I před postavením plynových komor nacisté systematicky vraždili Židy na území dnešního Polska. Začali s tím hned, jakmile získali polské území v bojích s Rudou armádou. V Bialystoku (česky Bělostoku) k prvnímu masakru došlo v den vstupu německé armády do města. Velkou synagogu se stovkami Židů uvnitř zapálili před osmdesáti lety, 27. června 1941. V Bialystoku pak židovskou komunitu uzavřeli za zdi ghetta. Tam se ale zformoval odboj, který vedl s nacisty nerovný a předem prohraný boj. Povstalci v něm ztratili vše, získali jediné – respekt protivníka.
Bialystok dnes leží na severu Polska nedaleko hranic s Běloruskem a Litvou. Během bouřlivého dvacátého století se ale přes město stojící na pomezí Německa a Ruska přelévaly dějiny a s nimi se měnily i hranice. První léta druhé světové války město spadalo pod Sovětský svaz, když se ale německá armáda rozhodla rozpoutat boje i na východě, Bialystok byl jedním z prvních míst, kde se střetly německé a sovětské tanky.
S německými vojáky se blížila pohroma. V Bialystoku totiž žilo velké množství Židů, populace byla v některých obdobích tak početná, že nad nežidovským obyvatelstvem přerostla do většiny.
Ve městě žili Židé už tři století a měli také podstatný vliv na jeho rozvoj. Zásadní zlom přišel se založením textilních továren, které nejen vlastnili, ale také v nich z větší části i pracovali. Místem tragického dění se Bialystok stal už v roce 1906. V Rusku se v té době šířily bolševické nálady, které ovlivnily i dělníky textilních továren. Aktivity dělnického hnutí však podráždily ruské oficíry, a tak došlo k pogromům, během kterých zemřelo sedmdesát Židů a další téměř stovka byla těžce zraněna.
O 35 let později byla situace ještě vážnější. Třetí říše brojila nejen proti Židům, ale také proti bolševikům. Židovská komunita v Bialystoku, který během devatenáctého století připadl Rusku, tak v sobě z pohledu nacistů spojovala hned dva nepřátele.
Když se Německo v roce 1941 rozhodlo zaútočit i proti Sovětskému svazu a zahájilo operaci Barbarossa, Bialystok byl jedním z prvních míst na ráně. Německá armáda na nedalekém bitevním poli zdolala tu sovětskou, smrt však nerozsévala jen na bojišti, ale i mezi civilisty. V té době Židé tvořili méně než polovinu obyvatel asi stotisícového města.
Do Bialystoku vkročil wehrmacht 27. června 1941. „Když přišli nacisté, žili jsme na okraji města. Díval jsem se skrze díru ve zdi a uviděl jsem tanky. Ta obří mechanická vozidla, která jsem do té doby nikdy nespatřil ani na obrázku, ani jsem si je nedokázal představit. Ta vzpomínka zůstane v mé paměti už navždy,“ svěřil se o desetiletí později Leo Melamed, kterému bylo v době vstupu vojska do města sedm let.
Bez slitování
S německými vojáky do města vkročil také policejní prapor 309. Šlo o uniformované policisty, kteří spadali pod jednotky SS a zároveň formovali vojenské útvary. Splnit sen svého vůdce toužil podle historika Christopera Browninga obzvlášť jeden z důstojníků tohoto praporu, major Weis.
V předvečer zabrání města proto promluvil ke svým mužům. „Tato válka je válka proti Židům a bolševikům, řekl. Zdůraznil, že prapor má postupovat bez slitování. Führerovy rozkazy podle něj měly vést ke zničení Židů, bez ohledu na věk nebo pohlaví,“ napsal Browning.
Major Weis proto po vstupu do Bialystoku rozkázal prohledat židovskou čtvrť a zatknout všechny muže, na které policisté narazí. Ačkoliv přímo nenařídil, co se s nimi má stát, jeho předchozí slova jasně naznačovala jejich osud.
Začalo to jako pogrom. Zatčení byli biti, ponižováni, nacisté jim zapalovali vousy. Před zvěrstvy policejního praporu se snažili někteří z předních představitelů židovské obce najít ochranu u velícího generála. Padli před ním na kolena a prosili o zastání. Slitování se však nedočkali. Poté, co se k nim generál obrátil zády, se na ně jeden z příslušníků policejního praporu vymočil.
Židy začali svážet k Velké synagoze, kde pogrom přerostl v systematické vraždění. Zatčení byli srovnáváni do řad u zdi v parku, kde se s kulkami v tělech káceli k zemi. Střílení trvalo až do západu slunce. Sedm set lidí nahnali nacisté do synagogy s vchody politými benzinem a dovnitř vhodili granát. Plameny zachvátily celou budovu, rozšířily se i na okolní domy, ve kterých se lidé skrývali před zvěrstvy v ulicích. Kdo se pokusil utéct, toho zastřelili.
