Píka, Horáková, Slánský – oběti vykonstruovaných politických procesů z 50. let. Češi, politici, odbojáři. Před zmanipulovaný soud se tehdy v Praze dostal ale i americký občan – novinář William Nathan Oatis. Snažil se zjistit pravdu o nepohodlných politicích i duchovních, kteří začali záhadně „mizet“ a objevovali se pak právě ve vykonstruovaných procesech. Soud s Oatisem a jeho spolupracovníky se v pátek rozhodli rekonstruovat studenti v rámci festivalu Mene Tekel.
„Den za dnem mi kladli otázky, až jsem se nakonec vyčerpaný po 24hodinových výsleších zhroutil. Do ruzyňské věznice mě přivezli s okovy na rukou a zavázanýma očima v zadní části auta. (...) Nejednou jsem zůstal v cele i celých čtrnáct dní, aniž bych překročil její práh a dokonce jsem se nemohl ani osprchovat na chodbě. Stalo se, že čtyři měsíce jsem nemohl vyjít ven na procházku na čerstvý vzduch a vím o vězni, který nebyl venku celých devět měsíců,“ popsal Oatis po svém propuštění v září 1953 pro deník The New York Times.
Za mřížemi ruzyňské věznice strávil dva roky za domnělé vyzvědačství. Marně se jako cizí státní občan snažil domoci spravedlnosti, nebo alespoň vyhoštění. Komunisté z něj udělali symbol vítězství Východu nad Západem. Mimo jiné ho vinili například i z osnování třetí světové války.
„Nespal jsem 42 hodin a zoufale jsem potřeboval odpočinek. Tak jsem to podepsal. Potom mi opět zavázali oči a odvedli mě dolů. Když jsem si sundal pásku z očí, byl jsem v cele,“ popsal Oatis po svém propuštění moment, kdy podepsal doznání k údajnému provinění. Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti ho trýznili především hladem a odpíráním spánku. Nakonec tak podlehl a smyšlené doznání, které za něj naformuloval sám vyšetřovatel StB Milan Moučka, podepsal. Následně se musel Oatis vše naučit nazpaměť a u soudu odříkávat slovo od slova. Slíbili mu, že bude za deset týdnů doma u manželky. Místo toho mu vyměřili desetiletý trest.
Mene Tekel je mezinárodní festival proti totalitě, zlu a násilí. Jeho 19. ročník se koná od 23. února do 1. března 2026. Projekt vznikl v roce 2007 jako otevřená platforma pro dialog mezi pamětníky, historiky, umělci i širokou veřejností. Název festivalu odkazuje k biblickému poselství osobní odpovědnosti každého člověka (Mene Tekel v překladu Sečteno, zváženo). V programu festivalu jsou výstavy, diskuse i pietní shromáždění.
Za války překládal japonské příručky. Po válce se přes Londýn dostal do Prahy
William Nathan Oatis se narodil 7. ledna 1914 v americkém městě Marion ve státě Indiana jako druhorozený. Když mu byl rok, jeho starší bratr nešťastnou náhodou zemřel po opaření horkou vodou. Krátce nato se jeho rodina rozpadla. Otec odešel pracovat do Arizony a matka od rodiny utekla. Oatise tak vychovávala babička z otcovy strany.
„V době dospívání byl Bill Oatis známý jako knihomol, avšak mezi místní mládeží v rodném městečku byl velmi oblíben. Na shromážděních tamních mladých protestantů hrával v kostele na klavír a navštěvoval místní mládežnické kroužky, zejména diskusní a dramatický. V roce 1932 získal stipendium na univerzitě De Puaw, avšak po skončení prvního ročníku školu zanechal. Začal pracovat jako redaktor novin Marion Leader-Tribune a poté Marion Chronicle, kde postupně získával zkušenosti z novinářské profese,“ popisuje historik Slavomír Michálek ve své studii Prípad Oatis.
Jako 23letý v roce 1937 nastoupil Oatis do tiskové agentury Associated Press v Indianapolisu. To se mu o 14 let později a o více než sedm tisíc kilometrů dál mělo stát osudným. Předtím ale ještě nasbíral válečné zkušenosti.
