Bylo nás pět dopsal Poláček těsně před transportem. Dceru před nacisty zachránil, sebe už ne

Sám možná tušil, že ho čeká nejtěžší část jeho života, přesto se ale ve vzpomínkách vracel k vlastnímu bezstarostnému dětství. Spisovatel Karel Poláček těsně před transportem do koncentračního tábora dopsal jednu ze svých nejznámějších knih – román Bylo nás pět. Jeho vydání se už ale nedožil. Zemřel několik měsíců před koncem války, přesně před 75 lety, přestože se dříve předpokládalo, že život tohoto novináře skončil jinak.

„Poláček nezemřel 19. října 1944 v Osvětimi, jak se uvádělo skoro ve všech publikacích. V samém počátku našich polistopadových změn vyšel v časopisu Kmen nenápadný článeček uvádějící, že Poláček zahynul v lednu, možná v únoru 1945. Ještě na Vánoce 1944 tento starší, hubený, skromný a neprůbojný pán pomohl připravit i pro ostatní spoluvězně taneční představení se zpěvem, napsal jim i německy psaný skeč,“ vysvětluje autor Průvodce Rychnovem nad Kněžnou Josef Krám.

Právě on pomohl objasnit, že Poláček ve skutečnosti šel pochod smrti a zemřel až 21. ledna 1945 v pobočném táboře v Gliwicích.

Dceru poslal do Anglie. Sám přišel o práci a musel se podřídit nacistickým zákazům

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou, kde prožil dětství, na které pak v částečně autobiografické knize Bylo nás pět vzpomínal. Jeho otec byl obchodníkem a po smrti ženy zůstal sám s pěti dětmi. Podruhé se ale oženil a do rodiny tak přibyli další členové včetně vyženěných dětí.

Do života Poláčkových ale zasáhla světová válka. Karel musel narukovat a dostal se na ruskou i italskou frontu. Podle jeho dcery Jiřiny Jelinowiczové se pak v Srbsku schválně dostal do zajetí, kde byl až do roku 1918. Jeho dva bratři – Kamil a Ludvík – ale zemřeli.

Po návratu z války se začal Karel Poláček věnovat profesionálně psaní. Od roku 1922 spolupracoval s Lidovými novinami a stal se z něj především fejetonista a soudničkář. Psal také pro časopisy Tvorba a České slovo. Navíc pracoval na vlastních knihách. Výrazný zlom pro rodinu přišel v roce 1931, kdy vznikla filmová verze jeho románu Muži v ofsajdu.

„Způsobilo to náhlý obrat v našem životě. Karel Poláček byl najednou slavný, vyhledávaný autor, snímek naší rodiny se objevil v časopise Světozor spolu s dlouhým článkem. Otec přijal k svému zaměstnání v novinách ještě funkci libretisty pro ateliéry AB (Barrandov, pozn. autora). Rodinný příjem se ztrojnásobil, a tak se naši rozhodli, že si vezmou větší byt,“ popisovala Poláčkova dcera Jiřina ve vzpomínkách zveřejněných na holocaust.cz.

Rodinnou idylu ale narušily spory mezi manžely, které vedly v roce 1939 k rozvodu. Ten rok byl pro Československo, ale i speciálně pro Poláčka krizový. Musel totiž odejít také kvůli svému původu z redakce Lidových novin. Jeho otec byl totiž Žid.

Poláček už nesměl pracovat v médiích, ale našel si místo u Židovské rady starších v Praze, kde dělal knihovníka. Mohl tak alespoň částečně zůstat u literatury, kterou miloval. „Otec byl horlivý čtenář. Nikdy si však knihy nevypůjčoval a ani nebyl ochoten někomu knihu půjčit. Tvrdil, že se knihy mají kupovat, protože je třeba podporovat autory. Rozrostla se mu tedy časem knihovna na dobrých tisíc knih,“ vzpomínala ještě na předválečné období Poláčkova života jeho dcera.

Spisovatel tušil, že v nebezpečí je nyní nejen on, ale právě i jeho dcera. Společně se svojí družkou Dorou Vaňákovou jí proto zajistil odjezd do Anglie. 18letá Jiřina tak v roce 1939 viděla před emigrací svého otce naposledy.

