Věděl, že to jsou „hnusáci“. A také věděl, že si to jednou „vyžere“. Přesto se s příslušníky Státní bezpečnosti scházel, nechal si platit pivo a dvakrát přijal několik stovek jako odměnu. Jiří Imlauf podepsal před třiceti lety spolupráci s komunistickou StB. Tehdy se s tím nesvěřil ani svému nejlepšímu příteli. Teď o tom mluví v novém dokumentární cyklu ČT a společnosti Post Bellum s názvem Příběhy 20. století. „Vzít si od estébáka prachy. Ta věta zní příšerně. Jenže já si je tenkrát vzal,“ říká Jiří Imlauf a divák může mít pocit, že to z obrazovky sděluje právě jemu.
V prosinci 1987 přijel Jiří Imlauf na shromáždění u zdi Johna Lennona v Praze na Kampě. Na demonstraci se vydal s kamarádem a spolužákem z pedagogické fakulty v Ústí nad Labem Petrem Mičkou. Příslušníci Veřejné bezpečnosti projížděli davem a z oken služebních aut tloukli lidi pendreky. Když potom na nádraží kontroloval oběma studentům policista doklady, přiznali, že právě utekli z Kampy.
Násilí pokračovalo. „Už jste někdy dostali před držku?“ houkl na ně esenbák a vyhrožoval, že budou vyhozeni z vysoké školy. Petra Mičku předvolala Státní bezpečnost k výslechu 31. prosince 1987, Jiřího Imlaufa o několik dnů později.
„Pak přišlo další předvolání a tam to rovnou vysolili. Snadno se prý může stát, že příští týden už nepůjdu do školy. Začali na mne tlačit, že se tomu můžu vyhnout. Chtěli, abych jim podepsal nějaký papír. Takže jsem jim ho podepsal a to bylo ono. To byl ten papír o spolupráci,“ vzpomíná Jiří Imlauf.
Podle archivních materiálů se Jiří Imlauf stal tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Vian dne 25. května 1988. V archivu Ústavu pro studium totalitních režimů je ze spisu Jiřího Imlaufa pouze torzo. Původně měl spis přes dvě stě stránek, ale zachovalo se jich asi dvacet. Jde o návrh na získání kandidáta spolupráce, pak samotný vázací akt a několik poznatků StB o původu či rodině. Naprostá většina spisu byla Státní bezpečností v prosinci 1989 narychlo skartována.
Metoda StB: Nátlak a zastrašování
Struktura StB ještě těsně před listopadem 1989 stále bytněla. Od počátku normalizace chtěl mít režim všechno pod kontrolou a nejrůznějšími způsoby rekrutoval nové a nové spolupracovníky tajné policie, kteří měli donášet na své rodinné příslušníky, přátele, kolegy z práce či ze školy, známé. Běžným způsobem pro získání nových udavačů byl permanentní nátlak a zastrašování. Tajná policie měla vypracované metody, jak si vhodné kandidáty vybírat.
Dokumentarista Adam Drda, který rozhovory s Jiřím Imluafem a Petrem Mičkou natáčel, uvádí, že Jiří Imluaf byl rodiči vychováván k maximální loajalitě s normalizačním režimem. Byl na tom podobně jako desítky tisíc lidí jeho generace, kteří vyrůstali v éře po okupaci Československa v roce 1968. Rodiče se všemožně snažili odstřihnout své děti od reality tehdejší společnosti. Nejvyšší metou bylo pro mnohé studium na vysoké škole, bez ohledu na to, jakou měla úroveň.
Otec Jiřího Imlaufa byl důstojníkem Československé lidové armády, ovšem během prověrek po invazi vojsk Varšavské smlouvy musel armádu opustit a z pilota se stal dělník. Matka pracovala na úřadě a oba rodiče se všemožně snažili, aby rodina žila v klidu. Bez dalších problémů.
