S debutovou deskou Settle zamíchali Disclosure v roce 2013 s pořadím hitparád. Na jeden parket se jim podařilo nahnat jak příznivce klasického mainstreamu, tak milovníky radikálnější elektroniky. S druhou nahrávkou Caracal si jedou pořád „to své“, aniž by to (zatím) omrzelo, a tak se na jejich pražskou valentýnskou návštěvu 14. února v Malé sportovní hale nelze než těšit.
Bratři Lawrencovi zřejmě přehrají hlavně poslední desku, určitě ale nezůstanou jen u toho a dojde i na starší „klasiky“. Jaké skladby jsou (bez ohledu na pořadí) vlastně podle nás ty nejlepší?
Help Me Lose My Mind
Skladba z první desky patří k tomu jemnějšímu, co má kapela ve svém arzenálu. Společně se snovým britským triem London Grammar vykouzlili díky sametovému hlasu frontmanky Hannah Reid naprosto specifickou atmosféru. Disclosure si libují ve spolupráci s dalšími inteprety a tohle je určitě jedna z jejich nejvydařenějších.
Latch
První singl, kterým na sebe dvojice upoutala, se nikdy neomrzí. Nehledě na to, že tehdy podpořila čím dál tím blyštivější hvězdičku Sama Smithe. Původně si ale Disclosure vůbec nemysleli, že je Latch rádiový song. Dnes už vědí, že se mýlili.
Echoes
Z většího procenta lze na deskách Disclosure slyšet hlasy jiných zpěváků a zpěvaček, než jsou oni. Pěvecky jsou sice bratři rezervovnější, když se do toho ale opřou, vyprodukují tak skvělou a svižnou skladbu jako Echoes. A ani naživo to není průser.
Tenderly
Ačkoliv se skladba rozjíždí pomaleji, po minutě a půl vyloženě lahodí uchu. Prvky se sice opakují, moc negradují a drží se v jedné rovině. Melodie i zpěv jsou však neskutečně nakažlivé, a proto patří mezi nejlepší.
Superego
Devátá skladba řadovky Caracal je to nejlepší, co album nabízí. Ačkoliv se zpočátku nezdá ničím zajímavá, nejde o žádnou vatu. Všemu dominuje refrén s textem: „Where's your superego? You let your head grow, I tried to let you know, When I tell you how it is, you don't like it.“ Po němž se do uší rozlijí příjemně kvákavé bublinky. V jednoduchosti je krása a Superego to dokazuje.
You & Me
Píseň, v níž zazní Eliza Doolittle, je příkladným kouskem, kde do tvorby Disclosure proniká nefalšovaný pop jen lehce říznutý elektronikou. Nejde přitom o obyčejné „ducání“, jež je u středního rádiového proudu všudypřítomné; sourozenci si v pozadí skromně hrají a vytvářejí nenápadně nápadné kudrlinky.
