Jedněmi z prvních dokladů o přechodném uvolňování poměrů v socialistickém Československu byly dvě amnestie z let 1960 a 1962. Ty přinesly podle nové studie změnu podmínek v trestnicích. Politickým vězňům, kteří se na svobodu nedostali, ale paradoxně přitížily. Stejně jako těm odsouzeným později – za normalizace.
O Petra Pospíchala se začala StB zajímat v roce 1977, když podepsal Chartu 77. Následující rok dostal ve vykonstruovaném procesu jedenáct měsíců, a poprvé tak poznal život za mřížemi. „Nemáte představu, kolik je hodin. Velmi často se vůbec nedovolí otevřít okna. Nemáte ani minutu tmu, protože v noci se také svítí,“ popisoval.
Podoba věznění se podle nové studie historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů lišila v závislosti na celospolečenských změnách.
Podmínky zásadně změnily velké prezidentské amnestie v 60. letech. Do té doby tvořili političtí vězni zhruba polovinu všech odsouzených – po hromadném propuštění už asi jen 15 procent. „Po roce 1960, po velké amnestii, výrazně vzrostlo násilí mezi vězni a sami dozorci si s tím nevěděli rady,“ uvedla historička z Ústavu pro studium totalitních režimů Klára Pinerová.
„Političtí vězni byli často záměrně míchání s kriminálními vězni. S těmi těžkými, kteří je ohrožovali,“ doplnil její kolega Michal Louč. Petra Pospíchala například při jednom převozu do jiné věznice připoutali k sadistickému několikanásobnému vrahovi a kanibalovi Ladislavu Hojerovi. „Asi to, že mě s ním spoutali do jedněch pout, byla součást nějakého nátlaku. To nebyla náhoda,“ řekl Pospíchal.
Snaha vyšetřit a potrestat šikanu a násilí ve věznicích se objevila už v roce 1968. Ani tehdy a následně ani v 90. letech ale nikdo potrestán nebyl.
