E-mailové schránky českých novinářů plní výhrůžky, dopisy plné nenávisti a agrese. Podobnému čelí v diskuzích pod články a na sociálních sítích. Není to nic neobvyklého, shodují se žurnalisté, v posledním roce je ale takových zpráv tolik, že je nelze jen tak přejít. Podle mediálních odborníků a sociologů je to důsledek společenské nálady – lidé už jsou covidem unavení a z pandemie nevidí východisko. A novináři, které považují za nosiče negativních zpráv, jsou pro ně nejsnazším terčem. Téma zpracoval pořad Newsroom ČT24.
Publikum novináře mnohdy viní z šíření covidu i ze smrti svých blízkých. Vulgárně jim nadává a na snahu o seriózní diskuzi většinou vůbec nereaguje. O konstruktivní kritiku jde jen v několika málo případech.
Od začátku koronavirové pandemie si na takové zprávy museli zvyknout i ti, jejichž texty či reportáže obvykle velký rozruch nepůsobí. To je případ třeba Petra Koubského z Deníku N, který běžně píše o vědě a technice, teď je ale jeho hlavním tématem covid.
„Věda a technika není oblast, která by vzbuzovala příliš vášnivé emoce. Maximálně když napíšeme, že neexistují létající talíře, tak se od spousty čtenářů dozvíme, že jsme hlupáci, protože oni v nich dávno letěli. Ale pandemie to zásadním způsobem změnila, takže jsem zavalen tolika odezvami, interakcemi, maily, že jsem na to opravdu nebyl zvyklý a za celý rok jsem si na to ještě nezvykl,“ říká Koubský.
Naopak Ludmila Hamplová ze Zdravotnického deníku podobné reakce dobře zná. Její články se totiž už dřív často dotýkaly citlivých témat jako očkování nebo alternativní medicína. „Jsem do určité míry zvyklá, že čtenáři nereagují pozitivně, spíš naopak. Ale to, co zažívám v posledních měsících, je větší intenzita a větší objem. Zároveň i větší agresivita, zprávy jsou mnohem osobnější a agresivnější. Někdy až nenávistné,“ uvádí Hamplová.
Dřív se poslům špatných zpráv stínaly hlavy
Podle sociologů, které pořad Newsroom ČT24 oslovil, jsou takové reakce pochopitelné. Média jsou totiž pro veřejnost hlavním zdrojem informací a někteří lidé nerozlišují mezi tím, kdo o životě v pandemii rozhoduje a kdo o tom informace zprostředkovává a dává do kontextu.
„Novináři a novinářky jsou často poslové špatných zpráv. Jsou první na ráně. Někteří lidé neoddělují negativní sentiment vůči samotné informaci od toho, kdo informaci podává. Takže hněv, zklamání nebo třeba i nedůvěra v instituce pak dopadá právě na novináře,“ vysvětluje Johana Kotišová, socioložka médií z Masarykovy univerzity.
Sociální psycholog Jan Krajhanzl upozorňuje, že veřejnost nikdy neměla ráda ty, kdo informovali o negativních skutečnostech. „I dřív se poslům špatných zpráv stínaly hlavy,“ říká. Podobné vysvětlení má také Jakub Macek z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity.
„Média jsou jednou z klíčových zdí, vůči kterým házíme míček své vlastní nejistoty a frustrace. Pochopitelně, čím víc jsou lidé naštvaní a nespokojení, tím jednoznačně víc se budou obracet právě na média, se kterými vedou nějaký dialog,“ říká Macek.
„Nemůžou to vyventilovat v hospodě u piva“
Za pravdu odborníkům dává moderátorka Událostí Linda Bartošová, další z novinářek, která si musela zvyknout na záplavu někdy až urážlivých reakcí.
„Spousta lidí si promítá do vysílání svoje frustrace a pocity, to, co nemůže vyventilovat jinde s někým jiným třeba v hospodě u piva. Teď se stáváme my terči nejrůznějších emocí. A nelze se moc divit, protože chaos tu je a frustrace má být z čeho,“ říká Bartošová z České televize s tím, že právě kvůli tomu k některým e-mailům přistupuje tolerantněji.
Není to však pouze nenávist, kterou novináři v dopisech čtou. Občas je to i žádost o radu nebo vysvětlení. Někteří čtenáři či diváci chtějí reportérům také pomoct nebo poděkovat.
„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet, prosím vás, poraďte mi. Takových reakcí skutečně přibývá a je to pochopitelné, máme toho za rok už všichni nad hlavu a orientujeme se v tom většinou čím dál hůř. Já ty čtenáře úplně chápu. A ano, někteří reagují vztekle a řekl bych, že to je převážně z podobných důvodů,“ dodává Petr Koubský z Deníku N.
