Prezident Petr Pavel nevidí důvod, proč by Česko nemělo ratifikovat Istanbulskou úmluvu Rady Evropy. Úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí podepsalo Česko v roce 2016, ratifikaci dokumentu ale minulé vlády několikrát odložily.
„Jsme jedním z posledních států Evropy, který se k Istanbulské úmluvě nezavázal,“ připomněl prezident Pavel na končícím summitu Rady Evropy v Reykjavíku. „Nevidím jediný skutečný důvod, proč bychom to neměli udělat,“ dodal.
Česko úmluvu sice v roce 2016 podepsalo, aby ale začala platit, musí ji ještě ratifikovat obě komory parlamentu a poté podepsat prezident.
Dokument v ČR vyvolával v posledních letech silné emoce. Důrazně ho odmítali konzervativci či sedm křesťanských církví. Odpůrci úmluvy tvrdí, že není potřeba a že by proti sobě postavila muže a ženy.
Naopak zastánci ji považují za nástroj ke zlepšení záchranné sítě pro oběti násilí, protože je výčtem řešení, jak násilí vymýtit, posílit prevenci i vymahatelnost práva. Podle ženských organizací se však úmluva stala terčem dezinformační kampaně některých spolků i jednotlivců.
Negativní signál pro partnery
Skutečnost, že Praha Istanbulskou úmluvu doposud neratifikovala, vrhá podle diplomatických zdrojů na Českou republiku špatné světlo u partnerů v západní Evropě. Ti prý totiž dokument považují za určitý znak „civilizační vyspělosti“. Úmluvu ratifikovaly i katolické země jižní Evropy nebo Ukrajina čelící ruské agresi.
Mezi zeměmi, které Istanbulskou úmluvu zatím neratifikovaly, je kromě Česka například také Slovensko nebo Maďarsko. Turecko od úmluvy Rady Evropy nazvané podle tureckého města, kde byla v roce 2011 poprvé otevřena k podpisu, odstoupilo v roce 2021. Ratifikovalo ji přitom v roce 2012 jako první ze signatářů.
Text úmluvy odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. Poukazuje na to, že ženy bývají mnohem častěji obětí domácího a sexuálního násilí než muži i obětí masového znásilňování v ozbrojených konfliktech.
Násilí vůči ženám dokument vnímá jako porušování lidských práv a diskriminaci. V úmluvě se státy zavazují mimo jiné k uzákonění opatření proti násilí, k prevenci i k vyčlenění peněz na služby. Počítá se se školením zdravotníků, policistů či soudců.
Vzniknout by měla centra s lékařskou pomocí pro oběti sexuálního násilí, dostupná by měla být právní a psychologická podpora či azylové domy. Text zmiňuje, že do prevence by se měli zapojit i muži a chlapci. Pracovat by se mělo i s násilnými osobami.
