V sobotu zemřela ve věku 85 let Jiřina Šiklová, doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, politická vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií. Za komunismu organizovala převoz exilové literatury. Po jeho pádu stála u vzniku katedry sociální práce na pražské Filozofické fakultě. „Měla energii atomové elektrárny a byla všude, kde jí bylo zapotřebí,“ zavzpomínala v pořadu Události, komentáře režisérka Olga Sommerová. „Pořád se rozhlížela, kdo potřebuje pomoc,“ doplnil politik a spisovatel Petr Pithart.
„Ona nás, generaci kolem roku 1968, poslední rok všechny obvolávala, ještě před týdnem mi volala: ,Ahoj Péťo, obvolávám mančaft. Je u vás všechno v pořádku? Víš o někom, kdo je na tom blbě? Tak čau, volám dál.‘ To byla ona,“ konstatuje chartista, bývalý předseda vlády i Senátu Petr Pithart.
„Já musím říct, že pořád nemůžu přijmout, že už není. Myslela jsem si, zrovna tak jako mnoho dalších lidí, že je nesmrtelná. Měla energii atomové elektrárny a vlastně byla všude, kde jí bylo zapotřebí, kde mohla někomu pomoct. Ludvík Vaculík o ní řekl, že je všudypřítomná a nezbytná,“ říká režisérka, která se socioložkou také natáčela Třináctou komnatu. „To, jakou za sebou nechala práci, je něco neuvěřitelného. Co vykonala při převozu exilové literatury, to bylo něco fantastického. Organizační talent, který měla, byl výjimečný,“ dodala režisérka.
Jiřina Šiklová i Petr Pithart byli v tomto ohledu navíc blízcí spolupracovníci – oba se starali o dovoz svobodné literatury ze Západu. Za to také pak socioložka a dalších osm lidí šlo na rok do vězení.
„Já jsem to rozjel a ona po třech, čtyřech letech, když už viděla, že mám nervy nadranc a že jsem opotřebovaný, to velkoryse převzala a táhla to. Začínali jsme v roce 1972 a pak v roce 1981 sklapla klec a estébáci na to přišli. Podařilo se jim dostat mezi nás zrádce. Devět lidí včetně Jiřiny – to byli ti, co měli připravené zásilky rukopisů a archivů na Západ, šlo do vazby. Ta trvala devět měsíců,“ vzpomíná Pithart.
„Vzala paruku a šla na švédskou ambasádu“
Pithart i Sommerová se shodují také v tom, že byla statečnou ženou – nezalekla se a ve své započaté práci pokračovala i po propuštění z vězení.
„Vůbec nikoho z nás nenapadlo, že Jiřina by v tom mohla pokračovat, protože prostě byla, takříkajíc, prostě načatá a zasloužila si klidný důchod. A ona se pustila znovu. Tentokrát chodila na ambasády, respektive v noci chodila do bytů diplomatů a pokračovala v odesílání zásilek. Vzala si paruku a šla na švédskou ambasádu. To nikdo z chlapů nedokázal,“ dodal Pithart.
Šiklová je také považována za jednu ze zakladatelek gender studies v Česku. „Zasloužila se o to, aby tady byl slyšet ženský hlas. A to, že založila gender studies a knihovnu, která je největší ve střední a východní Evropě, má sedm tisíc svazků, která byla původně v jejím bytě, to je ohromná zásluha,“ připomněla Sommerová.
Přesto s ní i v něčem nesouhlasila – zatímco režisérka sama sebe pokládá za skutečnou bojovnici – feministku, Šiklová se podle ní věnovala spíše sociologickému zkoumání gender aspektu mužů a žen.
„Říkala, že nechce splynout s nikým, ani s žádnou skupinou, a že se vlastně ani jako feministka necítí, ale přitom udělala obrovskou práci. Já jsem jí trošku vyčítala, že mluví o ženách, které jsou emancipované, jako o těch, které vlastně nechtějí být považovány za feministky, a že to úplně stačí. Já jsem říkala, že nestačí. Tady jde o to, aby se změnil politický a společenský systém a řád,“ dodala režisérka.