V roce 1942 narukoval do americké armády. Působil hlavně jako dopisovatel do novin a časopisů. Dobrovolně se přihlásil ke studiu japonštiny a geografie Tichého oceánu, absolvoval i kurz spojovací techniky. „Například překládal z japonštiny do angličtiny deník japonského vojáka a japonskou vojenskou příručku, pojednávající o přípravě zákopů na ostrovech,“ vysvětluje jednu z Oatisových válečných činností Michálek.
Po konci války se vrátil ke svému povolání – nastoupil na ústředí Associated Press v New Yorku a postupně se dostal až do zahraniční redakce. V červenci 1948 ho pak přeložili do své nejvýznamnější pobočky v Londýně. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou Laurabellou Zackovou, která také pracovala v agentuře. Šťastné měsíce ale ukončilo Oatisovo přeložení do Prahy. Tehdy to ale ještě nemohl tušit. Manželku poslal zpět do Spojených států a sám se v létě 1950 vydal do Československa.
Do rukou mu záměrně nastrčili nebezpečnou fotografii, do pár minut si pro něj přišla Státní bezpečnost
Oatis měl v Praze nahradit na místě korespondenta kolegu Nathana Polowetzkého, kterému československé úřady neprodloužily akreditaci a následně ho vyhostily. To nebylo počátkem 50. let nijak neobvyklé – komunisté tak neprodloužili akreditaci vícero zahraničním novinářům ze Západu. Do této napjaté situace Oatis přijel. Ihned ho začala sledovat Státní bezpečnost, jejíž příslušníci si neodpustili ani neohlášené a náhlé „přepady“, při kterých kontrolovali Oatisovy dokumenty a povolení. Jeho zaměstnavatel ale nutné potřeboval prázdnou židli v Praze obsadit.
„Pražská kancelář Associated Press měla pro mateřskou centrálu agentury v USA strategický význam. Praha byla totiž nejvýchodnějším místem, odkud v té době existovalo spojení dálnopisem. Proto se využívala nejen jako pobočka, ale také jako tranzitní centrála, která shromažďovala agenturní zprávy z poboček Associated Press z Moskvy, Varšavy a Budapešti, a ty poté dálnopisem posílala do Londýna a New Yorku. Zejména proto měly československé úřady eminentní zájem zlikvidovat pražskou pobočku Associated Press, respektive její činnost co nejvíce ochromit,“ vysvětluje Michálek.
Oatis se ale zastrašit nenechal. Začal zjišťovat informace o stíhání duchovních, ale i o masivních perzekucích zástupců protikomunistické opozice. To samozřejmě neušlo československým úřadům, které měly v Oatisově okolí také řadu informátorů. Vypadalo to, že jeho práce v Československu tak skončí po pouhých třech měsících.
„Dne 28. září 1950 se Oatis dostavil na tiskový odbor ministerstva zahraničních věcí, kde jej informovali, že jeho akreditace končí 30. září. Žádal proto, aby mu ministerstvo zahraničních věcí umožnilo další legální pobyt v Československu z důvodu uspořádání věcí v agentuře, aby jednoduše nebyla poškozena činnost Associated Press. Šéf tiskového oboru Josef Drtina mu přislíbil, že ministerstvo je ochotno vyjít mu vstříc, prodlouží mu pobyt o měsíc, během kterého může v Československu pracovat,“ popisuje Michálek.
Oatis tak dál chodil na oficiální tiskové konference a přeposílal domů zprávy dle svých povinností. Pracovat mohl dál i po uplynutí lhůty. Bohužel mu to nepřišlo podezřelé – Státní bezpečnost ale už tehdy spřádala plány na jeho uvěznění a následný veřejný monstrproces.
„Nezvolili osvědčený postup vyhoštění, naopak Oatisovi umožnili dále pracovat ve svém úřadě. To byl výmluvný signál, ale William Nathan Oatis tento signál nepochopil. Dnes už víme, jak se věci kolem něj vyvíjely. Následovalo jeho sledování, jakož i sledování jeho spolupracovníků v agentuře. Nechyběli ani ‚nastrčení‘ agenti,“ popisuje historik.
Definitivně mu zřejmě zlomil vaz jeho zájem o mizející politiky z řad samotných komunistů. Začaly se připravovat stranické čistky a jedněmi z jejich prvních obětí byli Otto Šling, Marie Švermová a bývalý ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis. Tito lidé většinou ze dne na den zmizeli, StB je vyslýchala na utajených místech a ani rodina neměla o jejich osudu téměř žádné zprávy než se objevili ve zmanipulovaném procesu. Oatis o této skutečnosti podával zprávy své domovské agentuře.
