Zatímco před půl stoletím SOS dětské vesničky zajišťovaly hlavně domov dětem, které ho nemají, nyní se pracovníci organizace snaží pomáhat chlapcům a děvčatům v jejich rodinách. Náhradní matky sirotkům už nevybírají, usilují spíš o to, aby domácnosti problémy zvládly a děti se z nich nemusely odebírat. Uvedla to výkonná ředitelka spolku SOS dětské vesničky Jindra Šalátová. V současné době v Česku fungují tři vesničky, ve kterých žije dvacet rodin.
„Prvopočátek SOS dětských vesniček byl založen na vytvoření bezpečného domova pro děti, když nemají svůj vlastní. Aktuálně se ale snažíme o to, aby děti mohly mít svůj vlastní domov s vlastními rodiči a nepotřebovaly náhradní hledat,“ uvedla Šalátová. Sociální pracovníci docházejí do rodin a snaží se problémy řešit už v jejich počátku.
Organizace SOS dětské vesničky dlouhodobě kritizuje velký počet dětí v ústavech. Od svého vzniku klade důraz na péči v rodině. „Před 50 lety upozorňovali profesoři Zdeněk Matějček, Josef Langmeier a Jiří Dunovský na potřebu transformace ústavních zařízení, aby v nich děti nevyrůstaly. Kde jsme dnes? I po padesáti letech na to stále upozorňujeme. Legislativa neodpovídá tomu, co by se dalo očekávat ve střední Evropě ve 21. století,“ uvedla Šalátová. Podle ní roli hraje politická vůle k modernizaci.
Organizace má po republice sedm kanceláří. Poskytuje podporu pěstounům a zajišťuje preventivní pomoc v rodinách. Provozuje krizové centrum pro děti, středisko volného času či tréninkové bydlení pro ty, kteří v dospělosti odcházejí z pěstounských rodin.
Nápad přišel z Rakouska
První SOS dětská vesnička vznikla v roce 1949 v rakouském Imstu. S myšlenkou dát po válce dohromady sirotky a bezdětné ženy, které ztratily muže, přišel rakouský filantrop Hermann Gmeiner. Model pomoci se rychle rozšířil po světě a inspiroval i skupinu českých vědců, kteří upozorňovali na negativní dopady pobytu v ústavu na děti.
Ustavující schůze českého Sdružení přátel SOS dětské vesničky se sešla 14. června 1969; s přípravou a výstavbou první vesničky se ale začalo už v roce 1968, peníze na ni vynesla celonárodní sbírka. Do založení organizace na sbírkovém kontě bylo přes 28 milionů korun.
„Po přepočítání by se dnes částka blížila půl miliardě korun. Peníze stačily na výstavbu tří vesniček,“ uvedla Michaela Poláková ze spolku SOS dětské vesničky.
První vesnička vznikla v Doubí
První vesnička se v Česku otevřela 1. června 1970 v Doubí u Karlových Varů. Ve dvanácti domcích pak žilo dvanáct maminek, každá postupně přijala osm dětí. Další vesnička se začala stavět na přelomu let 1970 a 1971 ve Chvalčově na Kroměřížsku a fungovala od konce roku 1973. Třetí projekt se chystal v brněnských Medlánkách.
Po nástupu normalizace sdružení muselo státu vesničky odevzdat a přestalo existovat. Po listopadu 1989 obnovilo svou činnost a požádalo o vrácení majetku. Obě první vesničky zrekonstruovalo a díky sbírkám a podpoře federace SOS Kinderdorf International dokončilo a otevřelo v říjnu 2003 brněnskou vesničku s deseti domky.
Podle Šalátové vesničky dnes nevypadají jako před půl stoletím. Už v nich nejsou předem vybrané ženy, které přebírají děti. Pěstounská rodina požádá o ubytování v domečku a s organizací uzavře dohodu. Platí nájemné 5000 korun. Dostává také podporu a odbornou pomoc.
Neobsazené domky se pronajímají jiným zájemcům. Peníze z pronájmů se využívají na opravy. „Není cílem, aby byla vesnička plná pěstounských rodin. Snažíme se je naředit, aby se děti potkávaly i s někým jiným než jen s dětmi v pěstounské péči. I lidé v sociální nouzi mohou u nás nalézt útočiště,“ uvedla Šalátová.
Fungování je závislé na dárcích
Organizace svou činnost financuje z více zdrojů. Nespoléhá jen na příspěvky od státu, na dohody s pěstouny a na pobyt dětí v zařízení pro okamžitou pomoc. Největší sumu má od firem a dárců. Žádá i o dotace.
„Bojujeme o dotace každý rok, pořád a stále. Kdybychom záviseli ale jen na státních zdrojích, nebylo by možné udržitelně dělat to, co děláme. Jde to jen díky dárcům,“ dodala Šalátová.
České SOS dětské vesničky jsou součástí celosvětové sítě. Ta má po sedmdesáti letech od vzniku prvního zařízení v Rakousku své organizace ve 118 zemích.
