Z hrdinů národa třídní nepřátelé – takový osud potkal 11 československých hokejistů, kteří v roce 1949 přivezli zlaté medaile z mistrovství světa. Národ je miloval, prezident Gottwald a další komunisté jim posílali blahopřejné telegramy. Uběhlo pouhých 386 dní a z těchto oslavovaných sportovců se stali zatčení zrádci režimu, kteří měli ve vykonstruovaném procesu přesně před 75 lety dostat dokonce trest smrti. Bachaři na ně měli navíc kvůli slavným jménům spadeno – týrali je hladem i bitím.
„Tři dny a tři noci jsem musel chodit bez jídla, bez spaní a beze všeho. Já jsem si říkal, vy mě prostě nemůžete unavit. Ale pravda je jiná. Tak jsem chodil den, říkal jsem si, že to nic není. Chodil jsem noc, říkal jsem si, že to nic není. A druhý den už mi začaly otékat nohy a pak jsem začal krvácet a lezl jsem po čtyřech. Každou hodinu jsem musel cvičit, dělat kliky a dřepy. Jak říkám, bez jídla. Třetí den jsem už volal o vodu,“ vzpomínal v pořadu České televize Kronika v roce 1995 jeden ze zadržených hokejistů, obránce Antonín Španinger.
„Dal mi ruce do želízek za zády, sedl jsem si na židli, nasadil mi takovou helmici a utahoval ji, až člověku málem praskla hlava (…) Dnes a denně vyšetřování, temnota, nespaní a tak dále. Stále od nás chtěli, abychom se přiznali k tomu, o čem jsme se dozvěděli až při vyšetřování. Měli jsme být skupina, která chtěla rozvrátit zdejší režim. Nejprve jsme si ale mysleli, že jsme zavření pouze kvůli té výtržnosti v hospodě…“ popsal útočník Augustin Bubník.
Právě posezení se spoluhráči u piva se stalo rozbuškou, která komunistům umožnila hokejové mistry světa zatknout a místo výtržnosti je nakonec obvinit ze špionáže a vlastizrady.
Blahopřáli jim politici i Rudé právo. Komunisté se báli, že emigrují
Před rokem bylo ale ještě všechno jinak. Dne 20. února 1949 českoslovenští hokejisté odehráli finále mistrovství světa, ve kterém porazili Švédsko na jeho domácí půdě 3:0. Sportovci se stali okamžitě miláčky národa – a samozřejmě i politických pohlavárů.
„Děkuji Vám, že jste bojovali, jak Čechoslováci vždy bojují a mají bojovat. A radostně vám blahopřeji k vítězství,“ gratuloval jim například předseda Národního shromáždění Oldřich John.
„Českoslovenští hockeyisté se ukázali být skutečnými reprezentanty lidově demokratické republiky. (…) Každý jim chtěl stisknout ruku a poděkovati za to, že se tak skvěle zasloužili o dobré jméno naší republiky za hranicemi. (…) Hlavní zásluhu na našem vítězství mají Modrý, Trousílek a Konopásek, kteří byli našimi nejlepšími hráči,“ informovalo 22. února 1949 Rudé právo o zisku zlatých medailí československých hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu.
Rok poté – v sobotu 11. března 1950 – měli hokejisté odletět do Velké Británie, kde se měli pokusit obhájit zlaté medaile. Až na letišti v Ruzyni se ale dozvěděli, že nikam neletí. Důvodem mělo být neudělení víz dvěma sportovním komentátorům – Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi – kteří je měli doprovázet. Na protest proti Britům tak neměl odletět nikdo.
„Výprava měla odletět v sobotu 11. března v 11:45 hodin. Ačkoli hráči a jejich náhradníci obdrželi britská víza tak, aby skutečně mohli odletět, (…) britské velvyslanectví v Praze do této doby neudělilo víza oběma československým rozhlasovým hlasatelům,“ informovalo Rudé právo 12. března 1950.
