V úterý 30. dubna svět opustila Marie Třešňáková. S rozhledem zprostředkovávala čtenářům webu ČT24 kulturní dění a se čtenáři své knihy se s nadhledem podělila o své postřehy z milované Sicílie. Jako Marie Schön bavila posluchače svérázných rádií Mama a Limonádový Joe a jako dramaturgyně pomáhala za minulého režimu prosazovat představení a umělce, kteří zrovna neplavali s proudem. To samé platilo i pro Marii, jak dokládají vzpomínky jejích přátel a kolegů.
Marie Třešňáková († 67) vystudovala dramaturgii na DAMU, cizí jí ale nebyl zájem o vše, co souviselo s uměním a kulturou. Začínala jako herečka v ústeckém Činoherním studiu, posléze působila například jako asistentka režie v Československé televizi či dramaturgyně Pražského kulturního střediska a po roce 1989 na několik let zakotvila v Rádiu Svobodná Evropa. V devadesátých letech byla profesorkou na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka a stála i u zrodu soukromého Rádia Mama a také dnes již legendárního Rádia Limonádový Joe.
Za více než deset let, během nichž působila na zpravodajském webu ČT24 jako editorka kulturní rubriky, pro toto médium napsala stovky článků, reportáží a recenzí, přičemž ta první hodnotila experimentální divadelní představení a poslední rozebírala italský film Oni a Silvio. I to dokumentuje rozsah Mariiných zájmů a vědomostí.
Celý život neustále objevovala – umění, lidi i země. Cestování ji mimo jiné zavedlo na Sicílii, která se stala jejím druhým domovem. Sžívání se s italským ostrovem a jeho obyvateli s humorem přiblížila v příspěvcích na webu ČT24 a poté také v knize Potkala jsem Sicílii.
O Marii nejlépe vypovídají následující vzpomínky jejích přátel, z nichž mnozí byli také jejími kolegy. A i když každý z nich má na Marii Třešňákovou alias Marii Schön své vlastní vzpomínky, shodně oceňují její životní nadhled, s nímž se nebála pustit do čehokoliv.
Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo:
Marie Třešňáková byla spisovatelka a divadelnice, žena distingovaná, snad ale nevadí, že já ji ve svých vzpomínkách chovám hlavně jako rockerku. V duchu ji totiž vidím, jak se veselí na koncertu Babaletu, tehdy ještě s Alešem Drvotou… Což zmiňuji proto, že by tenhle střípek mohl v Maruščině portrétu chybět. A že ji ta hnusná nemoc dostala, je mi líto. Holt už její pozvání na návštěvu Sicílie nevyužiji.
Jiří Macháček, muzikant a herec:
Okamžik, kdy Marie Třešňáková zavedla Venušiny kuličky a skrze blažený úsměv, avšak s noblesou a zároveň zápalem investigativní novinářky začala odpovídat na naše otázky, jak se cítí a jak takové zavedení Venušiných kuliček mění okolnosti práce rozhlasové moderátorky Českého rozhlasu, to vše v přímém přenosu na vlnách stanice Praha, ten okamžik byl pro mne jedním z určujících milníků etapy devadesátých let… Marie, posílám Ti pusu do nebíčka!
Boris Jirků, výtvarník:
S Marií jsem se osobně víc sblížil na našem malířském sympoziu galerie La Femme na Sicílii. Bydleli jsme u ní v jejím domečku v Grotte. Byl malý bílý s vistáriemi, vlastně ne, s buganvíliemi, a s modrými dveřmi na patio. Vtěsnaný mezi ostatní malé romantické domky v úzké, kamenité, prudce se svažující uličce.
Byla nám průvodcem po místních reáliích, po městečku, které si zamilovala, a okolí. Samozřejmě jsme spolu jedli antipaste a místní speciality z trhu, rajčata a čerstvé sýry měly neuvěřitelnou chuť, vše bohatě prolito sicilským výtečným olivovým olejem, pili sicilská červená vína a dobrou vůli spolu měli. Probrali jsme společné lásky, Rádio Limonádový Joe a současnou českou a evropskou uměleckou scénu. Získala si mě svou absolutní upřímností, až hraniční, a svým entuziasmem. I když se s ní život nijak nemazlil, neztratila optimismus a energii.
