„Polský film se má dobře,“ zněla výchozí teze Inventury polského filmu na Letní filmové škole (LFŠ). Při započítání krátkých, dokumentárních a animovaných filmů míří do Polska ročně stovka cen, a to i ze slavných festivalů. Účastníci diskuse se shodli, že jde o výsledek lepšící se kulturní politiky, jež se projevila vznikem filmového institutu, podporou debutujících režisérů či feminizací kinematografie a jejích struktur. „To, co jsme deset let budovali, lze zničit za půl roku,“ varoval polský režisér Maciej Pieprzyca před vládní politikou strany Právo a spravedlnost.
Již potřetí měla letos stovka vybraných filmových nadšenců v rámci projektu Scope100 zodpovědný úkol. Ze sedmi nových evropských snímků vybrat jediný, který půjde do českých kin. Rozhodli se pro v Locarnu oceněný debut polského režiséra Jana Matuszynského Poslední rodina, který tak potvrdil stoupající oblibu polského filmu v České republice.
Úspěch temného příběhu rodiny surrealistického malíře Zdzislawa Beksinského není ojedinělý, polská kinematografie v posledních letech na významných světových festivalech triumfovala několikrát. Jen debutující filmaři se vedle Locarna radovali také v San Sebastianu, v Berlíně či v Karlových Varech.
Polský režisér Pieprzyca, který do Uherského Hradiště přijel představit svůj poslední film Jsem vrah, přičítá úspěchy podmínkám, které dnes mladí filmaři mají. Když v devadesátých letech skončil filmovou školu, neměl jinou možnost než se v konkurenci známých a uznávaných tvůrců ucházet o peníze na natočení celovečerního filmu. „A producenti se báli,“ vzpomněl si.
Sám Pieprzyca se řadí ke generaci „ztracených režisérů“, jak se říká filmařům, kteří neměli ideální podmínky pro rozjezd kariéry. Nyní mají čerství absolventi možnost využít překlenovací projekty, díky nimž nejprve natočí filmy o stopáži třicet minut, a uvažuje se i o podpoře šedesátiminutového formátu.
„Myslím si, že je to jeden z důvodů, proč se objevuje tolik zajímavých filmů,“ soudí režisér. Za pravdu mu dává osm debutů na letošním filmovém festivalu v Gdyni. Dříve byly ročníky, kdy neběžel ani jeden.
Ženy dospěly
Dobrým příkladem úspěchu polského filmu je prvotina režisérky Agnieszky Smoczynské. Za svůj muzikálový horor Vábení sirén získala zvláštní cenu poroty za jedinečnou vizi a design na filmovém festivalu v Sundance. Je to právě silná generace filmařek, upozornil filmový historik Maciej Gil, která zasluhuje pozornost. A nejedná se jen o Agnieszku Hollandovou, Dorotu Kedzierzawskou či Malgorzatu Szumowskou, ale třeba i Marii Sadowskou či Katarzynu Roslaniecovou, jejichž novinky jsou v Hradišti na programu.
Pronikání „ženské optiky“ do polského filmu je podle producentky Doroty Paciarelliové dáno feminizací školství a filmových institucí a komisí. „V systému filmového vzdělávání není jedno, zda je scénář z ženského pohledu, není jedno, zda jej napíše žena,“ konstatovala při diskusi ve stanu týdeníku Respekt na Letní filmové škole.
Sama se podílela na scénáři k filmu Přes kosti mrtvých a s Agnieszkou Hollandovou, v Česku nejznámější polskou autorkou, spolupracovala i na snímku V temnotě. „V Itálii ho viděl milion lidí a byl dobře přijat, v Německu čtrnáct tisíc lidí,“ upozornila na meze polského filmového zázraku, které aktuálně spatřuje především v distribuční propagaci.
Ida efekt
Ke klíčovým změnám došlo na začátku nového milénia. Polsko vstoupilo do Evropské unie a napojilo se na štědré peněžní toky, vzniknul Polský institut filmového umění i nová legislativa upravující financování, vylíčil filmový kritik a vědec Adam Kruk. Vzrůst kvality polského filmu datuje k roku 2010, a pak již následuje „triumfální tažení polského filmu na festivalech“.
Za jeho vrchol lze považovat Oscara pro Idu Pawla Pawlikowského. Cena americké Akademie filmového umění upřela zraky světové veřejnosti směrem k Varšavě a přinesla zájem zahraničních producentů a distributorů.
Paradoxní je, že dokud Ida nezískala mezinárodní ceny, v Polsku měla nízkou návštěvnost. „Chodili na ni převážně intelektuálové,“ upozornil Kruk a dodal, že jen ve Francii snímek vydělal víc peněz než doma. Připomíná tak osud některých rumunských filmů, které okouzlují především festivalové publikum za hranicemi vlasti.
Co se stane s polským filmem?
Pro Idu nakonec vše vyústilo ve skandál při televizním uvedení. Veřejnoprávní TVP, která je pod vlivem vlády, před film zařadila krátký diskusní panel, v němž byl film označen za protižidovský a protipolský, což prý vedlo k udělení Oscara. Následovaly titulky připomínající, že vinu za holocaust nesou Němci a nikoliv Poláci, kteří Židy naopak zachraňovali.
Proti jednání televize se okamžitě ohradili polští režiséři v čele s nedávno zesnulým Andrzejem Wajdou. Jeden ze členů vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jacek Sasin však TVP naopak pochválil a radoval se, že poprvé za 25 let se v Polsku objevila veřejnoprávní televize, která dle jeho názoru přesně naplňuje své poslání.
Podle Doroty Paciarelliové se politici snaží manipulovat názory veřejnosti a razit skrze média nacionalistický přístup. Vládní strana Právo a spravedlnost by zřejmě nejraději viděla jen filmy o polských světcích a hrdinech, poznamenala s tím, že smysluplný historický snímek vypadá spíše jako Ztraceni v Mnichově Petra Zelenky.
Obavy z vládní politiky vyjádřili i další účastníci diskuse, kterou moderoval dramaturg polských novinek na LFŠ Petr Vlček. Jejich strach pramení z možných změn financování filmu, ale i personálních obměn Polského institutu filmových umění a dalších institucí, upřesnil Adam Kruk. „To, co jsme deset let budovali, lze zničit za půl roku,“ varoval také Pieprzyca. „Abychom se tu za rok nesetkali na diskusi, co se stalo s polským filmem,“ ukončil debatu.