Zároveň hráčům řekli, aby v pondělí 13. března přišli do Tyršova domu v Praze, kde bude rozhodnuto o dalším postupu. A tam se hokejisté dozvěděli, že letos opravdu československá reprezentace nikam nepojede. Tehdy, ani zpětně to nikomu nedávalo smysl.
„My jsme je (víza; pozn. aut.) nedostali ten den, kdy jsme je dostat měli, tedy v sobotu, kdy se mělo odletět. Ale dostali jsme je v pondělí ráno. Čili to mužstvo mohlo klidně odcestovat a my jsme mohli cestovat za nimi, tak jako to bylo vždycky jindy,“ objasnil následně komentátor Procházka v roce 1968 ve vysílání Československé televize.
Za zrušenou účastí hokejistů tak mohla být údajně spíše obava komunistů z toho, že v Británii už zůstanou a emigrují – třeba jako krasobruslařka Ája Vrzáňová, která takto zůstala v Británii jen pár dní před jejich odletem, když začátkem března 1950 získala zlato na mistrovství světa v Londýně, kde ihned požádala o politický azyl.
Také hokejisté údajně uvažovali o emigraci, minimálně někteří, kteří mezi sebou tuto možnost probírali už v roce 1948 na mistrovství ve Švýcarsku. Už k tomu ale neměli dostat příležitost. V pondělí 13. března 1950 bylo potvrzeno, že na mistrovství se ten rok československý tým nedostaví. Místo kliček na ledě měli sportovci už brzo dělat dřepy a kliky pouze ve vazbě.
Žal ze zakázaného mistrovství zaháněli v hospodě. Přičinlivá občanka je udala
Motivované hokejisty zákaz odletu na mistrovství, na které se celý rok chystali, zdrtil. Reprezentační hráči z Moravy se vydali domů, ostatní zamířili společně do oblíbené hospody U Herclíků v Pštrossově ulici poblíž Národního divadla.
„Tam měli podle vyšetřovacího spisu pronášet pobuřující výroky proti vládním činitelům a Komunistické straně Československa (KSČ). Orgány Bezpečnosti se o dění v restauraci dozvěděly od uvědomělé občanky Anny Kalvodové, která zde byla na večeři a ihned po svém odchodu věc oznámila na služebně Sboru národní bezpečnosti (SNB). Za hlavní ‚provokatéry‘ byli posléze vyšetřovateli Státní bezpečnosti (StB) označeni Augustin Bubník, Zlatko Červený a Václav Roziňák,“ popisuje historik Roman John ve své studii o Václavu Roziňákovi v časopisu Paměť a dějiny.
„Vyběhli jsme na náměstí a křičeli jsme Smrt komunistům, Nenecháme si ustřihnout křídla a všechno ostatní,“ vzpomínal v dokumentu Postavení mimo hru na tehdejší večer útočník Augustin Bubník.
Zatkli tehdy celkem 11 hokejistů – Augustina Bubníka, Stanislava Konopáska, Václava Roziňáka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirku, Zlatka Červeného, Jiřího Macelise, Antonína Španingera, Přemysla Hainého, Josefa Stocka a Bohumila Modrého. Poslední jmenovaný – brankář Modrý – s nimi přitom prý ani v hospodě nebyl a na mistrovství odletět neměl. V jeho případě šlo vyloženě o pomstu – na mistrovství v roce 1950 odmítl hrát, protože mu komunisté předtím zakázali hrát v NHL.
A s mistry světa rozhodně neměli komunisté v plánu jednat v rukavičkách.
Vyšetřovatelé je mučili hladem, chtěli jíst i vrabce
„Měli radost, že mohou ponížit nás, mistry světa. Vzpomínám si na jednoho, kterému to dělalo obzvláštní radost: ‚Ty seš mistr světa?‘ vyřvával. ‚Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat...!‘ Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej a nebo nakope ledviny,“ vzpomínal Zlatko Červený.
