Žijeme v době osvěty, která obětem a potenciálním terčům sexualizovaného násilí umožňuje o zkušenosti otevřeně mluvit, nebo jsme se dostali do bodu, kdy za obtěžování považujeme pouhý pohled? Aktuální téma zkoumal publicistický pořad ČT Fenomén doby. Zaměřil se na hnutí MeToo či jeho „české“ provedení v podobě soudu s usvědčenými násilníky Dominikem Ferim (tehdy TOP 09) nebo Janem Cimickým.
„Kde jsou hranice souhlasu?“ ptá se bývalý šéfredaktor časopisu Playboy Vlado Olexa. Hnutí MeToo, které vzniklo v roce 2017 v reakci na článek listu The New York Times odhalující desítky let trvající sexuální násilí hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina, považuje za průlomové a podstatné. A souhlasí s ním i bývalý prezident Miss ČR Miloslav Zapletal: „MeToo samo o sobě je správné, protože vychází z ubližování dívkám.“
Hnutí vzniklo v roce 2017 a postupně se rozšířilo do celého světa. „Jedna z hereček, na kterou bylo toto chování (obtěžování) namířeno, dala na sociální sítě výzvu, aby se každý, kdo něco podobného zažil, o zkušenost podělil a připojil hashtag MeToo,“ připomíná redaktorka časopisu Respekt Silvie Lauder.
Ačkoliv Zapletal jádro MeToo považuje za správné, s následným vývojem je nespokojený. „Další záležitosti jsou z mého pohledu nesprávné a škodlivé. Někteří muži už se bojí podívat na ženu. Až do takových absurdit to jde,“ tvrdí. Stejného názoru je modelka a influencerka Agáta Hanychová: „Kam má chlap koukat, když proti němu sedí prsa?“
Proměna norem
Podle socioložky ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR Niny Fárové společenské normy prošly jasnou proměnou, což některé muže znejistilo. „Dřív bylo používání sexuálně motivovaných vtipů nebo narážek v pracovním prostředí běžné. Někdy šlo o doteky, třeba i poplácání kolegyně po zadku, ale to už se stává nepřijatelným,“ líčí.
Hranice přijatelnosti intimity se stále hledají. „Pro spoustu lidí pozvání domů po party znamená zavázání se k sexu,“ kritizuje Zuzana Kašparová z podcastu Vyhonit ďábla a dodává, že souhlas s líbáním ještě neznamená souhlas se sexem. Bývalý šéfredaktor Playboye Olexa vidí trochu jiné hranice: „Může se líbat s partnerem v podchodu nebo v předsíni, ale jakmile jednou vleze do postele, tak už řekla ano. To je pro mě jednoznačné.“
Od nového roku v Česku platí přísnější definice znásilnění, která zastává princip „ne znamená ne“. Nově se znásilnění definuje jako nesouhlasný pohlavní styk, který nemusí být vynucený silou. Nesouhlas lze jakkoli srozumitelně projevit, může jít například o pláč, fyzický odpor, gesto nebo slova. I nadále platí, že za znásilnění se považuje také zneužití bezbrannosti. Rozšiřuje se ale o zásadní novou podmínku. „Výslovně se nově jako důvod bezbrannosti uvádí i silný ochromující stres, který vyjadřuje stavy, kdy oběť takzvaně zamrzne a není schopna se jakkoli bránit,“ sdělila už dříve mluvčí ministerstva spravedlnosti Markéta Poslušná.
Podle senátorky a exministryně spravedlnosti Daniely Kovářové (nestr.), která se dlouhodobě vymezuje proti feministickým aktivitám, rozdíl hraje sociální postavení aktéra, který se nevhodného chování dopouští. „Když to bude dělat Brad Pitt nebo Vojta Dyk, tak to nebude obtěžování, zatímco pokud půjde o někoho, kdo se vám nelíbí, obtěžování to bude,“ myslí si.
Zakladatelka organizace Konsent a přeživší znásilnění Johanna Nejedlová lidem, kteří si jasností souhlasu nejsou jistí, radí, aby při sbližování s partnerem postupovali pomalu. „Je možné seznamovat se s respektem k druhému. Pokud náhodou překročíte hranici a vidíte, že se to nelíbí, tak se omluvíte a jdete dál,“ říká.
Zírání jako obtěžování
Do citlivého tématu zasáhla v loňském roce kampaň Konsentu v hromadné dopravě, jež na nevhodné chování upozornila mimo jiné plakáty s nápisem „Zírání je obtěžování“. Někteří si ji vyložili velmi široce, jako třeba publicista a hudebník Ladislav Jakl, který dříve působil v kanceláři prezidenta Václava Klause. „To se za chvíli přestanu koukat na pěkný strom, kytku nebo dům,“ kritizuje.
Podle Kašparové však existuje rozdíl mezi pouhým „koukáním“ a „zíráním“. „Všichni se koukáme na lidi kolem sebe, ale kampaň se vymezila proti zírání, kdy tím dotyčný nedá druhému pokoj,“ namítá.
Přístup společnosti k násilníkům
Fenomén doby se zaměřil rovněž na proměnu v přístupu společnosti k aktérům sexualizovaného chování. Ačkoliv sexuologa Ondřeje Trojana se v roce 2006 podařilo skrytou kamerou pořadu Černé ovce usvědčit, jak nabízel pacientce vlastní penis jako léčebnou metodu, policie se případem nikdy nezabývala. Trojan navíc dodnes vystupuje v zábavních pořadech. „Léčba vlastním penisem (…) je postup nedovolený a jedná se vlastně o sexuální zneužití,“ komentoval případ už tehdy sexuolog Petr Weiss.
Kauzy exposlance Dominika Feriho a lékaře Jana Cimického z poslední doby dokazují změnu přístupu k pachatelům. Soud je shledal vinnými ze sexuálního napadení několika žen, což pro oběti podobných činů, zvláště od veřejně známých osobností, slouží jako precedens.
„Když jste společensky známá figura a máte moc, je složitější se (jako oběť) prosadit,“ upozorňuje lékařský etik Jaromír Matějek. Přeživší těchto útoků podle něj musí s intimitou „na trh“, což je často od promluvení odrazuje.
Nápor na psychiku oběti
Místopředseda Vrchního soudu v Praze Jan Sváček pozoruje proměnu též ve světě práva. „Násilné trestné činy jsou posuzovány přísněji. V posledních deseti letech se objevuje posttraumatická stresová porucha na straně oběti, která byla způsobena útokem,“ zdůvodňuje přísnější sazby. Zmíněné následky podle něj vysvětlují, proč soud většinu případů kvalifikuje jako těžké ublížení na zdraví.
„Je to ublížení, na které se nezapomíná,“ potvrzuje dětská herečka Michaela Kudláčková, která znásilnění zažila v pětadvaceti letech. Když se pokoušela bránit, agresor jí pohrozil smrtí. Zážitek a následný příjezd domů si pamatuje dodnes: „Asi hodinu a půl jsem byla ve sprše, než mi došlo, že jsou věci, které se nedají smýt.“