Po propuštění a návratu zpět do USA popsal, jak došlo k jeho zatčení, které bylo pravděpodobně dobře připravené. Hlavní roli v něm sehrál Miroslav Husták – muž, který jevil velký zájem o práci pro Associated Press a Oatis ho najal jako překladatele. Hustál byl ale agentem StB a jednou přinesl svému nadřízenému ukázat zajímavou fotografii.
„Husták řekl, že je to zámek v Kolodějích, nacházející se severovýchodně od Prahy. Jedno zamřížované okno bylo označeno zeleným inkoustem. Na druhé straně fotografie byla strojem napsána poznámka, kterou mi Husták přeložil. Až donedávna byl v označeném pokoji vězněn dr. Clementis, bývalý československý ministr zahraničí. Informace pocházela od jakéhosi Jana, příslušníka milice. Husták mi řekl, že fotografii dostal od jednoho známého, který ví hodně o výslechu dr. Clementise, obžalovaného z vyzvědačství, a že tento by rád tuto informaci předal. Odpověděl jsem mu, že žádné novinářské zprávy nekupuji. Nato mi Husták řekl, že se pokusí ověřit tuto zprávu zdarma a chystal se odejít. ‚Zapomněl jste tu vaši fotografii,‘ volal jsem na něj. ‚Můžete si ji ponechat,‘ odpověděl a rychle spěchal ze dveří. Položil jsem tedy fotografii do zásuvky ve stole, vzal jsem si klobouk a kabát, abych odešel na velvyslanectví. Než jsem však přišel ke dveřím, tyto se prudce otevřely a do kanceláře vstoupili neznámí muži v pláštěnkách. Pokud si pamatuji, bylo jich šest. Obklopili mě,“ popsal Oatis po svém propuštění pro The New York Times.
Novináře zatkli 23. dubna 1951 příslušníci Státní bezpečnosti a odvezli ho ihned k výslechu na velitelství v Bartolomějské ulici. To byly Oatisovy poslední chvíle svobody na další dva roky.
Prokurátorem byl Urválek. Oatise vinili i z přípravy další světové války
Státní bezpečnost nasadila na Oatise a jeho spolupracovníky, které také zadrželi, klasické metody – odpírání jídla, spánku a psychický teror. „Pracovníci Státní bezpečnosti se snažili získat přiznání za každou cenu. Vyšetřované (české Oatisovy spolupracovníky, pozn. aut.) přesvědčovali, že o ně nejde, že trestní řízení je zaměřeno pouze proti Oatisovi, že pokud pomohou vyšetřovacím orgánům, vyváznou s nízkými tresty. Po takovém zpracování obviněných se postupovalo tak, že prvotní koncepty výpovědí se předložily náčelníkovi sektoru vyšetřování Moučkovi, který jejich odpovědi přepracoval, zveličil trestnou činnost, smysl odpovědí zostřil a navzájem je sladil. V této podobě je opět předal vyšetřujícím orgánům pro pokračování ve výsleších. Odpor a protesty obviněných proti tomuto znění jejich původních odpovědí byly umlčeny opakováním psychického nátlaku a když bylo dosaženo vynucených souhlasů vyslýchaných s touto formou a obsahem výpovědí, protokoly se opět předaly Moučkovi,“ vysvětluje Michálek.
Nastrčenou fotografii s kolodějským zámkem použili proti Oatisovi hned při prvním výslechu. „Oznámili mu, že byl zatčen za protičeskoslovenskou špionáž, což odmítl. Jako důkazní materiál mu předložili čtyři osobní zápisníky a fotografii kolodějského zámku s textem ‚V tomto okně byl držen Clementis‘. Podle Oatise tyto ‚důkazy‘ neobsahovaly žádné špionážní údaje a opětovně odmítal obvinění ze špionáže,“ popisuje historik. Fotografii pak použili také jako jeden z hlavních důkazů při samotném procesu.
Jeho příprava trvala 71 dní a za tu dobu se Oatis navzdory svým prosbám nesměl setkat s žádným zástupcem americké diplomacie, s nikým z Associated Press, s rodinou ani s právníkem. Přestože byl cizím státním příslušníkem. „I to dokreslovalo skutečnost, že Oatis nebyl pro československou komunistickou justici běžným případem. Měl symbolizovat vítězství Československa nad Západem,“ potvrzuje historik.
