Lidové milice přezdívané jako ozbrojená pěst dělnické třídy představovaly polovojenské ozbrojené sbory přímo podléhající komunistické straně. Daly by se tak označit za ilegální armádu KSČ. Zformování Lidových milic vedení KSČ schválilo 22. února 1948, na den přesně před sedmdesáti lety. Sbory ozbrojených dělníků ji měly silově podpořit při přebírání moci nad republikou. Historii jednotek se bude věnovat také dokument Lidové milice vysílaný 27. února ve 20.55 na ČT2.
„Lidové milice vznikly už v roce 1945 jako revoluční gardy na obranu podniků při květnových událostech,“ uvádí scenárista a režisér Jan Rousek, který dokument o polovojenských komunistických jednotkách natočil.
Během tříletého poválečného intermezza existovaly dál jako závodní stráže na ostrahu strategických hospodářských podniků – jako taková je jejich existence zaznamenatelná už v polovině roku 1947.
Klíčovou úlohu ve službách komunistické ideologie ale měly oficiálně přijmout až v následujícím roce. A jak dodává historik Jiří Bašta, komunisté dopředu se vznikem milic počítali, aby se postaraly „o změnu režimu z demokratického na komunistický a garantovaly udržení komunistické strany u moci“.
Výzvu k vytváření pohotovostních dělnických oddílů vydala věrchuška (elita, politická špička v sovětském prostředí – pozn. red.) 20. února 1948, čili v den, kdy demokratičtí ministři podali avizovanou demisi kvůli policejní reorganizaci, a únorová politická krize se tak naplno odstartovala.
O dva dny později, 22. února 1948, schválilo vedení KSČ směrnici o formování Lidových milicí jako součásti závodních organizací komunistické strany.
Nelegální armáda pod vedením Smrkovského a Kriegla
Paramilitantní jednotky, které se skládaly z komunistických dělníků nebo dělníků, kteří s politikou KSČ sympatizovali, v tu chvíli už začaly veřejně fungovat jako ozbrojená složka komunistické strany. A protože ta sama sebe považovala za předvoj dělnické třídy a beranidlo uskutečňující proletářskou revoluci (v československých konturách odstavení demokratických stran od moci), získali si milicionáři přízvisko „ozbrojená pěst dělnické třídy“.
Fakticky se jednalo o nestandardní silovou složku jedné politické strany, nelegální armádu KSČ, kterou řídilo přímo stranické vedení; v únorových dnech měla především propagační a zastrašovací funkci.
Není bez zajímavosti, že v čele komunistické milice stáli v okamžiku jejího vzniku pozdější protagonisté tzv. Pražského jara z roku 1968. Velitelem hlavního štábu byl 22. února jmenován Josef Pavel, jeho zástupcem František Kriegel (jediný ze členů komunistické delegace, který v srpnu 1968 nepodepsal moskevské protokoly). Politickým komisařem byl Josef Smrkovský, předseda Federálního shromáždění v čase společenské liberalizace.
Nejpozději 25. února 1948 komunistická strana milicionáře vyzbrojila. V Praze bylo ozbrojeno 6550 dělníků, na celém území republiky bylo v oddílech Lidových milicí asi osmnáct tisíc mužů.
„Spolu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti, který měla díky ministru vnitra Václavu Noskovi pod kontrolou také komunistická strana, milice 25. února zasahovaly proti průvodu čtyř set studentů směřujících k prezidentu Edvardu Benešovi na Pražský hrad,“ doplňuje historik Bašta.
Pěst v právním vakuu
Během čtyřiceti let nesvobody využívalo komunistické vedení příslušníky Lidových milicí v řadě akcí, které měly potlačit odpor údajných nepřátel lidově-demokratického, později socialistického zřízení – čili jakýchkoliv kritiků režimu. V letech 1949 až 1954 zasahovaly Lidové milice zhruba ve sto dvaceti případech.
Přes faktickou existenci tohoto ozbrojeného sboru přitom československý právní řád neobsahoval žádný zákon nebo právní předpis, který by v Únoru (ani kdykoliv později) vymezoval postavení Lidových milicí, způsob jejich vytváření, organizační strukturu a jejich vztahy ke státním orgánům včetně úpravy odpovědnosti.
Navzdory existenci milic v právním vakuu přitom řada poúnorových i pozdějších právních norem počítala s jejich existencí. Zákon č. 286 z osmačtyřicátého roku upravoval možnost povolání dobrovolně se hlásících občanů ke službě v milicích. Nařízení ministra vnitra o rok později zavedlo označení páskou na rameni s písmeny LM a ministerská vyhláška v roce 1971 stanovila přesný popis stejnokroje LM a popis rukávového emblému.
Jediná právní norma zmiňující se o činnosti Lidových milicí byl zákon č.40/1974 Sb., podle něhož mohly být milice povolány k plnění úkolů SNB při udržování veřejného klidu, pořádku a bezpečnosti uvnitř státu.
V Listopadu strana milice nepovolala
Další výrazná černá kapitola v historii milic se psala v prvním roce po sovětské okupaci Československa, kdy v srpnu 1969 byli spolu s příslušníky SNB nasazeni k rozehnání demonstrací v Praze a Brně, při nichž došlo i k obětem na lidských životech.
„Tento incident vyšetřován nebyl, Lidové milice jako celek byly za zásah odměněny a dosud se nezjistilo vůbec nic,“ uvádí na adresu zásahu Bašta. „Po roce 1989 se těmto událostem věnoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, vzhledem k uběhnuté době ale nedošel k žádným viníkům,“ dodává historik Bašta.
Později oddíly Lidových milic zasahovaly proti občanům ještě několikrát, mimo jiné v lednu 1989 při takzvaném Palachově týdnu, kdy se podílely na zásazích proti demonstrantům vzpomínajícím dvacet let od upálení studenta Filozofické fakulty Karlovy univerzity.
K akci byly připraveny i v listopadu 1989, komunistické vedení se však již neodvážilo vydat rozkaz k jejich zásahu.
Po listopadové revoluci byly Lidové milice rozpuštěny a jejich výzbroj a technika byly předány armádě. Ze zprávy ministerstva národní obrany o počtu předaných zbraní z května 1990 vyplývá, že Lidové milice měly na konci svého působení k dispozici více než sedmdesát tisíc samopalů, téměř sedm tisíc kulometů, dvacet tisíc pistolí, dva tisíce ručních granátů. Z těžkých zbraní 130 protiletadlových kulometů, 358 minometů a 149 bezzákluzových děl.