Hokejisty vyslýchali i v takzvaném nechvalně známém Domečku na Hradčanech. Nejhorší komunistickou mučírnu tehdy ovládal kapitán František Pergl, který se svými kolegy často aplikoval ty nejbrutálnější metody – odpírání spánku, jídla, bití, škrcení i rafinované mučicí nástroje při výsleších.
Bubník tady dle svých slov zhubnul až na 50 kilogramů. „Další chlapci na celách mi říkali, že měli takový hlad, že k oknu lákali vrabce, a že kdyby ho chytili, tak by ho snědli,“ popsal Bubník.
Roziňák musel být například převezen i do nemocnice – ale pouze díky přímluvě vězeňského lékaře. „Ve vazbě mu totiž v důsledku nedostatku pohybu a špatné stravy oteklo koleno, s nímž měl už v minulosti problémy. V přeplněné cele, kde si neměl ani kam sednout, se jeho stav zhoršil. Přes silné bolesti mu byla až po měsíci umožněna návštěva lékaře, který doporučil převoz do nemocničního zařízení,“ popisuje historik John.
A perzekuce a msta dopadala i na blízké hokejistů. Například i na Roziňákovu manželku, které v té době měla pouze několikatýdenního syna. „Alenu Roziňákovou vystěhovali i s malým synem z bytu a musela se uchýlit k rodičům. Nezbylo jí pak nic jiného než vykonávat tři různá zaměstnání, aby uživila rodinu. Nenávist režimu dopadla také na jejího otce, který byl podle vzpomínek Roziňákova syna Jana propuštěn z práce,“ dodává John.
Rodiny hokejistů chtěli také komunisté použít k vydírání. „V době, kdy byl Roziňák zatčen, bylo jeho synovi teprve pět týdnů. Státní bezpečnost chtěla této okolnosti využít a nabídla Roziňákovi povolení návštěvy potomka výměnou za podávání informací. Této zdánlivě lákavé nabídce však odolal, takže syna mohl spatřit až za tři roky,“ popisuje historik.
„Po sepsání první výpovědi se pak dlouhé týdny nic nedělo. V Bartolomějské jsem zůstal na společné cele po celou dobu vyšetřování až do říjnového procesu, než nás převezli na Pankrác. Stále v civilu, mohli jsme i dostávat balíčky. Jenom při hledání nepovolené korespondence všechno rozbalili, a dokonce rozřízli kelímek s máslem. Na cigaretových papírcích, z nichž si vězni při procházce na dvoře balili cigarety, jsem se naučil psát motáky a strkal je do otvorů v límci. S každou dávkou špinavého prádla se tak manželka dozvídala poslední novinky. Bylo to skoro jako za Fučíka, kterého ještě někteří staří dozorci pamatovali. Ti se chovali slušně. Ale když přišla nová mladá směna, politicky prověření nemakačenkové z komunistických famílií, dali nám pocítit, kdo má moc. Vlepit facku třeba doktorovi filozofie, to jim dělalo dobře,“ vzpomínal později Václav Roziňák.
Od březnového zatčení sportovců uběhlo několik týdnů, když se začal chystat vykonstruovaný proces. To, co se mělo stát divadlem pro veřejnost, se ale nakonec muselo odbýt poměrně v tichosti.
Komunisté se zalekli možné reakce veřejnosti. U procesu označili hokejisty za „flinky“
Přestože v hospodě U Herclíků brankář Bohumil Modrý ani nebyl, měl být následující proces označován jako „Modrý a spol.“ podle hlavního protagonisty. Údajně se uvažovalo o tom, že právě Modrý by měl dostat dokonce trest smrti.