„S otcem a Dorou jsem se setkávala potajmu v kavárně. Měla jsem už všechno vyřízeno k cestě do Anglie, jen jsem čekala na povolení k vývozu valut od Národní banky. Pak do toho přišla okupace a konec naděje na jakékoli valuty. Bylo však nutno mít povolení k výjezdu od gestapa. I to mi Dora opatřila. V předvečer odjezdu jsme se loučili s otcem a Dorou v kavárně v Revoluční třídě. Bylo to velmi smutné loučení. Všichni jsme tušili, že se již nikdy neuvidíme. Pak už byly jen dopisy – a pak přišla válka, která nás navždy rozdělila,“ popsala Jiřina.

Poláček zůstal v protektorátu. Povolání do transportu se mu nějakou dobu vyhýbalo. Avšak 5. července 1943 musel i s Dorou nastoupit na vlak do terezínského ghetta. „Na balkóně vykvetla řeřicha i bob; a vyhřívají se dvě želvy,“ to byl jeden z posledních zápisů v jeho deníku z června 1943, který vyšel pod názvem Se žlutou hvězdou. Na jaře 1943 také dopsal svůj poslední román Bylo nás pět. Autobiografické vzpomínky na radostné dětství v Rychnově sepisoval v době, kdy přátelé kolem něj mizeli do transportů, a sám netušil, jestli se dožije konce války. Román o Péťovi Bajzovi, který vyšel až v roce 1946, si už ale přečíst nemohl.

Pro vězně pořádal přednášky

Podmínky v táboře Poláčka podle svědků ochromily a svou internaci nesl těžce. „Okovy, jakožto odznak otroctví, náleží do okruhu romantických představ. (…) Za vnější znak otroctví považujeme nyní plechovou jídelní misku. Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly nést vznešeně své okovy. I pozoruju, kterak lidé v Tvém okolí nosí svoji plechovou misku; poznáš mnoho z lidské povahy. Jen proletář, který se v mládí nenaučil ohýbat hřbet, dovede správně nosit plechovou misku; neboť musíš být správně sehnut, aby sis nerozlil polévku. Tudíž se svým obědem nemůžeš kráčet vzpřímeně, dotýkaje se hlavou oblak, tehdy bys přinesl domů polovinu oběda a byl bys hladovější než ohnutý prodavač,“ napsal Poláček v dopise svému spoluvězni Miloši Salusovi několik týdnů po uvěznění, 17. září 1943.

Právě Salus prý Poláčka uvedl do táborového života a pokusil se oživit jeho spisovatelské nadšení. „Duševní aktivita jej udržela při životě. Stal se vyhledávaným společníkem pro debaty v malých i větších skupinách, mnohým mladým tvůrcům poskytoval kritické rady a stal se žádaným v přednáškových programech. Byl vyhledáván pro svůj poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností,“ popisuje autor Průvodce Rychnovem nad Kněžnou Krám.

Pro své spoluvězně v Terezíně Poláček připravil přednášky s názvy jako Svědkové soudní a jiní, O nesnášenlivosti, Z pamětí, O chudobě a bohatství a Občané terezínští.

Terezín byla pro Poláčka stejně jako pro většinu dalších vězňů jen přestupní stanice. Po roce a půl v říjnu 1944 ho převezli do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

„Já jsem ho viděla těsně před tím, než nastoupil do transportu, byl tak zubožený, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. On byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity a dělaly nejhorší práce,“ vzpomínala další z terezínských vězeňkyň Hana Fischerová, která také pocházela z Rychnova.

Přežil selekci v Osvětimi, pochod smrti už ne

Další Poláčkův osud není příliš jasný. Dlouho se předpokládalo, že zemřel už v říjnu 1944 při svém příjezdu do Osvětimi. Svědci, kteří přežili válku, ale potvrdili, že byl ještě v prosinci naživu, a dokonce měl pro ostatní vězně napsat představení. Při vyklízení tábora před postupující Rudou armádou ho zařadili do pochodu smrti. Ten už zesláblý Poláček nepřežil.

Zemřel u koncentračního tábora Gliwice, kam se vězni přesunuli. Jako datum jeho úmrtí se tak uvádí den, kdy pochod dorazil do města – 21. ledna 1945. Na místním hřbitově v hromadném hrobě tak zřejmě skončily společně s ostatními mrtvými vězni i jeho ostatky.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoBořit fungující veřejnoprávní média nedává smysl, míní experti

Posuzovat veřejnoprávní média podle toho, jestli je potřebujeme, je chybou, míní novinář a zakladatel internetového deníku Neviditelný pes Ondřej Neff. Správnou otázkou je, zda je společnost využívá a důvěřuje jim, myslí si. Podle novináře a bývalého ředitele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Davida Klimeše z výzkumů vyplývá, že většina Čechů České televizi a Českému rozhlasu věří. Obě instituce je jednodušší zlepšit a lépe je definovat než rušit a vymýšlet alternativy, říká. Odborník na komunikaci Jan Dobrovský se domnívá, že ztráta svobody by veřejnoprávní média stála jejich smysl. Poplatky považuje za zástupný důvod pro politické uchopení moci. Nedělní debatu moderoval Lukáš Dolanský.
před 50 mminutami

