Letos v únoru na uměleckém festivalu v Miami jedna z návštěvnic poklepala na sochu psa, aby se přesvědčila, jestli je opravdu vytvořená z balonků. Nebyla. Jedno z nejznámějších děl amerického umělce Jeffa Koonse v hodnotě 42 tisíc dolarů (zhruba 950 tisíc korun) se roztříštilo na střepy. Naštěstí pro ženu zničení psa pokrylo pojištění. Koonsova tvorba ale mate nejen návštěvníky z řad veřejnosti. Jeho jméno vede tabulku aukčních rekordů, od části kritiků zároveň dostává nálepku „mistra kýče“ a vypočítavého obchodníka. Rozporuplnou uměleckou osobnost nyní i v českých kinech představuje dokument Jeff Koons – intimní portrét.
Baletka, Mickey Mouse, Hulk, mísa vajec nebo pastorální figurky ze série porcelánky Hummel. Vše v naddimenzované velikosti. Jeff Koons pracuje s odkazy na popkulturu i s věcmi každodenního života a přetváří je v mnohem větší a lesklejší verze. Bývá řazen do postmoderních škatulek neo-popu nebo post-popu, osmašedesátiletý tvůrce nicméně jakékoliv pokusy o kategorizaci svého díla odmítá, a dokonce popírá, že by jeho práce měly jakýkoliv skrytý význam, jak by se u postmoderního umění čekalo.
V textu pro web ArtNews mluví o tom, že ho inspiruje pocit úžasu a vzrušení a také každodenní život. Kořeny své inspirace zasazuje do dětství na pensylvánském maloměstě.
„Když jsem byl malý, měli prarodiče v pokoji s televizí na stolku popelník. Malý porcelánový obrázek dívky ve vaně. Byl bílý, s růžovými a modrými detaily a nožičkami se dalo hýbat. Jako dítě mě fascinoval,“ vzpomíná. Podobných „serepetiček“ sám shromáždil stovky. A mnohé se staly základem soch, které by se k prarodičům do obýváku už nevešly.
„Lidé tvrdí, že má díla jsou povrchní, jenže povrch vás dovede přimět, abyste se stali vnímavější a přemýšleli o životě,“ tvrdí v dokumentárním portrétu, který o něm natočil italský režisér Pappi Corsicato.
Když Jackson zastínil Ludvíka XIV.
Ne vždy se mu ovšem daří přivést diváky svých děl k zamyšlení bez kontroverzí nebo minimálně rozruchu. Třeba princ Charles-Emmanuel de Bourbon-Parme, šlechtic, který svůj původ odvozuje od krále Ludvíka XIV., usiloval o zákaz Koonsovy výstavy ve Versailles.
Nebyl jediný, podle něhož by se prezentovaná díla vyjímala lépe v Disneylandu. Sošky připomínající pohádkové postavy či nafukovací kruhy ve tvaru křiklavě barevných želv sousedily s díly Veronese či Berniniho. Pozlacená socha Michaela Jacksona v životní velikosti, znázorňující popového krále s jeho oblíbeným šimpanzem v náručí, zakrývala výhled na sochu krále Slunce, který Versailles povýšil na zdobnou honosnou rezidenci. „Jako pěst na oko,“ sdělil své dojmy pro ČTK jeden z tehdejších českých návštěvníků.
Častá výtka vůči vedení Versailles nicméně spočívala v tom, že výstavou Jeffa Koonse jde vstříc průměrnému vkusu turistů. Ředitel zámku Jean-Jacques Aillagon kontroval poukazováním na vkus samotného Ludvíka XIV. Francouzský vladař se nebál extravagance a měl sklony k přehnanosti. Stejně jako Koons.
Dobový komentář ve večerníku Le Monde podotýká, že Michael Jackson z pozlaceného porcelánu není o nic méně třpytivý než barokně-klasicistické ornamenty na dveřích a římsách. Podobně jako Ludvík XIV. okázalou zdobností demonstroval prosperitu a moc francouzské monarchie, Koons prostřednictvím kýče a konzumu dělá to samé s kultem Spojených států.
Jedenáct barevných řití, nebo památka obětí terorismu?
Francie byla i místem dalšího pozdvižení spojeného s Koonsem. V roce 2019 odhalili v Paříži dvanáct metrů vysokou ruku držící kytici různobarevných tulipánů. Podle umělcových slov jde o výraz solidarity Američanů s Francouzi po teroristických útocích, které vedlo o čtyři roky dříve teroristické komando takzvaného Islámského státu na několika místech metropole a při kterých přišlo o život 130 lidí.
Zatímco pařížská starostka sochu označila za „krásný dar amerického lidu Paříži, skvělý symbol svobody a přátelství, jiní v pugétu viděli v lepším případě cukrovinku marshmallow. „Jedenáct barevných řití na stonku," komentoval sochu v listu L'Obs francouzský filozof Yves Michaud. Podle něj se ve skutečnosti jedná „o pornografickou sochu“.
Kritické hlasy mluvily také o nevkusném product placementu. „Šokovalo mě, že se tento typ ‚daru‘ spojuje s teroristickými útoky, ačkoli s nimi nemá nic společného,“ uvedla kurátorka Marie-Claude Beaudová, která spolu s další zhruba dvacítkou odborníků na umění připojila svůj podpis k otevřenému dopisu proti záměru v Paříži Koonsovu sochu odhalit. „A dárky by měly být zdarma. Zvlášť když se jmenujete Jeff Koons a jste miliardář," dodala.