Ačkoli původně měl být proces veřejný a měl se stát dostatečným varováním pro ostatní, komunisté od tohoto plánu nakonec upustili. Báli se toho, že „zlatí hoši“ byli přece jen miláčky národa, a tak by ani vykonstruovaná obvinění nepřinutila lidi změnit na ně názor, naopak by mohla zasít semínko pochybností o udílení trestů, respektive komunistické spravedlnosti obecně.
Proces, který začal 6. října 1950, byl tedy neveřejný a nemohli se ho zúčastnit ani blízcí hokejistů. „Rok předtím jsme byli ve vládním salonku. Přijeli jsme jako mistři světa, naše triumfální cesta z hranic trvala desítky hodin, na prvním nástupišti nás vítala celá vláda, pan Zápotocký, Kopecký… Za rok nato nás na tom samém peróně v želízkách vedli do vládního salonku, těsně ke dveřím přijel anton a místo do autobusu a veliké slávy nás naložili a odváželi do soudní budovy na Pankráci,“ vzpomínal Bubník na cestu k soudu.
Tam už vše postupovalo dle předepsaného scénáře, proces byl už fakticky jen formalitou. Všech 11 hokejistů bylo odsouzeno za špionáž a velezradu. Z rozsudku dodnes čpí závist, respektive snaha o co největší dehonestaci obviněných.
„Byli to lidé, kteří obhajovali Československo nejen proto, že finančně na tom byli mnohem lépe než ostatní pracující, ale hlavně měli určité možnosti ještě okrádati republiku, kterou však při tom sprostým způsobem hanobili. (…) Tito tzv. ,sportovci‘ byli mnohem horšími nepřáteli než lidé, se kterými se u Státní bezpečnosti setkáváme,“ je napsáno ve vyšetřovacím spise Státního soudu Praha k procesu.
V odůvodnění rozsudku mimo jiné stojí, že „většina obžalovaných i svým chováním během hlavního přelíčení potvrdila správnost žaloby, že se jedná o flinky, kteří se dostali do národního mužstva nedopatřením a nedostatečnou bdělostí vedoucích“. To, že tito sportovci vybraní „nedopatřením“ získali rok předtím zlaté medaile, už nikdo nezmiňoval.
„Obžaloba rozdělila hokejisty na dvě skupiny. Hlavním viníkům, obžalovaným z velezrady, byly navrženy tresty 10 až 25 let vězení. Václav Roziňák byl kromě zločinu velezrady podle zákona č. 231/48 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, žalován také pro přečiny pobuřování proti republice, hanobení některých ústavních činitelů (konkrétně zmínil ve výpovědi ministra Václava Kopeckého) a popuzování podle stejného zákona. Mezi fanoušky oblíbený hokejista byl prokuraturou označen za ‚reakční živel‘, který provozuje sport především kvůli zisku,“ vysvětluje John.
- Bohumil Modrý – 15 let
- Augustin Bubník – 14 let
- Stanislav Konopásek – 12 let
- Václav Roziňák – 10 let
- Vladimír Kobranov – 10 let
- Josef Jirka – 6 let
- Zlatko Červený – 3 roky
- Jiří Macelis – 2 roky
- Antonín Španinger – 1 rok
- Přemysl Hajný – 1 rok
- Josef Stock – 8 měsíců
Kromě odnětí svobody byli hokejisté odsouzení ještě k zabavení majetku, peněžitým pokutám a ztrátě občanských práv.
Uran museli přebírat holýma rukama. Po propuštění se ale někteří vrátili k hokeji
Hokejisté byli většinou drženi v plzeňské věznici na Borech, kde drali husí peří, čistili stříbro nebo k sobě spínali dohromady patentky. Kvůli nedostatku horníků a zvýšené poptávce po uranu byli ale záhy odesláni do dolů.
Vězni byli tehdy dostupnou pracovní silou bez nároku na jakékoli ochranné prostředky. Bohumil Modrý byl nucen v Jáchymově přebírat radioaktivní rudu holýma rukama. A ani tady se sportovci nevyhnuli narážkám na svoji slavnou minulost.
