Ve střední Evropě zažíváme zvláštní období. Máme za sebou několik suchých epizod, což dříve nebývalo, řekl v rozhovoru pro web ČT24.cz bioklimatolog Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a profesor Mendelovy univerzity v Brně. Upozornil, že změna klimatu se nejvíc projevuje v oblasti, která leží na rozhraní mezi maritimním (mořským) a kontinentálním klimatem, a současně mezi vysychajícím jihem a na srážky bohatším severem Evropy.
Aktuální mapa projektu Intersucha ukázala, že rozsah zemědělského sucha v Česku se za poslední měsíc zvyšuje. Podle odborníků z České zemědělské univerzity chybí krajině až čtyři miliardy kubíků vody. S nedostatkem vláhy se přitom republika potýkala i v uplynulých letech. Jak jsme na tom v porovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Sucho je součástí jakéhokoli klimatického systému. Co laiky často překvapí, je to, že se monitoruje třeba i v severní Africe. Laici by si totiž řekli, že se jedná o aridní, vyprahlé země, kde se sucho sledovat nemusí, protože je tam pořád. Ale vědci jej monitorují, protože i tam prší, a když prší míň, tak samozřejmě voda chybí. A krajina i člověk se potýkají s nežádoucími dopady sucha. Proto se dá říct, že sucho u nás není výjimečné – z pohledu klimatologa se může vyskytnout v jakémkoli klimatu.
Ve střední Evropě teď zažíváme zvláštní období. Máme za sebou několik suchých epizod, což nebývalo. Souvisí to s tím, že měnící se klima se nejvíc projevuje právě v oblasti, která leží na rozhraní mezi maritimním (mořským) a kontinentálním klimatem, na rozhraní mezi Panonskou, tj. relativně aridní oblastí, a oblastí s atlantickým – to znamená typicky přímořským – klimatem. Z pohledu do mapy bioklimatického členění vyplývá, že úplný jih Moravy má klima podobnější severovýchodnímu Rakousku a Maďarsku než třeba Čechám.
A protože naše země se nachází na tomto rozhraní, tak i relativně malý posun celkového klimatu – třeba jeden stupeň – může znamenat, že se v tomto systému začnou dít věci, které jsou viditelné a zřejmé. Zatímco v jiných zemích, třeba na jihu Evropy, je změna klimatu také vidět a trendy jsou podobné jako u nás, projevy v krajině nejsou tak velké. Naše krajina se pohybovala v neutrální zóně s téměř vyrovnanou vodní bilancí. Některé roky byla v mírném deficitu, jindy v mírném přebytku, ale vyrovnávalo se nám to tím, že vyšší polohy mívaly vždycky relativně dost vody a na západě území jsme měli o něco víc vody než na východě.
Nicméně s posunem klimatu tyto obecné poučky přestávají být použitelné. Ten systém, který byl v proměnlivém klimatu střední Evropy vybalancovaný, naráz častěji zažívá epizody sucha. Chybí nám vlhká období, která nám v podstatě umožňovala uchovávat si vláhu na sušší roky.
To ale neznamená, že ty vlhčí roky zase nepřijdou – to vůbec ne – ale spíš to jenom ukazuje na to, že i když do budoucna střední Evropa nemá žádný zřetelný trend vývoje srážek, musíme čekat větší variabilitu. A když bude v souvislosti s vyšší teplotou míň srážek, tak bude větší sucho. To se pak bude projevovat výrazněji než v minulosti, protože míň srážek za vyšších teplot znamená, že jsou projevy sucha daleko zřetelnější.
Dá se tedy říct, že situace v Česku je v porovnání se zbytkem Evropy horší?
To si nemyslím. Z našeho pohledu je současná situace znepokojivá, protože z posledních čtyř let byly tři suché. A teď se zdá, jako bychom byli na počátku nějakého dalšího suchého roku, a to mě jako odborníka, ani zemědělce, ani laiky nenechává chladnými, protože už jsme nějaké sucho zažili.
Sucho ale vidíme také ve zbytku Evropy. Na www.intersucho.cz v týdenním kroku sledujeme i půdní vlhkost, kondici vegetace a dopady sucha ve střední Evropě a vidíme, že jsou oblasti, které jsou na tom podobně jako my. Loni byly zasaženy suchem Německo, Belgie, Nizozemí. A to sucho bylo opravdu výrazné. Nedá se říct, že by české země byly nějak výjimečné a specifické. Ty dopady i z pohledu třeba hlášení škod v zemědělství byly dost podobné v Německu, v Rakousku, v Polsku.
To, co nás činí možná přece jen citlivější k vnímání sucha, je fakt, že jsme se nemuseli tak často se suchem potýkat. Jsme méně připraveni a škody jsou relativně velké. Nemáme na rozdíl od Rakouska výhodu vyšších poloh, které z části srážky dostanou.
Nemáme ani velké řeky, ani nejsme rozlohou velký stát, aby když je sucho, jako v roce 2015 nebo 2018, nějaká významná část území zůstala neovlivněna. I proto vnímáme dopady tohoto extrému intenzivněji. U nás suché epizody postihují téměř celý stát.
