Jen měsíc po 17. listopadu se do své vlasti vrátil Tomáš Baťa, syn zakladatele zlínského obuvnického impéria, které dokázalo expandovat do celého světa. A jak později sám přiznal, srdečné uvítání v zemi, kde mu byl po únorovém převratu zkonfiskován veškerý majetek a lidé půlstoletí žili pod komunistickou diktaturou, ho přivedlo do euforie.
Morální a materiální dluh vůči Baťově rodině komunistické Československo vždy odmítalo uznat, i navzdory naléhání kanadské vlády. Ostatní socialistické vlády zaplatily za vyvlastněné Baťovy podniky aspoň symbolické částky, Československo ale nikdy nic a s kanadskou stranou o věci odmítalo jednat.
Až v polovině 80. let začala ČSSR naznačovat, že by jistá forma hospodářské spolupráce, zejména kvůli zlepšení produktivity práce a kvality obuvi, byla vítána. Tomáš Baťa svou návštěvu Československa a spolupráci s místními úřady podmiňoval uzavřením odhody o vyrovnání, na což soudruzi přikývli.
Datum jeho návštěvy Prahy bylo stanoveno na 15. červen 1988. Jen dvě hodiny před Baťovým odletem mu ale představitelé režimu oznámili, že o odškodném nemůže být řeč. Tři roky rozhovorů a příprav tím skončily a Československo se pro Baťu v polovině roku 1988 stalo definitivně uzavřenou kapitolou.
Pozvání od Havla
O rok později se ale diametrálně změnily poměry. Listopadové dění ve své vlasti Tomáš Baťa pečlivě sledoval a v Torontu se účastnil shromáždění pořádaných československou obcí na podporu revolučního Občanského fóra.
Začátkem prosince vyslal do Prahy své spolupracovníky, aby u vedení Občanského fóra zjistili, zda a kdy má do Československa přijet. „Čím dřív, tím lépe,“ vzkázal mu obratem Václav Havel.
Výpravu z Kanady přes Švýcarsko z velké části organizovala Baťova manželka Sonja. V Curychu objednala na ráno 14. prosince letadlo a dvacet faxů pro potřeby Občanského fóra.
„Byli jsme ve vzduchu méně než hodinu, když mi kapitán řekl: ,Pane Baťo, mám pro vás vzkaz československé letové kontroly. Praví se v něm: Vítáme vás domů.' Tak jsme se dozvěděli, že jsme vletěli do nového, přátelského československého vzdušného prostoru,“ vzpomínal Baťa ve své autobiografii Švec pro celý svět.
V Praze na letišti Tomáše a Sonju Baťovy vítal dav novinářů a nadšených lidí. Cestou do rezidence kanadského velvyslance, který návštěvu zaštiťoval, podávali manželé Baťovi skrze otevřená okýnka auta ruce lidem lemujícím silnici.
„Byl jsem dojatý a zmatený zároveň. Nikdy by mě nenapadlo, že po tolika letech komunistického panství lidé uspořádají triumfální uvítání skalnímu kapitalistovi, byť jde o jejich krajana,“ vzpomínal muž, který se do hlavního města své dávné vlasti vrátil po více než čtyřiceti letech. Naposledy tu byl těsně po válce jako průvodce kanadských diplomatů.
K setkání Baťových s Václavem Havlem došlo pozdě odpoledne v sídle Občanského fóra v dolní části Václavského náměstí.
„Byl menší, než jsem si ho představoval. S nazrzlými vlasy a usměvavýma očima. Na sobě měl manšestrové kalhoty, košili s rozhalenkou a plandavý svetr a nějak dokázal, že z něho vyřazovala vřelost a autorita. Věděl jsem o jeho odvážném boji za lidská práva, naprosté čestnosti a skvělém intelektu a cítil jsem, že jsem v přítomnosti velkého muže.“
Místnost ale okamžitě zaplnili televizní štáby a fotografové, a tak z důvěrného rozhovoru, v jaký Baťa předem doufal, sešlo. Místo toho před zraky československých, amerických i kanadských médií debatovali o tom, jak by mohla Bata Shoe Organisation přispět ke zlepšení konkurenceschopnosti československého hospodářství.