Proces začal 2. července 1951. Hned první den vypovídal Oatis, který pronášel naučené věty a ke všemu se přiznával. U soudu mu předložili deníky, které si vedl a které zajistili v jeho kanceláři v neuzamčeném šuplíku. Měly dokazovat jeho špiónskou činnost.
„Již první den procesu jasně prokázal, že ta tzv. tisková agentura Associated Press byla ve skutečnosti agenturou špionážní, která pod vedením zkušeného špióna Williama N. Oatise místo toho, aby podávala objektivní zprávy o budovatelském úsilí československého lidu, se snažila jeho budovatelské úsilí narušovat,“ psal deník Rudé právo 3. července 1951 první zprávy z procesu.
Proces další dny pokračoval výslechy Oatisových českých spolupracovníků, kteří také vše doznávali. Promluvili i nastrčení falešní svědci. Ortel pak padl 4. července – na americký státní svátek Dne nezávislosti. Oatis dostal deset let za vyzvědačství, jeho spolupracovníci dostali dokonce ještě vyšší tresty: Tomáš Svoboda 20 let, Pavel Woydinek 18 let a Petr Münz 16 let. Navzdory tomu, že jim vyšetřovatelé slibovali, že jde především o Oatise a oni vyváznou s nižším potrestáním.
„Marně se připravujete na novou válku, marně vydáváte miliony dolarů špionům a rozvratníkům. Vidíte, jak den ze dne rostou síly socialismu, jak osvobozená lidská práce jako zázrakem mění lidi i zem. A běda vám, jestliže se odvážíte největšího zločinu všech věků. Lid našich i vašich zemí, s nimiž jste nikdy nepočítali, vás smete společně do propasti na věčné časy. A my všichni voláme s naším básníkem: Ať tlampač z Wall Streetu vyráží dál svoje smrtonosné skřeky, nevysuší to naše řeky! Zpívám si, stoje na stráži, zpívám zpěv míru,“ hřměl prokurátor Josef Urválek u soudu v závěrečné řeči.
„Tento zločin znovu potvrdil – stejně jako už některé procesy dřívější – jak američtí imperialisté provádějí pro své paličské krvavé plány u nás i v jiných lidově demokratických státech zločinnou špionáž. Soustavnou špionáží, k níž používají všech možných prostředků, nevynechávaje ani zaměstnance svých zastupitelských úřadů i novinářů, se snaží podporovat své přípravy k nové světové válce. (...) Šling, Švermová, Clementis znamenali pro imperialisty výhodnou kartu, v níž ukládali mnoho svých špinavých nadějí. Proto věnovali a věnují této bandě tolik zájmu. (...) Spravedlivý trest nad zločinnými škůdci je výstrahou všem, kdož by se ještě ve službách krvavého dolaru pokoušeli narušovat mírumilovné budovatelské úsilí v Československé lidově demokratické republice,“ psalo se v Rudém právu den po vynesení rozsudku.
Trest měl být manifestací síly, ale měl mít také zastrašující účinek, což se potvrdilo. „Československý komunistický režim si vyčistil pole. Západní novináři, vidouce co se stalo s Oatisem, se do Prahy nehrnuli. Zatímco před únorovým převratem bylo v Praze kolem 25 západních novinářů, po Oatisovi už ani jeden. Nikdo tak už nemohl psát ‚nesmysly‘ a českoslovenští komunisté mohli ‚relaxovat‘ bez zvědavých očí západních reportérů,“ popisuje Michálek.
Ke svobodě mu pomohl prezident, tuberkulóza i smrt Stalina. Na Čechoslováky ale nezanevřel
Oatis opakovaně žádal prezidenta o milost, většinou bez odpovědi. Přimlouvala se za něj v dopisech i jeho manželka Laurabella a dokonce i americký prezident Dwight D. Eisenhower. Oatis se ale po procesu vrátil zpět do ruzyňské věznice s nejasnou budoucností. Komunisté ho chtěli využít i v dalších zmanipulovaných procesech – tentokrát jako svědka, který měl naopak podat důkazy proti těm lidem, kteří předtím svědčili proti němu.
