Neohlížím se, co bylo, neexistuje, říká pěvkyně Červená o svých rolích i životě

Nahrávám video

Dcera zakladatele kabaretu Červená sedma začínala po boku Voskovce a Wericha, po emigraci zpívala na předních operních scénách, za největší čest ale považuje, když může vystoupit na jevišti českého Národního divadla. „Neohlížím se. Co bylo, neexistuje,“ říká pěvkyně Soňa Červená o svém životě, který přinesl mnoho dramatického, ovšem i krásného. Přesto se za ním částečně ohlédla jako host Interview ČT24.

Zdá se, že máte elixír mládí. Nejen jako Emilia Marty ve Věci Makropulos, kterou jste před pár lety nastudovala v Národním divadle s významným americkým režisérem Robertem Wilsonem. 

Olga Sommerová o mně říkala, že jsem zázrak přírody, já o sobě říkám, že jsem omyl přírody. Jsem jenom o sedm let mladší než naše republika. 

A stále vystupujete. Co vás baví nejvíc?

Jeviště. Stát na jevišti, zpívat, mluvit – a nedávat rozhovory. 

Jsme rádi, že jste v tom případě pro Interview ČT24 udělala výjimku. Která scéna je pro vás ta nejlepší? Mahenovo divadlo v Brně, kam jste se letos vrátila v Pikové dámě, nebo Národní divadlo jako první česká scéna, nebo snad něco úplně jiného?

Národní divadlo jsem si moc přála, nebylo mi ale dopřáno z politických důvodů, čili když tam teď vystupuji, je to velká čest.

obrázek
Zdroj: ČT24

Jaký typ představení podle vás dnešní divák chce? S jakým očekáváním do divadla chodí?

Podle Roberta Wilsona musíme diváka nalákat zážitkem, který ještě neměl. Robert Wilson hercům říká: Jakýkoliv text je mi úplně jedno, musím vidět, co si myslíte, tedy to, co chcete divákovi dát, musí si z toho něco odnést domů.

Jak se něčeho takového dosáhne? 

Musíte se vžít do postavy. Nejít na jeviště jako Soňa Červená, ale třeba jako Emilia Marty. 

Mluvíte také o tom, že moderní skladatelé jsou báječní a že vás lákají více než klasici. Proč?

Samozřejmě že jsem začínala Mozartem a Monteverdim a potom jsem přešla na Verdiho a Pucciniho, tím vším jsem prošla a byla jsem šťastná. Ale potom jsem si uvědomila, že takový Alban Berg nebo Martinů nebo Janáček, že to je můj svět.

Čím?

Obvykle mají lepší libreta. Když jsem zpívala v Trubadúrovi, bylo úplně jedno, kdo koho zabije nebo čí je kdo bratr, ale hudba byla tak úžasná, že se to muselo nějak odrazit ze mě k posluchači. Ale když zpíváte Jenůfu, tedy Její pastorkyni, nebo Albana Berga, tak to už je něco jiného. Nebo Čajkovskij. V každém jeho taktu je to, co chtěl a co já musím splnit. To je úžasné.

Říkáte, že si zakazujete stýskání. Nestýská se vám přesto po některých slavných rolích? Třeba po Carmen, kterou jste  zpívala více než stopadesátkrát?

Ne, neohlížím se dozadu, jdu dopředu. Kdybych se ohlédla dozadu, to by mě moc oslabilo. To, co jsem všechno zažila, čím jsem prošla, nelituju toho – a jdu dál. 

V roce 1962, kdy jste byla v angažmá v Berlíně, jste emigrovala. Ani v emigraci jste si nikdy neposteskla třeba po Praze?

Ano, vzpomněla jsem si třeba na Vltavu, protože tu miluji, ale jinak jsem si nestýskala, protože jsem zažila mnoho emigrantů, kteří si stýskáním zničili život.

Ani jste si nikdy neřekla: proč já jsem tou Berlínskou zdí tenkrát prošla?

Ne, nikdy. Jak říkám: co bylo, to neexistuje.

Jak jste tenkrát ostrahu na berlínském hraničním přechodu Checkpoint Charlie přemluvila, aby vás pustila na druhou stranu? 