„Ať mluví Baťa!“
Po rozhovoru s Havlem se podnikatel s manželkou Sonjou v doprovodu kanadského velvyslance Barryho Mawhinneyho rozhodli dojet autem k soše svatého Václava. Účastníci právě probíhající manifestace si jich všimli a dav začal okamžitě skandovat: „Ať mluví Baťa!“
Před Tomášem Baťou, kterého dav prakticky protlačil až k pomníku, se z znenadání objevily mikrofony. „S jistotou vím jen to, že slova mě napadala spontánně a že lidem se to, co jsem říkal, líbilo. (…) Teď už vím, co tím lidé míní, když říkají, že jsou v devátém nebi. Přesně tak jsem se cítil já,“ vzpomínal.
Následující den strávil jednáním s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým a Walterem Komárkem o ekonomice Československa, jeho státním dluhu a možnostech, jak vytvořit podnikatelské prostředí a nastartovat tržní hospodářství.
Teprve poté si odjel prohlédnout Dům obuvi na Václavském náměstí, kdysi výkladní skříň Baťových závodů poskytující svým zákazníkům prvotřídní servis přesně podle firemního pravidla „Náš zákazník, náš pán“.
„Lidé mě varovali předem, že stav domu je strašný, ale vidět to na vlastní oči bylo přece jen otřesné. Dva ze tří výtahů byly mimo provoz, inventář byl beznadějně zastaralý, kvalita zboží špatná, obsluha prakticky žádná,“ šokovalo jej.
Mimořádné pro něj bylo setkání s kardinálem Františkem Tomáškem, který ještě jako mladý kněz v Loučce, kde měli Baťovi venkovské sídlo, vštěpoval malému Tomášovi základy náboženství.
Tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier pak vzácné návštěvě splnil zvláštní přání a provedl ji Černínským palácem. „Nejdojemnějším zážitkem pro mne byla návštěva bytu v nejvyšším poschodí paláce, kde kdysi bydlel můj dávný přítel Jan Masaryk, a to, že jsem viděl okno v koupelně, z něhož prý vyskočil. Bylo větší, než jsem si představoval, takže pro vrahy muselo být poměrně snadné vyhodit ho ven.“
Návrat domů
Hlavní bod Baťovy cesty do Československa se uskutečnil v sobotu 16. prosince. Po přeletu z Prahy do Brna pokračovali manželé Baťovi autem do Zlína. „Byla to dojemná cesta vesnicemi a městečky, která jsem jako chlapec a mladík tak dobře znal. Některá z nich se změnila až k nepoznání,“ překvapilo ho.
Ze Zlína vyrazila Baťovi naproti kolona aut Občanského fóra. Cedule u silnice, od roku 1949 hlásající Gottwaldov, už byla přelepena nápisem Zlín, i když se město oficiálně vrátilo ke svému původnímu názvu až v lednu 1990.
První zastávka zavedla Tomáše Baťu na místní hřbitov, zalesněný pozemek, který městu daroval jeho otec. Právě on se po své tragické letecké nehodě stal prvním člověkem, který zde byl pohřben. „Když jsem teď stál u jeho hrobu obklopen lidmi, bylo pro mne obtížné soustředěně si na něj zavzpomínat. Byl bych tam raději zašel večer sám, ale vzhledem k nabitému programu to prostě nebylo možné,“ litoval.
V továrně, kterou postavili jeho otec a strýc, Baťu přivítalo tehdejší vedení. „Všichni se podobali jeden druhému jako vejce vejci a připomínali fotografie pořízené v Kremlu před deseti či patnácti lety,“ ohodnotil tehdejší šéfy obuvnického podniku. Vybavení továrny však Baťu mile překvapilo. Vedle kvalitní zimní obuvi zde viděl stroje německé a americké výroby, v té době běžně užívané i na Západě.
Na setkání „přátel Tomáše Bati“ pořádané Občanským fórem přišlo čtyři sta lidí. Pozvánku dostali ti, kdo s ním chodili do školy, pracovali v Baťových podnicích nebo absolvovali Baťovy školy mladých mužů, z nichž se rekrutovali budoucí ředitelé podniku. Sonja Baťová si s nimi zevrubně procvičila svou češtinu.
Skutečný vrchol Baťova návratu do Československa přišel až v okamžiku, kdy vystoupil na balkon zlínské radnice a promluvil ke zcela zaplněnému náměstí.
