Nejsilnější víra je víra ve svobodu, připomíná slogan na plakátech nového českého filmu Kryštof. Dramatický příběh mladíka, který na přelomu čtyřicátých a padesátých let vstupuje do mnišské komunity v československém pohraničí, se odehrává na pozadí několika historických událostí této doby, kdy moc v zemi převzali komunisté. Snímek vznikl v koprodukci České televize, v tuzemských kinech se promítá od 21. října. V rozhovoru s Martinem Rachmannem svou novinku představil režisér Zdeněk Jiráský.
Hlavní hrdina se jmenuje stejně jako film, tedy Kryštof. Jak byste ho představil?
Kryštof je chlapec na prahu dospělosti, který hledá svoje místo na světě. Je bohužel v nesprávný čas na nesprávném místě, okolnosti ho donutí k tomu, aby utíkal. Utíká proto, že musí, ne proto, že by chtěl. Utíká před mocí, téměř neviditelným, ale postupem času stále více viditelnějším zlem a tlakem, jímž ho chce systém připravit o svobodu. O svobodné dýchání ve svobodném světě.
Ve filmu zobrazujete mimo jiné Akci K – likvidaci mužských klášterů na území Československa. Jak podstatná je pro příběh?
Je zásadní. Kolem této události se točí celý mnohovrstevnatý příběh. Film se odehrává na ploše jednoho až dvou měsíců, na jaře roku 1950, a Akce K vše tak trochu odstartuje.
Příběh jste navíc zasadili do pohraničí, takže další zásadní okolností jsou nelegální přechody československo-německé hranice.
Téma hranice vůbec je něco, co mě osobně zajímá, dost o tom přemýšlím a dost zvažuji, co různé hranice v našich životech znamenají. Československo-bavorská hranice v padesátých letech ještě byla prostupná, železná opona se začala stavět až po těchto událostech. To znamená, že převaděči, kterých bylo v pohraničí relativně mnoho, znali cestičky a stezičky. Měli jsme ideální představu v podobě několika šumavských lokací, ale nakonec na Šumavě byla jen jedna, přechod přes řeku, jinak jsme museli hledat náhradní lokace.
Na rozdíl od předchozích filmů, včetně Českým lvem oceněných Poupat, nejste tentokrát autorem scénáře, ten napsal Josef Kurz. Co vás na jeho příběhu zajímalo natolik, že jste se ho rozhodl natočit?
Mě zajímala hlavně otázka svobody, uzurpace, násilí, ať už viditelného, nebo neviditelného. To je téma, kterým se zabývám i ve svých scénářích. Možná jsem také trochu cítil jakýsi společensko-historický dluh, v jistém kontextu i rodinný, protože můj otec v padesátých letech na Šumavě začínal, šel tam z vnitrozemí do učení a přímo na Šumavě tyto roky prožil.
Akce K, převaděči a také vyvlastňování. To je poměrně dost zásadních historických událostí v jednom příběhu.
Nezpracovávali jsme historické události na konkrétních faktech, abychom dokládali přesnou historii, od toho jsou jiná média. V našem filmu jsou to inspirační zdroje. Důležité bylo, aby film držel pohromadě, abychom naši hlavní postavu těmito událostmi elegantně provedli a nebyli příliš velkými školomety.
Ve snímku Kryštof používáte minimálně slov, stavíte na obraze. Proč tato volba?
Je mi bližší jakékoliv médium, když není zatěžkáno něčím zbytečným. Filmy postavené na dialozích jsou samozřejmě naprosto legitimní, ale to naše příběhy úplně nenaskýtaly, takže jsme se rozhodli vyprávět je filmovějším způsobem, než aby herci deklamovali předem připravené dialogy. U vnitřních monologů jsem dost dlouho zvažoval, že by film mohl obsahovat voiceovery, už jsem je v minulosti párkrát použil, ale tento film je nakonec nevyžadoval. Takže jsme se shodli, že ho budeme vyprávět s minimem dialogů a za pomoci výtvarna, obrazu a střihu.
V jedné větě: proč jít na Kryštofa do kina? Pro koho jste ten film natočil?
Myslím, že je pro lidi, které zajímá naše novodobá historie, kteří sledují příběhy dvacátého století, příběhy o bezpráví a nespravedlnosti. Možná by Kryštof mohl být zajímavý i pro mladší generaci, která chce znát historii, aby se z ní mohla poučit.