Ve vzpomínkách se často vracím na Sicílii, kde jsme jezdili s ní a s jejím malým červeným autíčkem po antických památkách. Vidím Palermo mezi sedmi kopci jako lasturu a z Afriky vane horký vítr jako fén, sirocco. Kolem hoří zapálené olivové háje a letadlo na horizontu nabírá v moři vodu a velké dešťové dávky pouští na hořící kopce. Marie nás provádí starým městem s vysokými palmami a je tím nejlepším vypravěčem.
Na její oblíbené pláži jsme večer neplánovitě tančili, když jsme přežili koupání a hlavně odchod z moře zdobeného černou vlajkou. Ve sklepě měla velké nádoby na vodu. Jako rozená Siciliánka nám líčila, jak mafie ovládá místní vodu a pouští ji jen jednou za čas. Moc ji bavily naše obrázky slunečního ostrova a neztratili jsme se sobě ani po návratu do Prahy. Zvala nás na promítání, výstavy a divadla.
Ladislav Doležal, bývalý vedoucí webu ČT24:
Nejsem příznivcem výčtu zásluh, ať už se týkají živých, či mrtvých. Na lidi si raději vzpomenu v impresi, v zážitku, který se s člověkem pojí. Spolupracovat s Marií bylo něco jako jízda v otevřeném sporťáku, kdy pozorujete svět a mimoděk na cestě glosujete to dobré i špatné.
Jízda to byla skoro adrenalinová a pro mě samozřejmě radost, že se se svým spolujezdcem shodnu. S Marií to tak bylo nejen v práci, ale i mimo redakci. Pátrám, kde se bral její entuziazmus, smysl pro humor, nadhled i vtip. Kde na nějakou patálii uměla reagovat jedinou větou, věcnou a charakteristickou. No, byla to moudrost – tu máte od pánaboha, nedá se naučit. Je mi líto, že cestovat s Marií po našem světě už nemůžu.
Jaroslav Dušek, herec a divadelník:
V úterý 30. dubna odešla do věčných lovišť milovaná Mary, Maruška, Mařenka, Marie Schön, Veselá Marie Třešňáková. Vrátila se domů shodou okolností přesně v den mých narozenin. Podezírám ji, že se nejedná o nedopatření. Jako by se tím jen stvrdilo vědomí onoho dávného spojení, které nás poutalo od chvíle, kdy jsme se poprvé – ještě za vlády rudých komančů – setkali.
Maruška byla tehdy dramaturgyní PKS (Pražského kulturního střediska), pod kterým působili umělci na „volné noze“. A byla to ona, kdo se rozhodl vzít si mě a Martina Zbrožka s našimi divokými improvizacemi „pod sebe“. Díky Marušce jsme se mohli stát takzvanými profesionálními umělci, kteří pobírali 200, později dokonce 400 korun za představení. Mohli jsme se postupně živit tím, co nás bavilo a co jsme milovali.
Spolu jsme pak působili v legendárním Radiu Mama, kde se skrývala pod uměleckým jménem Marie Schön. Já jsem byl Růžový Buvol.
Spolu jsme strávili mnoho dovolených na Sicílii, v městečku Grotte, kde si Mary zakoupila domeček v ulici Via Gioia, v ulici Radosti. Adresa jistě nebyla náhodná, vždyť Maruška se jmenovala za svobodna Veselá…
Na pláži San Leone u Agrigenta, s výhledem na údolí antických chrámů (které tak obdivoval Goethe), jsme prodebatovali mnohé zásadní otázky našich životů i tohoto světa, ochutnali jsme spoustu dobrot u jejích rozmanitých sicilských přátel a vypili jsme mnoho doušků lahodného červeného vína od Dona Antonia Morganteho, který svým chraplavým hlasem vždy vyjadřoval neskonalý údiv nad tím, že si nějaká bláznivá Češka pořídila domeček na Sicílii. Tehdy to totiž ještě zdaleka nebylo obvyklé.
Díky Marušce jsme poznali rozmanitá zákoutí Sicílie a mnohé její podivuhodné obyvatele.
Díky Marušce se na iVysílání České televize začaly šířit přenosy a záznamy představení a besed z Divadla Kampa.
Díky Marušce jsem se mnohokrát od srdce zasmál.
Díky Marušce jsem poprvé v životě zažil ruční sklizeň oliv, která mne uchvátila.
A nejen proto patří Marušce mé neskonalé díky!
Díky Marušce!
Mary, stálo to za to, byla to nádhera!