„O dva dny dříve bych přísahal, že nic se nikdy nevyrovná vzrušení, které jsem pociťoval, když jsem stál na podstavci sochy svatého Václava před jásajícím zástupem. Když jsem však stál na balkonu radnice, kde byl starostou můj otec, a shlížel jsem na náměstí, na němž se tísnily tisíce lidí, mluvil k občanům rodného města a slyšel je s nadšením reagovat na všechno, co jsem říkal, bylo to nesmírně dojemné. Kdybych měl vybrat nejpůsobivější chvíli svého návratu do Československa, okamžik zastiňující všechny ostatní, asi by to byl tento,“ vzpomínal.
Někteří z přítomných si dokonce mysleli, že muž, který před nimi stojí, je přímo zakladatel Zlína, Tomáš Baťa starší, jenž se po dlouhých desítkách let vrátil do svého města.
„Měli jsme připravené ceremonie, proslovy, a nakonec to dopadlo tak, že zůstalo u monologu pana Tomáše a dav jásal. Euforie byla tak veliká a nezvratná, že by si nikdo nedovedl představit, že by to mohlo být jinak,“ říká tehdejší člen stávkového výboru ve Zlíně Rostislav Marek.
Cestou z radnice se Baťa ještě zastavil ve svém rodném domě. Od roku 1939, kdy jej definitivně opustil, se toho v něm příliš nezměnilo. Jen přilehlou zahradu protnula silnice.
Projev na krabicích od bot
Ze Zlína Tomáš Baťa zamířil do Bratislavy a dále do Partyzánského, dřívějších Baťovan. Navzdory tomu, že byla sobota a jeho návštěva nebyla předem nijak ohlášena, přišly jej přivítat asi čtyři tisíce lidí. Baťa k nim promluvil z improvizovaného pódia – hromady krabic s botami.
„Byly to hektické tři dny a vždy na ně budu vzpomínat jako na jedny z nejskvělejších, nejhřejivějších a nejradostnějších zážitků svého života,“ napsal o rok později ve své autobiografii.
Tomáš Jan Baťa se v následujících letech do České republiky opakovaně vracel. Zemřel v Torontu 1. září 2008, několik dní před svými čtyřiadevadesátými narozeninami.
Narodil se 17. září 1914 v Praze, dětství prožil ve Zlíně a na studiích ve Velké Británii a Švýcarsku. Před válkou pracoval ve zlínské továrně, kterou založil jeho otec a v mnohaoborový koncern rozvinul strýc Jan Antonín Baťa.
Rodnou zemi opustil v roce 1939 v době nacistické okupace a usadil se v Torontu, kde se mu podařilo rozjet výrobu bot. Za války sloužil v kanadské armádě a jeho právě dokončená továrna v nově založeném městě Batawa přešla na zbrojní výrobu.
Po válce, když byly Baťovy závody v Československu konfiskovány, vybudoval na základě zahraničních poboček rodinného impéria, o které vedl vleklý spor se svým strýcem Janem Antonínem Baťou, světovou organizaci výroby a prodeje obuvi s centrem ve své nové domovině. Značka Baťa (Bata) se díky němu stala světoznámou a firma Baťa Shoe Organization dodnes patří mezi největší v oboru.
Do vlasti se vrátil až po listopadu 1989. Obnovil zde baťovské podnikání, ovšem ve zcela nových podmínkách, neboť mu zabavený majetek nebyl vrácen.
Tomáš Baťa byl aktivní nejen ve firmě, ale zastával v Kanadě i jinde ve světě řadu veřejných funkcí. V Česku byl například předsedou správní rady zlínské univerzity, jež nese jméno jeho otce. Také podporoval Nadaci Tomáše Bati, které poskytl v restituci získanou rodinnou vilu ve Zlíně a zasadil se o založení vzdělávací organizace mladých podnikatelů pod názvem Junior Achievement. Také byl předsedou obchodního a průmyslového poradního výboru OECD pro transformaci zemí střední a východní Evropy a zasloužil se o přijetí Česka a Slovenska do této organizace.
Za svoji celoživotní činnost získal řadu ocenění. Mimo jiné byl jmenován čestným doktorem VŠE v Praze a Technické fakulty univerzity v Brně. Získal také vysoká státní vyznamenání, například Řád T. G. Masaryka, slovenský Bílý dvojkříž a Řád Kanady.
S manželkou Sonjou měl Tomáš Baťa syna a tři dcery. Zemřel 1. září 2008.