Obluda vrací knihy, na které se radši zapomnělo. Začala „komunistickým románem“

Tuzemská literární díla, která byla označována jako závadná, psaná čistě pro zisk nebo z politického přesvědčení, spojuje nově jedna edice. Pod názvem Obluda ji připravilo nakladatelství Academia a zahájilo „komunistickým románem“ Tegtmaierovy železárny. Knihu napsal coby svůj debut Karel Schulz v sociálně rozjitřených dvacátých letech minulého století.
před 6 hhodinami

STVR odmítla odvysílat předávání hudebních cen kvůli obsahu projevů

Veřejnoprávní Slovenská televize a rozhlas (STVR) se rozhodla neodvysílat plánovaný záznam z 18. ročníku udílení hudebních cen Radio_Head Awards. Informoval o tom server Aktuality. Předávání v pátek večer uspořádala hudební rozhlasová stanice Rádio_FM, která je součástí STVR. Vedení sloučené televize a rozhlasu krok odůvodnilo tím, že někteří účinkující prezentovali osobní a politické postoje. Zpěvačka oceněné kapely Fallgrapp Nora Ibsenová postup televize ostře kritizovala a položila otázku, zda nejde o cenzuru v přímém přenosu.
před 14 hhodinami

Humorem lze vést i předem prohrané bitvy, vzkázal Svěrák na jubileum

Čerstvě devadesátiletý herec, scenárista a spisovatel Zdeněk Svěrák vzkázal ze své narozeninové oslavy lidem, že humor je vzácný dar. Jen s jeho pomocí lze podle něj čestně vést předem prohrané bitvy. Laskavý humor a sklon k poetické hravosti tvoří základ veškerého jeho díla. Cimrmanolog, scenárista, divadelník, herec a autor písniček pro děti slaví v sobotu devadesáté narozeniny. Jeho narozeniny s ním kolegové a přátelé oslavili speciálním programem na prknech Divadla Járy Cimrmana. Na dálku mohly Svěrákovi pomyslně popřát i tisíce lidí, kteří si koupili lístek do kina na přímý přenos slavnostního večera.
včeraAktualizovánopřed 16 hhodinami

Kvíz: „Děti, rychle sem!“ Jak dobře znáte tvorbu oslavence Zdeňka Svěráka?

Scenárista, cimrmanolog, divadelník, herec, autor písniček pro děti i spisovatel Zdeněk Svěrák slaví 28. března devadesáté narozeniny. Česká televize připomíná jeho tvorbu při té příležitosti ve svém programu. A jak dobře Svěrákovy role, filmy či písňové texty znáte, prověří webový kvíz.
včera v 09:00

VideoSněhová královna tančí v Jihočeském divadle

Jihočeské divadlo se rozhodlo v tanečním představení převyprávět klasický pohádkový příběh Hanse Christiana Andersena. Inscenaci Sněhová královna vytvořili choreograf Paul Julius a hudební skladatel Jan Jirásek. Kombinuje klasický balet s dynamickými prvky moderního tance. Zůstává ale příběhem dívky Gerdy, která se vydává zachránit svého kamaráda Kaye poté, co jeho srdce zledovatělo.
27. 3. 2026

Rodina odráží společnost, míní Omerzu. V kinech to dokládají Nevděčné bytosti

Do tuzemských kin vstupují Nevděčné bytosti. Nový snímek režiséra a scenáristy Olma Omerzua odkrývá problémy během jedné rodinné dovolené. Herecké obsazení je mezinárodní, například otce si zahrál Ir Barry Ward.
27. 3. 2026

Peníze či drogy za „správný“ lístek. Film viní Fidesz z kupčení s hlasy

Vládní Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána před dubnovými volbami do parlamentu čelí obvinění z masového kupčení s hlasy, píše server BBC News s odkazem na dokumentární film s názvem Cena hlasu. Snímek nezávislých tvůrců dlouhodobě mapoval praktiky, které nyní v průzkumech zaostávající strana používá ke zvrácení výsledků. Představitelé Fideszu obyvatelům maďarských žup prý nabízí třeba peníze, práci, potřebné léky nebo nelegální drogy.
27. 3. 2026
Načítání...