Výtvarní kritik Jan H. Vitvar přiznává, že sám některým uměleckým dílům nerozumí, ale vždycky se je snaží pochopit. Návodem k podobné ochotě by měla být i jeho kniha Umění, kterému nikdo nerozumí. V publikaci rozebírá důvody, proč lidé některá díla odmítají (nebo dokonce ničí), i to, proč uklízečky v galeriích občas uklidí i to, co nemají.
Jan H. Vitvar v úvodu knihy zmiňuje, že historky z podsvětí výtvarné kultury, jak zní podtitul, napsal z rozčilení. „Obecně mě štve, že si spousta lidí myslí, že umění nerozumí, že je pro ně složité, takže jim nic nemůže dávat. Snažím se v knížce vysvětlovat, že umění zdaleka není tak nesrozumitelné, jak se třeba na první pohled tváří. A to, že nerozumíte umění, neznamená, že byste ho měli nesnášet, natož ničit,“ upřesňuje.
Ničení děl se ale někdy děje neúmyslně. Například nadávající nákupní tašku Krištofa Kintery, která se dostala na přebal knížky, v pardubické galerii omylem rozebrala uklízečka. Myslela si, že napěchovanou igelitku na výstavě zapomněl nepozorný návštěvník. „Nemám jí to vůbec za zlé,“ podotýká Kintera, „pro mě to byl důkaz, že se to povedlo celkem věrně vyhotovit, například okurka není pravá.“
To není umění, ale…
Publikace uvádí i příklady, kdy lidé považovali za umění něco, co uměním nebylo. „Jeden kluk si udělal legraci, položil v galerii na zem brýle a lidé si je fotili, protože si mysleli, že je to umělecké dílo,“ prozradil Vitvar. Podobné historky ale prý nezmiňuje proto, aby pobavil nebo naznačil, že umění vlastně nic neznamená. „Na těchto krajních polohách je dost často vidět, v čem může být umění silné. I příklady zničeného umění naopak umělecké dílo povýšily na nezapomenutelnou věc,“ domnívá se.
Mezi uměním a jeho diváky se vyskytují i vážnější nedorozumění. „Vybral jsem pár důvodů, které mě osobně dlouhodobě rmoutí. Třeba to, že lidé nerozumí umění jenom kvůli tomu, že jim přijde málo české, nebo že je to spíš politika než umění, nebo že je to spíš pornografie než umění. Umění se zbytečně brání a škatulkují ho jinam než do kulturní sféry,“ vyjmenovává.
Hranice zákonů a chápání umění společností testuje třeba skupina Ztohoven. Za panáčky na pražských semaforech šel Roman Týc na měsíc do vězení. Za výměnu prezidentské standarty soud členy skupiny potrestal podmínkou.
Prezident se stal členem skupiny Ztohoven
„Jedná se o stejnou skupinu, která se například vykálela v Národní galerii,“ upozornil tehdy prezident Miloš Zeman. Mýlil se – za fekálním protestem proti Milanu Knížákovi stála skupina Rafani. Ti provokovali také třeba utopením zapomenutého obrazu nebo spálením černobílých napodobenin české vlajky. I ničení ale může být podle autora knihy uměleckým gestem.
Nechtěně to potvrdil podle Vitvara i sám prezident, když červené trenky před Hradem ostentativně spálil. „Ne nadarmo skupina Ztohoven prohlásila, že se Miloš Zeman vlastně stal jejím dalším členem. Protože on posunul to dílo někam, kam oni sami absolutně netušili, že by mohlo dojít, a vytvořil tak artefakt, o kterém se opravdu bude mluvit ještě za sto let, byť to tak nebylo zamýšlené,“ vysvětluje výtvarný kritik.
A nepochybuje, že umění má reagovat na svět a na to, co se v něm děje. „Kvalitní umění se mimochodem pozná i podle toho, že interpretací většinou nabízí víc, protože každý člověk vnímá svět jinak,“ dodává.
