Po desítky let pečovala Marie Rejšková o autistického syna. S věkem jí ale ubylo sil a dnes už pomoc potřebuje i ona sama. Společné bydlení hledali několik let; do domova pro seniory totiž nechtěli vzít syna, zatímco do domova pro lidi s mentálním handicapem zase matku. Povedlo se až loni před Vánocemi, kdy dvojici přijali v domově pro seniory v Janovicích nad Úhlavou. Po roce s nimi natáčela pro 168 hodin Darina Vlková.
Pro vedení janovického domova pro seniory to byl risk. Před Vánoci 2021 přijali nejen Marii Rejškovou, které je přes osmdesát, ale i jejího syna Roberta. Je mu 57 let a trpí poruchou autistického spektra. Sám se o sebe postarat nemůže, jenomže matce s věkem také ubylo sil. „Už jsem nestačila všechno zvládnout,“ říká ona sama.
Místo, kde by se postarali o oba, hledali Rejškovi několik let. V domovech pro handicapované obyčejně nabízeli, že se postarají pouze o syna, v domovech pro seniory zase hodlali poskytnout zázemí jen matce. To však nepřipadalo v úvahu. „Vytvořili tak silnou a spjatou dvojku, že by je to zabilo. Kdyby teta měla být někde v domově důchodců a Robert někde v ústavu, tak je s nimi konec,“ shrnula jejich příbuzná Iveta Rejšková.
Nakonec přišli do Janovic nad Úhlavou, kde funguje domov seniorů ze sítě Clementas. Snad že to bylo před Vánoci, snad že se obrátili na ty pravé – přijali je.
„V období Vánoc se přede mnou najednou objevila maminka se synem, kterým v té době nikdo nedokázal pomoct. Všude jim nabízeli to, že je odloučí a každý bude umístěn někam jinam. Což jsem si jako matka ani nedovedla představit,“ vzpomněla vrchní sestra Martina Kolářová.
Ředitelka Clementas Renata Prokešová podotkla, že první čtvrtrok s handicapovaným mužem středního věku byl pro personál komplikovaný. „Bylo třeba čtvrt roku přípravy. Ten čtvrtrok vůbec nebyl jednoduchý – zapojit ho do terapií, naučit ho změnu, že nemá jenom maminku, že v jedné místnosti není jenom s ní. Za tím je strašně moc práce,“ shrnula.
Sestry z janovického domova nakonec ale přišly i na to, že mít v domově muže s poruchou autistického spektra má i výhodu. Začaly mu říkat „malej Rain Man“, protože se ukázalo, že si muž pamatuje čísla. „Přišly za ním, že mu nadiktují všechny své narozeniny, a on se postará, aby na to pan ředitel nikdy nezapomněl,“ popsala Iveta Rejšková.
Vedení domovů Clementas zariskovalo, když dvojici přijalo, nyní se pozvolna připravuje i na variantu, že by časem mohl zdejšímu personálu zůstat jen „malej Rain Man“ sám. Podle Ivety Rejškové leží její tetě na srdci synova budoucnost, až zůstane bez ní. „Kdykoliv za ní přijedu, vždycky zdůrazňuje: ,Viď, že Robert nikdy nezůstane sám.‘“
Podle ředitelky Prokešové by se to nemělo stát. Případný odchod matky by podle ní nesl muž s autistickou poruchou obzvláště těžce. Změna prostředí mu ale snad tuto ránu neznásobí. „Začali jsme se bavit o tom, jak nastavit péči, aby mohl zůstat u nás, až jednou maminka zemře,“ uzavřela ředitelka.
