„Jediná možná cesta“ – tak zhodnotili ekonomickou transformaci po roce 1989 bývalí čeští premiéři Jan Fischer a Mirek Topolánek spolu se slovenským expremiérem Ľudovítem Ódorem v Otázkách Václava Moravce. Ódor jako největší dluh polistopadové politické reprezentace označil nedostatečné vysvětlování důvodů, proč musí Slovensko patřit na Západ. Fischer jako hlavní dluh vnímá problém krátkodobé vize nepřesahující jedno volební období.
Fischer popsal ekonomickou transformaci jako „rychlou a tvrdou terapii“, která se podle něj nakonec vyplatila. S tím souhlasí i Topolánek, který dodal, že „kapitalismus bez kapitálu se dělat nedá“. Fischer však dodal, že v post-transformačním období byla zanedbána péče o právní stát a boj proti korupci, což vedlo k problémům v oblasti propojení ekonomických skupin s politikou.
Ódor přiznává, že během slovenské transformace „slunce jistou dobu nesvítilo“ a ekonomické skupiny tak narušovaly autonomii politiky. Avšak reformy v letech 2003–2005 podle něj „otevřely dveře ekonomické soutěži“ a dnes už ekonomické zájmy neovlivňují politickou autonomii.
„Každá společnost, i ta západní, má svou oligarchii,“ míní Topolánek, který považuje dnešní slovenskou i českou oligarchizaci za přirozený důsledek odklonu od původního kapitalismu. Podle něj došlo v posledních patnácti až dvaceti letech ke korporativizaci státu, vzrůstajícímu vlivu evropských struktur a celkovému poklesu tržní ekonomiky, jelikož společnost je „zdrogovaná dotacemi“.
Tři největší problémy
Bývalý premiér Slovenska považuje za tři hlavní problémy „své“ země: odliv mozků, zaostávání ve vývoji a inovacích a stárnutí populace, což má vliv na pracovní trh a veřejné finance. S tím se bude podle něj potýkat i Česko.
Demografické potíže a celkové politické zanedbání řešení otázek spojených se stárnutím populace vnímá jako zásadní i Fischer. Podle něj se tento problém totiž promítá i do stavu důchodového systému, sociálních služeb, zdravotnictví a rigidního trhu práce.
Topolánek za hlavní problémy označuje vysokou energetickou náročnost produkce, která je dnes „smrtící“, dále velkou závislost na Německu a ekonomiku postavenou na nízké přidané hodnotě, což vede k nízkým mzdám. „Jedině ekonomicky bohatá společnost je schopná řešit sociální, zdravotní a důchodové problémy, ale i problémy klimatické,“ dodal.
Všichni tři hosté se shodli, že nezdravé veřejné finance jsou důsledkem obtíží, které vyjmenovali. Ódor tvrdí, že veřejné finance na Slovensku nejsou zdravé, protože společnost neví, co chce. „Chceme anglosaské daně, skandinávské výdělky a balkánskou korupci,“ dodal s tím, že pokud nebude existovat jasná, rozumná a vyvážená strategie, situace se nezlepší.
Topolánek podotkl, že je potřeba sledovat situaci veřejných financí v delším časovém horizontu, a dodal, že úpravy jsou třeba nejen na příjmové stránce, ale také na stránce výdajové. „Navykli jsme se tomu, že odpovědnost je za to, co se udělá, a ne za to, co se neudělá,“ doplnil Fischer.
Polistopadový dluh
Největším dluhem politické reprezentace v polistopadovém vývoji je podle Ódora rezignace na myšlenky svobody a demokracie. „Politici málo vysvětlovali, proč musíme patřit na Západ a co to pro nás znamená,“ dodal s tím, že sice Slovensko vzniklo na idejích a hodnotách liberální demokracie, ale v poslední době tyto hodnoty nejsou tak živé.
V hodnocení míry demokracie by však stále rozlišoval mezi Slovenskem a Maďarskem, protože velká část slovenské společnosti podle něj se současným směrem nesouhlasí a na rozdíl od maďarské společnosti je stále aktivní.
Fischer jako hlavní dluh vnímá problém krátkodobé vize, kdy se politici orientují pouze podle délky svého mandátu a nehledají shody na národních zájmech v oblastech, jako jsou bezpečnost, obrana, energetika a infrastruktura. Topolánek shledává polistopadový dluh politiků v tom, že „nedokázali vysvětlit, že bezplatné neznamená zadarmo“, a to zejména v sociálním a zdravotním systému.
V hodnocení míry demokracie by bývalí premiéři Česku udělili „jedničku“. Na otázku, zda se země vyhne slovenské a maďarské cestě, oba bývalí tuzemští premiéři odpověděli s nadějí, že ano. Topolánek vkládá naději do silných institucí a občanské společnosti, podle Fischera budou klíčové příští sněmovní volby.
