Zelený Raoul jezdil z Třebíče do redakce autobusem, na Florenci ho vyzvedla sekretářka a donesla do Reflexu. Ze začátku nám všichni říkali, že je to blbý. To tak bývá, už jsem si zvykl, popsal Milan Tesař, autor komiksu, kulturní novinář i satirik s provokativním humorem. Podílel se taky na České sodě, která se podle něj stala populární až se vznikem sociálních sítí, kdy zlidověla. V dalším dílu podcastu Background ČT24 zavzpomínal kromě zeleného ufouna a spolupráce s Petrem Čtvrtníčkem také třeba na to, jak ještě před rokem 1989 v Zemědělských novinách kladivem opravoval novinové šotky.
Odvolán Gondolán, prezident republiky Ota Pavel, v Polsku začaly prodávat smrčky, Poláci by raději jedli. Jen několik hlášek z České sody, na které její spolutvůrce Milan Tesař vzpomíná i po téměř třiceti letech. Brzy po revoluci je začal vymýšlet s Petrem Čtvrtníčkem. K herci, který dnes k pořadu neodmyslitelně patří, se ale dostal spíš náhodou.
„Tři měsíce jsem obcházel lidi, o kterých jsem si myslel, že by s námi mohli spolupracovat. A to byl rozkmit od Fámyzdatu až po pana Svěráka. Všem jsem říkal, že chceme dělat televizní zpravodajství, scénky, politickou satiru, a skoro nikde jsem neuspěl. Poslední moje štace byla v Malostranský, kde hrál Petr Čtvrtníček, toho jsem zaujal nápadem a on to pak vzal za vlastní,“ vzpomíná na vznik České sody Tesař.
Společně pak tvořili pásmo satirických scének parodující televizní zpravodajství i reklamy. A trvalo jen půl roku, co jejich humor nerozdýchal hlavní sponzor a německá ambasáda. Sponzor odešel, ambasáda podala žalobu kvůli „Alles gute“. I přesto později se satirickým pořadem spolupracovali lidé, kteří by se dnes podle Tesaře dohromady už zřejmě nedali. „Filmaři i herci ještě neměli svoje kariéry, všichni byli na začátku, všichni byli lační něco dělat a všichni jsme si na to udělali čas. Dnes si každý jede svoji linku a udělat něco takhle kolektivního už by asi nešlo,“ myslí si.
Nepřijatelný by podle něj dnes byl i humor typický pro Českou sodu. „Co jsme si tehdy dovolili vůči politikům, to by se dnes bez soudu a dlouhých tahanic neobešlo. Ti by nám dali,“ říká Tesař.
„Zelený Raoul jen opisuje mediální obraz“
Přesto Tesař dodnes píše scénáře k jinému provokativnímu dílu – komiksu Zelený Raoul, který vychází v Reflexu nepřetržitě od roku 1995. I ten byl, stejně jako Česká soda, zpočátku nepochopen. Vydržel prvotní kritiku i pozdější žaloby některých lidí, kteří se stali hlavními hrdiny některých dílů. „Vždycky jsme jen opisovali mediální obraz. Trochu jsme to přifoukli a namalovali. A když to pak ti lidi viděli nakreslený, došlo jim, že si třeba měli dát ruku před ústa nebo neměli říkat vůbec nic,“ hájí zeleného ufouna Tesař.
Za celou dobu existence tohoto komiksu si pamatuje pouze jeden cenzurní zásah. Někdejší šéfredaktor Reflexu Petr Bílek rozhodl zabílit okénko, ve kterém původně byli vyobrazení nazí Václav Havel s manželkou Dagmar.
A pamatuje si také to, jak v 90. letech kresby Štěpána Mareše, který bydlí kousek od Třebíče, cestovaly po republice. „Zprvu to vypadalo tak, že jsme mu faxovali scénář, co má být ve kterém okénku. On to namaloval, dal do tubusu a šel do Třebíče na autobusové nádraží. Tam ho dal autobusákovi a v Praze na Florenci ho vyzvedla sekretářka z redakce,“ vzpomíná.
Oprava chyby stála čtyři piva
Ze Zemědělských novin, kde před revolucí psal do kulturní rubriky, si pamatuje ještě větší „historii“. Protože neuměl na stroji, psal články ručně. Ty pak přepisovala písařka na hlavičkový papír, který se následně potrubní poštou posílal do sazárny. „Tam byla jiná krásná dívka, která vysadila text do kovových linek, ty se zapasovaly do matrice a udělala se z toho stránka. Ta se obtiskla do plechu a plech šel na rotačku,“ popisuje výrobu tehdejších novin s tím, že se pak alespoň dvěma prsty na stroji psát naučil.
Problém nastal, když v textu zůstala chyba. To musel nejdřív koupit čtyři piva do džbánku a s ním jít za tiskařem. „On pivo vypil, vzal obrovské kladivo a do matrice bouchnul. Tím se sazba znečitelnila, takže nikdo chybu neviděl. Takže občas to lidi měli rozmazaný,“ vzpomíná.
Když Zemědělské noviny po revoluci zanikly, nastoupil do Lidových novin, kde ale vydržel pouhý jeden den. V něm totiž dostal nabídku podílet se na nově vznikajícím časopisu Reflex. Tam s půlroční pauzou na Českou sodu psal a později i vedl kulturní oddělení až do letošního léta. „Když jsem odcházel, byla tam vedoucí vydání paní Ženková, která tam snad od začátku byla se mnou. To jsme byli jediní dva,“ říká Tesař.
Z Reflexu odešel po 31 letech, teď se chce víc věnovat scénářům a divadelním hrám. O kultuře píše do Týdeníku Fórum, do Reflexu ale stále posílá scénáře pro Zeleného Raoula.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