Jaké jsou vyhlídky do budoucna? Myslíte, že se situace zlepší, nebo se naopak budou tyto suché epizody opakovat častěji?
Naše analýzy na webu Klimatická změna ukazují, že dlouhodobě se bude měnit vodní bilance tím směrem, který je příznivý pro vznik sucha. To znamená vyšší teplota, vyšší sluneční záření v zásadě povede k tomu, že při stejných srážkách bude voda, která spadne, krajině stačit na kratší dobu.
Současně se prodlouží vegetační sezona. To je další faktor, který je na jednu stranu pozitivní v tom, že můžeme plodiny pěstovat delší dobu než dříve. Taky to ale znamená, že aby tam něco rostlo, potřebujeme více vody, a pokud té vody je pořád stejně, tak v krajině dojde dříve, před koncem vegetační sezóny a vodní bilance se posouvá víc a víc do negativních čísel.
Druhý zásadní poznatek je ten, že ve střední Evropě se jednotlivé klimatické modely ne úplně shodují na tom, jak přesně to bude vypadat. Některé dokonce ukazují, že by mohlo srážek dokonce mírně přibýt, jiné zase říkají, že jich v celkovém součtu ubyde. Navíc se neshodují na roční době, kdy se tak stane. Některé modely říkají, že srážek bude o dost víc v zimě a o něco méně v létě, jiné ty rozdíly mezi zimou a létem spíš snižují.
Interpretace (klimatických modelů) je samozřejmě dvojí. Jedna taková ta laická, která říká „no tak ty modely se neshodnou, tak o tom nemůžu nic říct“. Já jsem ale přesvědčen, že tyto modely musíme brát velmi vážně.
Jednoznačně říkají, že na jihu Evropy bude srážek méně. Na severu Evropy jich zase jednoznačně bude podle modelů víc. Jsou pro to jasné fyzikální důvody a pozorovaná data za posledních sto let to v zásadě dokládají.
Ve střední Evropě zdánlivě nic jasné není. Když změnu předpokládanou všemi modely zprůměruji, dokonce to vychází tak, že nedojde k žádné významné změně. Ale ve skutečnosti, když se na ty výsledky podíváte pozorně a současně s nadhledem, tak z nich vychází právě větší variabilita. Podle mého názoru i kolegů z našeho týmu modely naznačují, že zřetelně poroste pravděpodobnost, že se budou střídat sušší období s těmi, která budou v zásadě normální, a období, která mohou být extrémně vlhká.
My jsme byli relativně hýčkáni tím, že naše klima i naše extrémy, ve srovnání s tím, co zažívají jiné státy světa, jsou relativně mírné. Analýzy ukazují, že tato relativní mírnost – byť nemůžeme přehlédnout, že jsme tady měli katastrofální povodně a výrazná sucha a jiné extrémy – bude nahrazena větší variabilitou s možností větších extrémů. Nikdo přitom nedokáže přesně říct, kdy, jak silně a kolik. Je tam ale obava a poměrně silné indicie, že ta větší extrémnost počasí je něco, čemu se v budoucnu nevyhneme.
V minulosti mělo sucho na společnost větší dopady
Suché roky postihovaly české území i v minulosti. Vyprahlý byl například rok 1947 nebo 1953. V čem se liší suché roky, které prožíváme v současnosti, od těch dřívějších?
Liší se tím, že byla úplně jiná socioekonomická situace. Když přišlo sucho v roce 1947, tak tím trpěla celá společnost. Zaprvé bylo po válce a ekonomika se vzpamatovávala z největší války v dějinách, z holocaustu, z nedostatku mladých vzdělaných lidí a podobně. Ale i kdyby přišlo o deset let dříve v roce 1937, dopady by byly zásadní. V těch letech jsme pořád ještě měli výraznou část – snad čtyřicet procent lidí – pracujících v zemědělství.
Dnes jich je tam jedna patnáctina proti tomu počtu. Většina dopravy se ještě tehdy odehrávala koňmo, takže to, že chyběla tráva a seno, mělo naprosto zásadní národohospodářské dopady.
Přímý dopad do ekonomiky byl daleko citelnější a existenčně zasahoval stovky tisíc lidí. Na koních závisela spousta nejenom zemědělských, ale i průmyslových podniků a téměř všichni obyvatelé venkova byli odkázáni na to, jak dopadne jejich zemědělské hospodaření. To byl jeden faktor.
Další rozdíl mezi epizodami sucha v roce 1947 a těmi posledními – 2015 nebo 2018 – je i v tom, že starší suché epizody byly hodně taženy tím, že byl nedostatek srážek. Epizody sucha v letech 2015 a 2018 byly důsledkem kombinace nedostatku srážek a vysoké teploty.