Americký umělec namítl, že osmdesát procent výnosu z prodeje autorských práv chce poslat na pomoc pozůstalým po obětech teroristických útoků a zbylých dvacet procent má být použito na údržbu sochy.
Komentář vizuálního antropologa Michaela-Olivera Hardinga pro BBC se ptá, jestli se kytice tulipánů stane položkou na dlouhém seznamu nejprve odsouzených a v současnosti ceněných děl ve veřejném prostoru, jako se s odsudky setkávala Eiffelova věž nebo pyramida v Louvru. Socioložka Kim Babonová v té souvislosti poznamenává, že umění často slouží jako hromosvod – kontroverzní záležitost z něj dělá možnost ho zpochybňovat, protože nejde o něco, co by pro nás bylo absolutně nezbytné.
Rekordní Králík
Už když byla v roce 1986 v galerii v New Yorku poprvé veřejně vystavena Koonsova socha králíka s mrkví, někteří si mysleli, že jde o vtip. Ale například nyní už zesnulý ředitel newyorského Muzea moderního umění Kirk Varnedoe tehdy dílo označil za „milník“ v moderním umění.
„Nemohl jsem se na tu jednoduchou krásu vynadívat, byl jsem užaslý," tvrdil také třeba Damien Hirst. V té době student umění, dnes známá osobnost britské umělecké scény (rovněž díky kontroverzním dílům, jako je lebka posázená diamanty nebo rozpůlený žralok ve formaldehydu).
Ať už si o Jeffu Koonsovi myslí veřejnost či kunsthistorici cokoliv, trh s uměním mu hodnotu neupírá. Necelý metr vysoký Králík z nerezové oceli se v roce 2019 prodal za 91,1 milionu dolarů (přes dvě miliardy korun) a dosud drží rekord za dílo žijícího umělce prodané v aukci. Koons už je v žebříčku zapsán oranžovou variantou svého asi nejznámějšího díla, už zmíněného Balonkového psa (a i Králík má připomínat zvířátka z balonků).
Koonse kupují galerie, sběratelé i celebrity; Lady Gagu umělec na přebal jejího alba Artpop vymodeloval podle Botticelliho Zrození Venuše. Koons navíc vynaložil velké úsilí, aby si vypěstoval svůj veřejný obraz a stal se hvězdou v době, kdy umělci nebyli tolik považování za hvězdy. Případné kontroverze mu v tom jen napomohly.
Svou image konzultoval s poradcem, v rozhovorech o sobě mluvil ve třetí osobě a pozornost přitáhlo také jeho manželství s Ilonou Stallerovou, známou spíš pod svou přezdívkou z pornobranže jako Cicciolina. Se svou ženou – v té době poslankyní italského parlamentu – vytvořil sérii děl zobrazující pár v explicitních sexuálních pozicích.
Umělec, plagiátor, nebo obchodník?
„Říká se, že táta je spíš obchodník než umělec. Já si myslím, že všichni umělci jsou obchodníci. Znají svůj trh a publikum,“ uvedl v nově představeném filmovém dokumentu Koonsův syn. Jeff vystudoval umění, ale živil se i jako burzovní makléř na Wall Street. Kalkulu za jeho uměním nahrává, že aby uspokojil poptávku po své tvorbě, zaměstnává desítky „dělníků“.
„Když vytváříme obrazy, používáme šablony, aby každý tah na plátně vypadal přesně tak, jako bych ho vytvořil já,“ ujišťuje před kamerou. Dílny mistrů koneckonců nejsou v umění nic nového. Mezi desítkami malířů, sochařů a grafiků v Koonsově newyorském ateliéru pracoval i český sochař Petr Stanický. „Jeden obraz malují čtyři lidi najednou. Já jsem ze začátku byl jako cizelér a ke konci jsem dělal různé skici pro určité projekty,“ prozradil ze zákulisí.
V přednášce k výstavě Lost in America, citované lifestylovým magazínem Dazed, Koons vysvětluje, že ho vždy bavilo mít nápad a pak mít od něj odstup. Zároveň ho těší vymýšlet, jak výsledku dosáhnout. Například Balonkový pes vypadá, jako by byl naplněn vzduchem, což zmátlo i návštěvnici výstavy, ale ve skutečnosti je vyroben z nerezové oceli a váží přes tunu. "Museli jsme vyrobit stroje, aby to fungovalo. Ty neexistovaly," uvedl Koons pro televizi CBS.
Do známé sochy štěněte zase nainstaloval vnitřní zavlažovací systém, aby několikametrová konstrukce ze šedesáti tisíc živých květin „nezvadla“. Neváhal ani například požádat laureáta Nobelovy ceny za fyziku Richarda Feynmana, jestli by mu nepomohl vytvořit sérii basketbalových míčů, které se vznášejí v nádržích s vodou, ale přitom vypadají, že se vznášejí ve vzduchu.
Invence na jedné straně vyvažují četná obvinění z plagiátorství na druhé straně. Koons se jim opakovaně – a opakovaně marně – brání. Vysvětluje, že kopírování je vlastně jeho uměleckým přístupem. Propagační fotografie, reklama i spotřební zboží, včetně kýče, ostatně bezostyšně využíval už pop-art, na něž Koons podle kunsthistoriků navazuje. Na podvratný přístup k umění, které je vnímáno jako něco elitářského. Přestože Jeff Koons sám už mezi elitu patří.