„‚Tak co, Roziňák? Kolik jsi dal dneska gólů?‘ zeptal se posměšně jeden z dozorců na jáchymovském táboře Svornost. ‚Žádnej,‘ ozvalo se po chvilce mlčení. ‚Vždycky jsem si říkal, že seš bídnej hokejista.‘“ Tuto vzpomínku zaznamenal jeden z dalších vězňů Miroslav Hampl.
Hokejisté, sportovci s perfektní kondicí za několik let věznění nechali za mřížemi často veškeré síly a zdraví. V roce 1955 jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost a dostali se na svobodu. Jejich další osudy byly různé.
Nejhůře na tom byl asi právě Bohumil Modrý. „Když se potom vrátil, tak pořád říkal, že ví, že brzo umře. My jsme mu říkali, že dobře vypadá, co to říká za nesmysly. Ale on už to zřejmě cítil v sobě,“ vzpomínala v roce 1995 Modrého manželka Erika. Bohumil Modrý zemřel v roce 1963 ve věku 46 let.
Některým propuštěným se podařilo alespoň trochu vrátit k tomu, co milovali. Roziňák dostal dokonce nabídku hrát za brněnské hokejové mužstvo ZJS Zbrojovka Spartak Brno, kde měl hrát společně se svými bývalými spoluhráči a zároveň spoluvězni – Augustinem Bubníkem a Josefem Jirkou.
„Už 28. února 1955 však během přátelského zápasu se Spartakem Sokolovo (Sparta Praha) došlo k aféře, po které následoval zákaz pro Václava Roziňáka nastupovat za první mužstvo. Diváci očekávali, že se na ledě pražské Štvanice objeví čerstvě propuštění Roziňák s Bubníkem. Dokonce vyvolávali jejich jména, což vedlo činitele hokejového ústředí k tomu, že ani jednoho hráče do zápasu raději nepustili. Poté, co natěšení fanoušci zjistili, že dvojice nenastoupí, začali skandovat hrubé nadávky a zasypali led různými předměty. Václav Roziňák později vzpomínal, že si ho druhý den předvolali na Státní bezpečnost a snažili se mu dokázat, že divácké nepokoje zorganizoval on sám,“ popisuje historik John, že propuštěním šikana sportovců rozhodně neskončila.
Z bývalých hráčů se postupně stali trenéři, Bubník dokonce trénoval finskou reprezentaci. V roce 1968 byly rozsudky nad hokejisty zrušeny. Jaká byla skutečná motivace pro vykonstruovaný proces, není dodnes jasné. Hovoří se i o tlaku Sovětů, kteří chtěli odstranit své konkurenty a takto se „pohodlně“ zbavili většiny úspěšného hokejového týmu.
„O Sovětech kolem hokeje to podle mého nebylo, dokonce z toho prý někteří byli překvapení a slavný trenér Tarasov Modrého dokonce navštívil, když už byl hodně nemocný. Možná to bylo o sovětských poradcích vlády, tam by podobný nápad na utužení režimu a rozesetí strachu mohl mít svou platnost. Ale já se nejvíc přikláním k tomu, že jsme byli papežštější než papež. A když po spoustě předchozích emigrací utekla vpředvečer mistrovství i Ája Vrzáňová, zlomilo se to v nich a odlet na MS zakázali. Následná akce nebyla zjevně naplánovaná, proto ty změny (původně to měl být proces Bubník a spol., pak až Modrý a spol. a tak podobně) Prostě je zatkli kvůli výtržnosti a někoho napadlo, že by se tím dal nejen utužit strach, ale že by bylo možné se rovnou i zbavit ‚primadon‘ z buržoazního LTC (čs. hokejový klub úspěšný ve 30. letech, ve kterém obvinění hráli, pozn. aut.). A tak se vlastně i stalo…,“ domnívá se sportovní historik Tomáš Kučera.