Byl to poslední den, kdy pouštěli do západního Berlína. Tak jsem vzala auto, kabelku a pejska, nic jiného, jednu knížku, a jela jsem do Berlína, kde byl přechod. Ten strážník říkal: Dneska nemůžete, musíte si přinést povolení vašeho konzulátu. Tak jsem řekla: Soudruhu, jedu do Lipska, musím s autem do opravny, vrátím se za dvě hodiny, jedu natáčet do rozhlasu. A on řekl: Tak dobře, jeďte.

Kde jste doma?

Všude je doma. Všude, kde hrajete divadlo, kde jdete na jeviště, to je můj domov.

Jak se vám podařilo si třicet let života v emigraci udržet češtinu?

Lpěla jsem na svém rodném jazyku. Říkala jsem si: Když mi vzali všechno, vzali mi majetek, rodinu, manžela, češtinu mi nevezmou, tu si nenechám vzít. Hodně jsem četla, hodně jsem psala česky a měla jsem s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera a to byla moje bible. 

Nechybělo vám ale přesto mluvení v češtině?

Budete se smát. Měla jsem vždycky pejsky, kteří mluvili jenom česky. 

Jaké bylo Československo, které si pamatujete z dětských let?

Byl to krásný život. To se ještě slavilo, lidé se na sebe usmívali, mluvili pravdu. Bylo to krásných dvacet let, než přišla první, nacistická okupace.

Neidealizuje se dnes první republika? Nebyla i tenkrát korupce, politické hádky a podobné věci?

Byla jsem ještě moc malá, abych si toho všimla.

Vizitka Soni Červené
Zdroj: ČT24/Aerofilms

Pak přišla okupace. Jak dospívající dívka prožívá něco takového? 

Byl to velký šok, když k nám přišel Hitler a byly koncentrační tábory, bylo věznění, bylo mučení, to se dalo těžko pochopit. Nerada na to vzpomínám. Moje matka byla v koncentračním táboře, můj otec byl zavřený na Pankráci. 

A po únoru 1948 musel odejít váš manžel.

Šok byl už samotný únor 1948. Ale my jsme doufali, že je to zlý sen, z kterého se brzy probudíme. Můj manžel musel odejít, protože byl továrník a šli po něm. Když mi řekl, že musí druhý den opustit Československo, věděla jsem, že jde do tuhého. I tak jsme ale mysleli, že to nebude dlouho trvat, že se brzy uvidíme. Ale už jsme se nikdy neviděli. 

Před rokem 1968 jste už ale ani vy, ani dirigent Rafael Kubelík, který také emigroval, nevěřila, že se něco změní.  

Měla jsem tehdy koncert v Mnichově. Hráli jsme Szymanowského Stabat Mater a on byl takový trošku rezervovaný. Až potom říkal: Jo, vy jste dcera Jiřího Červeného? No to byly doby! A já jsem se ho pak odvážila zeptat: Mistře, vy byste se vrátil do Čech, když se to tam trošku rozjasňuje? Jemu ztvrdly tahy v obličeji a řekl: Já vás varuju, nevěřím jim ani slovo. A pak přijely tanky.

Celý rozhovor se Soňou Červenou si přehrajte ve videu, textový přepis byl redakčně upraven.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zlatou palmu v Cannes získalo drama Fjord, Velkou cenu poroty má Minotaur

Zlatou palmu, hlavní cenu 79. ročníku filmového festivalu v Cannes, získalo drama rumunského režiséra Cristiana Mungia Fjord, informují agentury AFP a DPA. Velkou cenu poroty si odnesl Minotaur Andreje Zvjaginceva, ruského tvůrce žijícího v exilu.
23. 5. 2026Aktualizováno23. 5. 2026

VideoNedostatek herců z řad menšin v Česku trápí filmaře. Lákají je proto příplatky