Ta anomálie je do značné míry způsobena právě tím, že deficit, který nepatří mezi ty nejvyšší, které jsme zažili, se kombinuje se zásadním zvýšením teploty. A to je mix, který vede k suchu. Změny, které přináší změna klimatu, znamenají hlavně zvýšení teploty v našich podmínkách při stejných srážkách a to pak vede k tomu, že ta voda chybí. Byť naměříme, že jí spadlo stejně.
Jste jedním ze zakladatelů projektu Intersucho, který monitoruje stav sucha. Existují podobné programy i jinde v Evropě, nebo je váš projekt unikátní?
Podobné projekty určitě jsou. Intersucho dokonce sloužilo jako vzor pro jiné státy. Projekt existuje ve slovenské mutaci a podobný – ne tak rozsáhlý – systém jsme pomáhali spouštět kolegům v Rakousku. Potom jsme byli iniciátory projektu v Podunají, kde jsme připravili jednodušší systém pro deset zemí, které leží v povodí Dunaje. Zejména tam vstupují informace od družicových dat. To znamená kondice vegetace, půdní vlhkost, kterou máme i na Intersuchu, a potom zprávy zpravodajů z celé střední Evropy. Právě zapojení respondentů a jejich podíl na monitoringu sucha nás zásadně odlišuje od jiných systémů.
Intersucho má tedy mladší zahraniční sourozence, a my jsme se kolem roku 2002 inspirovali ve Spojených státech, kde podobný systém běží zhruba od roku 1996. S kolegy ze Spojených států spolupracujeme osmnáct let, vděčíme jim za podporu i za to, že nás podporovali v naší snaze o vlastní přístup k monitoringu sucha. A teď oni sami používají webové stránky Intersucha jako vzor, když po celém světě pomáhají systémy monitoringu sucha budovat. V Evropě na národní úrovni ale takhle podrobný systém – pokud vím – neexistuje.
Co stojí za tím, že je Česko v tomto ohledu výjimečné a má nejpodrobnější program na monitoring sucha?
Nejspíš je to dáno tím, že se podařilo dát dohromady partu lidí, která to vnímala jako zajímavé téma. Současně se nám před několika lety podařilo získat Operační program pro vědu a výzkum, který zafinancoval hlavně práci na zdolání řady teoretických i praktických problémů, a pak jsme mohli pořídit vstupní data od kolegů z Českého hydrometeorologického ústavu. Protože tak jako v jiných oborech činnosti platí, že bez dat se neobejdete a za dobrá data se platí. Jakmile se ukázalo, že systém je životaschopný, získali jsme podporu na provoz od partnerů ze Státního pozemkového úřadu a také od Akademie věd.
To, že se systém v jiných zemích nerozběhl, není tím, že by neměly zájem o zemědělské sucho, ale často je to dáno kompetenčními spory, kdo se tomu problému má věnovat. To známe například z Německa.
- Relevantní údaje o počasí na území Česka poskytují teprve data z Klementina, které svá pravidelná měření zahájilo prvního května 1804. O teplotních extrémech existuje ale i několik středověkých a raně novověkých záznamů. Historicky první českou zmínku o ničivých následcích sucha představuje zápis v Kosmově kronice. Nejpustošivější sucho Evropu postihlo v roce 1540, kdy podle některých kronikářů nepršelo od února až do září.
- První výrazné sucho dvacátého století zažily české země v roce 1904. Trvalo od začátku léta do poloviny podzimu. Velmi suchý byl i rok 1921, který je z hlediska úbytku vody v tocích považovaný za jeden z nejhorších v historii.
- Ničivé sucho Československo postihlo i krátce po konci druhé světové války. V roce 1947 srážkový deficit krajina nabírala už od dubna, v červnu se navíc přidala tropická vedra, která trvala až do září; ještě v první polovině října se teplota držela nad pětadvaceti stupni Celsia.
Nedostatek srážek a jeho katastrofální dopad na československé zemědělství tehdy zřejmě nejvýrazněji zamíchaly i politickou situací v předúnorové republice. V době, kdy země zvolna prahla, totiž Američané nabídli evropským státům Marshallův plán, jenž měl stimulovat jejich hospodářskou obnovu po druhé světové válce. Československé vedení se chystalo americkou podporu v červenci 1947 přijmout a ze svého zájmu upustilo až po nátlaku Sovětského svazu. Stalinova Moskva tehdy náhradou Praze nabídla odkup průmyslových výrobků i 600 tisíc tun tolik potřebného obilí – a zemi k sobě před únorovým pučem ještě víc připoutala. Sucho navíc pokračovalo i v následujících letech. - Vůbec nejsušší rok dvacátého století byl podle hydrologa Pavla Tremla rok 1953. Sucho začalo kolem 15. srpna a skončilo až v první polovině března roku 1954 táním sněhu, na většině území tedy trvalo až 190 dnů. Poté se s nedostatkem vláhy Česko znovu intenzivněji potýkalo až na počátku osmdesátých let. Z hlediska vyprahlé půdy je rok 1983 jedním z nejextrémnějších. Suché byly například i roky 1992 a 2003.