Generál, který se dříve obrátil zády k prosícím Židům, se s dotazem na původ požáru obrátil na majora Weise. Při doručení zprávy byl Weis nalezen opilý. Toho dne v Bialystoku uhořelo zaživa na 2200 Židů. K odvezení všech těl do masového hrobu bylo třeba celkem třiceti nákladních vozů.
Zapálení židovské čtvrti bylo jen první kapitolou v systematickém vraždění
Událostmi takzvaného Červeného pátku ale krveprolití neskončilo. Bialystok v půlce července nečekaně navštívil ministr vnitra a šéf SS i gestapa Heinrich Himmler. Dva dny po jeho vizitě příslušníci policejních praporů obdrželi nový rozkaz, podle kterého měli být všichni židovští muži mezi 17 a 45 lety odsouzeni za lupičství zastřeleni.
„Velitelé mají zajistit duchovní péči o muže, kteří se této akce účastní. Dojmy ze dne mají být vymazány pořádáním společenských akcí ve večerních hodinách. Nadto mají být muži průběžně poučování o politické nezbytnosti těchto opatření,“ stálo v rozkazu.
K žádnému soudu s domnělými lupiči však v Bialystoku nedošlo. Místo toho byli všichni židovští muži v daném věku jednoduše shromážděni na stadionu, obráni o cennosti a pomocí vojenských vozidel donuceni k pochodu za město, kde na ně čekaly popravčí čety.
Šlo o tisíce mužů, jejich zabíjení proto trvalo až do noci. Nacisté se pokoušeli s vražděním pokračovat i za svitu reflektorů aut, nakonec se ale přece jen rozhodli zbraně odložit a zbývající zajaté Židy usmrtili následujícího rána. Podle údajů německých soudů takto zemřely tři tisíce mužů. „Musíme si však uvědomit, že soudy uváděly tyto údaje vždy jako nesporný minimální počet obětí, nikoliv ten nejpravděpodobnější údaj, aby tato otázka nebyla součástí soudního sporu,“ upozornil Browning.
Židy v Bialystoku nacisté uzavřeli do ghetta. Kvůli pracovní síle
V srpnu bylo ve městě vytvořeno ghetto, do kterého nacisté uzavřeli padesát tisíc lidí. Od začátku se počítalo s jejich vyhlazením, Němci je však předtím chtěli využít jako pracovní sílu. Všichni Židé mezi 15 a 65 lety tak byli nuceni pracovat v továrnách uvnitř i vně ghetta, za což dostávali pět set gramů chleba denně, později jen tři sta padesát gramů. Kvůli ekonomické prospěšnosti bylo dokonce odloženo i datum finální likvidace ghetta, nakonec bylo stanoveno na srpen 1943.
Nedlouho po založení ghetta se v něm zformovala podzemní organizace. Židovský odboj však byl ve složité situaci, neměl téměř žádné zbraně, nemohl se spoléhat na podporu polského odboje, v té době také okolo Bialystoku ještě neoperovali žádní sovětští partyzáni. Do lesů se sice vydalo několik skupin mladých Židů, byli však stále závislí na zásobování z ghetta.
Hlavním cílem bialystockého židovského odboje bylo zabránit deportacím do vyhlazovacích táborů. Když započala likvidace ghetta, povstalci chtěli prolomit pozice německých vojáků a umožnit jeho obyvatelům prchnout do lesů. Vybaveni byli pouze jedním kulometem, puškami a několika pistolemi, Molotovovými koktejly a lahvemi s kyselinou.
Armáda však o aktivitě odboje předem věděla a na odpor se připravila. Do ghetta poslala tank, proti kterému několik stovek povstalců nemělo šanci. Po dni bojů byli zahnáni do bunkru, který ale nacisté objevili a zlikvidovali. Zbývající povstalci pokračovali v odporu ještě měsíc, každou noc se v ghettu ozývala střelba.
Uniknout se podařilo jen hrstce lidí. Po řadě ztrát se v okolních lesích zformovali do jedné židovské odbojové skupiny a přidali se k sovětským partyzánům, kteří na území seskočili na konci roku. Ačkoliv byl židovský odboj v Bialystoku předem odsouzený k neúspěchu, povstalci si svým odporem vysloužili respekt jak u Poláků, tak u samotných Němců.
Deportacím lidí z ghetta však odboj nezabránil, většina jich byla odvezena do vyhlazovacích táborů Treblinka nebo Majdanek. Po válce zůstalo v Bialystoku 1085 Židů. Z obyvatel ghetta přežilo 260 lidí, někteří v koncentračních táborech, jiní jako partyzáni v lesích.