„Ti, co v procesu svědčili, byli obviněni, a z obviněného a odsouzeného Williama N. Oatise se stal korunní svědek. Po návratu do ruzyňského vězení nečekal Williama Nathana Oatise rutinní vězeňský život. Výslechy pokračovaly, sice vzácněji, a nehrál v nich už hlavní roli, ale jeho svědecká výpověď měla být důležitým dokumentem proti obviněným svědkům,“ vysvětluje Michálek.
Zlom nastal až se smrtí Stalina a Gottwalda. Pravděpodobně. Roli mohl sehrát i dopis amerického prezidenta. „V dubnu 1953 československé politické kruhy rozhodly, že William Nathan Oatis bude propuštěn a že tento krok využijí k obnovení československo-amerických diplomatických jednání o otevřených hospodářských otázkách,“ popisuje historik.
Částečným důvodem mohl být také Oatisův zdravotní stav – ve vězení se nakazil tuberkulózou. Prezident Antonín Zápotocký mu tak 15. května 1953 udělil milost. Den nato byl Oatis propuštěn, z věznice převezen na americké velvyslanectví a následně na hraniční přechod v Rozvadově. Do Spojených států se vrátil leteckou linkou Frankfurt - New York 18. května 1953. Na letišti ho přivítala manželka a zástup novinářů.
Oatis o svém procesu a věznění sepsal několikadílnou reportáž, kterou v září 1953 otisklo několik amerických, ale i zahraničních deníků – New York Times, New York Herald Tribune, Washington Post, Washington Evening Star, Chicago Tribune, Life, Time, Newsweek, francouzské Figaro a Le Monde, britský Times nebo italský Corriere della Sera.
Oatis se z tuberkulózy zotavil a s manželkou Laurabellou měl dva syny. Nezanevřel na novinářskou práci, opět se spojil se svou domovskou agenturou Associated Press a pracoval jako dopisovatel při OSN.
Oatisovi odsouzení spolupracovníci zažádali i jeho jménem o rehabilitaci. A v době doznívajícího uvolnění šedesátých let na jaře 1969 bylo jejich odsouzení opravdu zrušeno. V čase normalizace v červnu 1971 Nejvyšší soud rehabilitaci všech ale zrušil. K úplně rehabilitaci odsouzených tak došlo až po roce 1989.
„Ve starověkém Římě se lidé chodili dívat na to, jak lvi v aréně trhali křesťany. V Londýně za starých časů na to, jak věšeli zloděje. V moderní Praze se lidé chodí dívat na propagandistické procesy,“ popsal Oatis pocity, které u československého soudu prožíval. Navzdory okolnostem ale pravděpodobně nezanevřel ani na Československo, protože ve svých reportážích po propuštění zmínil, že „jako Američanovi mi nedělalo problém najít si mezi Čechy přátele. Byli to živí, inteligentní lidé, znající dění ve své zemi a ochotni o něm mluvit“.
Posledních deset svého života trpěl Oatis Alzheimerovou chorobou. Zemřel 16. září 1997.
Američané se stávají obětí zmanipulovaných procesů i dnes
Přestože případ Williama Oatise se odehrál už před 75 lety, ani v současnosti není výjimkou, že v totalitních státech vězní občany jiných států.
Stejné povolání jako Oatis má Evan Gershkovich, dopisovatel pro list The Wall Street Journal. Tohoto amerického novináře odsoudili v červenci 2024 v Rusku za údajnou špionáž k trestu 16 let. Než došlo k soudu, byl Gershkovich už rok předtím držen v ruském vězení. Propuštěn byl v srpnu 2024 v rámci mezinárodní výměny vězňů.
Za mříže se za podivných okolností dostala začátkem roku 2022 také americká profesionální hráčka basketballu Brittney Grinerová. Tu úřady zadržely na moskevském letišti a obvinily z pašování drog kvůli tomu, že u sebe měla náplně do elektronických cigaret s hašišovým olejem. Grinerová se hájila tvrzením, že má látku na lékařský předpis a užívá ji proti bolesti. Přesto následně dostala u soudu devítiletý trest za pašování drog. Po devíti měsících ji nakonec Rusové propustili – opět v rámci vzájemné výměny vězňů.
Podle odborníků je právě tohle důvodem, proč Rusové v současnosti cizince – a především Američany – zatýkají i za zdánlivě „banální“ přestupky. Protože tak mohou výměnou dostat Rusy ze západních vězení.