V Česku vzniká stále více seriálů pro globální publikum, které točí streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon. Ty vyžadují diverzitu v obsazení, jenže sehnat různá etnika třeba do komparzu bývá v Česku problém. Agentury tak motivují možné kandidáty takzvaným etnickým příplatkem. „Myslím, že není úplně dobré tomu říkat etnický příplatek, to je nešťastné. Zavdává to podnět k diskuzím, zda se nejedná o diskriminační jednání, ale obecně vzato si myslím, že ne,“ komentuje to právník Petr Ostrouchov. Agentura Casting – Barrandov poznamenala, že nejde o český vynález, ale o globální průmyslový standard, který reaguje na místní demografii.
22. 5. 2026

Kdože? Do názvů kapel se dostala dědova známá, tělocvikář i pes

Zpráva o tom, že ve věku devadesáti pěti let zemřela Gretna Van Fleetová, by si místo v agentuře AP nejspíš nevysloužila, kdyby se podobně jako nebohá dáma nejmenovala i americká kapela. Rockeři z Greta Van Fleet (oproti nebožce bez „n“) jméno ničím slavné seniorky prostě jen zaslechli a přišlo jim jako dobrý nápad pro název. Obdobným způsobem se jména skutečných osob ocitla na plakátech i dalších hudebních skupin.
22. 5. 2026

Video„Lidé se nemění,“ říká Radůza k singlu o současné době

Ikonické postavy popkultury i nadčasové hodnoty víry, naděje a lásky mohou posluchači najít v novém singlu písničkářky Radůzy Jako bych žil v traileru. Má být osobní výpovědí o době, v níž žijeme. „Zaměřuju se na to, co mi připadá – mírně řečeno – zvláštní. Povrchnost, to, že zlo má krátkodobě mnohem větší efektivitu než dobro, které dlouho na něčem pracuje. Že se lidé stále honí za pozlátkem. Ale to tak bylo vždycky, lidé se nemění,“ uvedla Radůza ve Studiu 6 k nové písni. Kromě silného textu zaujme i videoklipem vytvořeným pomocí umělé inteligence.
22. 5. 2026

„Zlato, jak to rozvinout?“ Polská nobelistka překvapila přiznáním, že se radí s AI

Do debat o využívání umělé inteligence (AI) v psané tvorbě nečekaně přispěla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Polská spisovatelka totiž prozradila, že se při psaní radí s generativním modelem umělé inteligence.
21. 5. 2026

Mandalorian a Grogu vrací po letech do kin Hvězdné války

Filmová sága Hvězdné války se po sedmi letech vrací na plátna kin. Tentokrát v podobě dobrodružství maskovaného lovce odměn Mandaloriana a jeho zeleného společníka Grogua, tedy bez rytířů Jedi a světelných mečů. Nový snímek oddělený od hlavní dějové linie série cílí především na mladší diváky.
21. 5. 2026

VideoFilmové premiéry: Návrat Shreka a Hvězdných válek i hororový Pasažér

Po pětadvaceti letech se do kin vrací Shrek. Animovaný pohádkový příběh o zeleném zlobrovi získal Oscara a odstartoval úspěšnou filmovou sérii. Přichází také další dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Na seriál o vesmírném lovci odměn navazuje celovečerní snímek Mandalorian a Grogu. Příznivci napětí mohou do kina vyrazit na snímek Pasažér. V něm se bezstarostná jízda po americkém venkově pro mladý pár změní v horor poté, co uprostřed noci zastaví u autonehody. Od tohoto týdne je také volně ke zhlédnutí na internetu dokument o vzniku české videohry Phonopolis, kterou studio Amanita Design vytvořilo z papíru.
21. 5. 2026

V Knihovně Václava Havla gradují spory s vedením

Knihovna Václava Havla je v ohrožení – odcházejí klíčoví lidé i sponzoři. Důvodem jsou spory s vedením instituce, včetně ředitele Tomáše Sedláčka. Knihovna funguje 22 let, spravuje odkaz a dílo Václava Havla, publikuje a pořádá i akce pro veřejnost. Pro veřejnost je tu zatím stále otevřeno. V Knihovně totiž chtějí skončit všichni její pracovníci – sedmnáct lidí ze sedmnácti, včetně dramaturga Jáchyma Topola.
20. 5. 2026
Načítání...