Před 75 lety vznikla mládežnická organizace pionýr, která měla v novém komunistickém režimu nahradit skauting. Právě ten byl silně svázaný s tradicí prvorepublikové demokracie. Čtyři prorežimní mládežnické organizace se pak na ustavující konferenci v pražském Radiopaláci rozhodly sjednotit v Československý svaz mládeže.
„Slučovací sjezd měl být vlastně odrazovým můstkem pro vytvoření jednotné celostátní organizace, která měla působit v ideologickém smyslu slova na československou mládež,“ vysvětlil historik Jiří Knapík z Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Proces toho, jak se z junáků nebo skautů najednou stali pionýři, byl podle něj poměrně složitý.
Historik však upozornil, že samotná pionýrská organizace vznikla až v následujících měsících. „Je to jedna velká mystifikace, kterou režim neustále zdůrazňoval, aby zastřel to, že pionýrská organizace nebo pionýrské hnutí vznikalo na půdorysu po únoru 1948 ovládnuté skautské organizace,“ sdělil. Datum sjezdu 24. dubna, na které připadá svátek svatého Jiří, tedy patrona skautů, vnímá jako „takový úskok komunistického režimu“.
Například herce Milana Šteindlera do pionýra vůbec nevzali. „Se spolužákem Jaroslavem Viktorou jsme nějaké babičce rozbili okno, byli jsme usvědčeni a za trest nás nevzali do pionýra. Viktora měl na svědomí ještě ‚zločin‘, kdy podepsal žákovskou knížku místo matky a podepsal se ‚máma‘,“ vzpomíná.
„Nejdále jsem to dotáhl na jisku. Jiskra byl vlastně takový předstupeň. Malé děti navíc byly jiskry automaticky, tam se mě neptali – chci být, nebo nechci,“ řekl Šteindler.
Pionýrem za odměnu
Knapík výsvětlil, že režim sice chtěl mít velmi rychle, zhruba do jednoho roku, asi stotisícové pionýrské hnutí, ale ochota dětí nebyla taková, jakou by si přál. „Na školách existovaly nejrůznější tlaky, které byly spjaté s tím, že vstoupení do pionýrské organizace bude propojeno s možností studovat třeba lepší střední školy a podobně,“ uvedl.
Pionýr měl být vlastně žák, který měl dobré známky, byl aktivní i aktivistický. „To samozřejmě kolidovalo s představou, že se pionýrské hnutí stane masovou organizací velmi rychle. Všichni samozřejmě nebyli jedničkáři,“ dodal historik.
Pionýr se po sametové revoluci stal i terčem vtipů a parodie – například v divadle Sklep, ve kterém působí právě i Milan Šteindler. „Nás vždy jakékoliv oficiality a určitá arogance moci, snaha o uniformitu, vždycky sváděly k tomu, abychom si z toho dělali legraci. Proti násilí moci je vždy nejlepší bojovat humorem,“ míní.