František Xaver Watzl, divadelník:
Marušku jsem poznal v polovině sedmdesátých let. V té době se utvářela amatérská kočovná loutková skupina Julie a spol., jejímž jsem byl členem. Skoro od počátku nám, ochotníkům bez jakýchkoliv zkušeností, pomáhala odbornou radou.
Jako vystudovaná dramaturgyně s dlouhou divadelní praxí (byla dcerou ze známé budějické herecké rodiny. Otec herec a divadelní ředitel, matka herečka ve velkém divadle v Českých Budějovicích, teta slavná izraelská herečka Vava Schön), herečka tehdy slavného ústeckého Kladivadla, přispěla nám nejednou praktickou radou. A já, naprostý divadelní začátečník, jsem z Marie tahal neustále rozumy. Jak funguje na divadle to či ono, proč je potřeba v inscenacích řád a co všechno má mít nějakou divadelní logiku. A ona, s neuvěřitelnou trpělivostí a i s určitou nonšalantností, to všechno stále a stále dokola vysvětlovala, nám zabedněným začínajícím ochotníkům.
A hlavně začala spolupracovat na našich textech a některé pro nás přímo na objednávku našeho loutkového divadla psala, čímž nám výrazně zvedla inscenační úroveň. Prostě a jasně jsme se od ní za pochodu učili dělat divadlo.
V polovině osmdesátých let, to už jsme byli dobří přátelé, Maruška na postu dramaturgyně tehdejšího PKS (Pražské kulturní středisko) mě přesvědčila, abych odešel z ULD Praha (Ústřední loutkové divadlo Praha) na volnou nohu, s tím, že je nejvyšší čas kopat sám za sebe. Tím v podstatě odstartovala moji samostatnou divadelní kariéru, za což jí budu do smrti vděčný. Na PKS se jí podařilo prosadit mé loutkové inscenace.
A hlavně, v době vrchnostenské nepřízně držela neustále nad námi ochranná křídla.
Od devadesátek do minulého podzimu jsme spolupracovali na různých projektech. Zejména poslední čtyři roky psala texty pro Divadlo Dokola, nově vzniklé loutkové divadlo v Táboře, kde momentálně pracuji.
Po celý profesní život byla pro nás odbornou oporou. Zasloužila se a podporovala nejen naše, ale i jiná divadla a různé divadelní projekty. Vždy laskavá, upřímná a chápavá. Někdy nekompromisně kritická, ale vždy pravdivá.
Je potřeba ještě říci, že je to jen malý výsek Maruščiných činností. Psala recenze i různé články do novin a časopisů. Pracovala v České televizi. A ještě stíhala psát knížky o své milované Sicílii.
Měl jsem rád, a jistě i všichni, kdo ji znali, její lehce ironický, ale laskavý humor. Vážili jsme si, že i přes ne úplně jednoduchý život nikdy neztratila životní humor a hluboce lidský přístup k lidem.
Bude nám chybět!
Eva Holubová, herečka:
Není třeba moc slov, ani já je nemám, nejsou dost výstižná, aby vyjádřila, co všechno cítíme my, kdož jsme měli to štěstí, že život spojil naše cesty s touto úžasnou ženou. Poznaly jsme se dávno, ještě za „totáče“, kdy Marie pracovala jako dramaturg na někdejším PKS a mimo jiné měla na starosti divadelní spolek Bouře, později Náhradní divadlo, ve kterých jsem tehdy hrála.
Pracovat pod ní bylo skvostný. Svým podpisem ručila za bezúhonnost her, jejich pojetí, které jsme v těchto divadlech nastudovali. Některé z nich tehdy přepsal či napsal Honza Kraus a komunisticky bezúhonné rozhodně nebyly. Marie se za ně zaručila a tím umožnila, že se mohly hrát. Bylo to pár let před pádem režimu a nešlo to věčně, bylo to velký riziko a všichni si oddechli, nejvíc asi Marie, když přišel převrat v listopadu 89. Nikdy nedávala najevo svůj strach a obavy z toho, co by mohlo nastat, kdyby jí na to přišli. V dobách, kdy se ostatní třásli, se jen usmívala a potichu konala, k tomu, co cítila uvnitř, se mi přiznala až po letech.
Po sametové revoluci přišlo Rádio Limonádový Joe. Věděla jsem o Marušce, ale osobně jsme se nestýkaly. Až posledních devět let na Sicílii. Objevila ji pro sebe, pro nás. (Příspěvek byl převzat se svolením Evy Holubové z jejího Instagramu.)
