní Zuzana. Riskovala život, aby pomohla lidem v nouzi. Sice si to nenapsala do životopisu, ani vyšší důchod za to neměla. Ale kdyby se jí někdo zeptal, co dělala, když odváželi Židy na smrt, věděla by, že udělala aspoň něco.