„Mám pocit, že rodiče měli nějakou domluvu, že mne budou od všeho držet daleko. Vzpomínám si na situaci někdy z počátku střední školy, že jsem seděl v hospodě a tam mi nějaký chlapík s dlouhými vlasy poprvé řekl o Janu Palachovi. To jméno jsem slyšel poprvé a víc takových věcí jsem objevoval později, než bych třeba i měl,“ vypráví Jiří Imlauf před kamerou.
Společnost Post Bellum snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a pamětník objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu. Stejné je to také v dokumentu Agent Vian v případě Jiřího Imlaufa a Petra Mičky.
„Tvůrci poprvé v českém dokumentu využili metodu rozpracovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem, která je založena na očním kontaktu a soustředěných výpovědích. Bohatství archivního materiálu pak umožňuje komplexní řez normalizovanou společností,“ uvedl kreativní producent ČT Petr Kubica.
Možná jsem měl kliku, že to nezkusili
„Otec s matkou mne drželi v takovém vakuu mého a jejich bezpečí. To znamená, že jsem neměl rodiče, kteří by mi říkali, že je něco špatně, ale ať o tom nemluvím ve škole. Oni prostě raději neříkali nic, abych to někde neprokecnul,“ vzpomíná Petr Mička. „Takže jsem velmi dlouho žil v takové naivní představě, že to tady vlastně není špatné.“
Ačkoli byl tedy Petr Mička vychováván podobně jako jeho kamarád Jiří Imluaf, agenti StB ho nikdy ke spolupráci nepřemlouvali. Z nějakého důvodu se jim k tomu nehodil nebo neměli zájem. „Ne, ne. Nic takového nebylo. Netuším, proč mě do spolupráce netlačili. Nevím,“ říká Petr Mička.
„Počátek vašeho společného příběhu s Jiřím Imlaufem je vlastně stejný. Říkal jste si někdy, že jste měl docela kliku?“ ptá se dokumentarista Adam Drda. „Samozřejmě. Možná jsem opravdu měl kliku, že to na mne nezkusili. Možná, kdyby to na mne zkusili a na Jirku ne, tak jsem to možná podepsal já. Nebudu tady tvrdit, že mám naprosto jasné, že bych jim tenkrát dokázal říct, ať táhnou.“ A Jiří Imluaf k tomu dodává: „Buďto byl Petr silnější, nebo po něm nešli tak zostra, kdo ví.“
Izoloace a strach z neznámého
Psycholožka Jana Besperátová k situaci obou studentů uvádí, že způsob, jakým byli v rodině formovaní, mohl Státní bezpečnosti v podobných případech práci ulehčit.
„Rodiče své děti chránili před realitou, neventilovali před nimi své zkušenosti, své postoje. Kluci pak neměli žádnou zkušenost, jak reagovat, žádný zážitek, že tohle se děje a je to běžné,“ říká psycholožka. „Co neznám, z toho mám větší strach a víc mě to paralyzuje. Děti disidentů, kde se to doma probíralo, mohly být odolnější. Zkušenost ukazovala, že to jsou nepříjemné situace, ale dají se zvládnout a nenechat se zlomit.“
Někteří z těch, kdo se v 70. a 80. letech pod nátlakem ke spolupráci s StB zavázali, o tom informovali své blízké. Oznámili jim, že ze strachu závazek podepsali a snažili se vysvětlit, za jakých okolností k tomu došlo. To Jiří Imluaf neudělal. V dokumentu mluví o tom, že chtěl za každou cenu dokončit vysokou školu, byť dnes ví, že to stejně nedávalo žádný smysl.
„Dnes to vypadá naprosto nepochopitelně. Jak je možné, že člověk udělá něco takového kvůli tomu, aby mohl studovat? Navíc na blbé škole,“ vypráví Jiří Imlauf. „Byl to mix. Mozaika nejrůznějších vlivů. Rodiče chtěli, aby rodina byla v klidu a čistá, když už to otec jednou odnesl. Plus některé mé povahové rysy a ten pocit, že bych měl studovat. To vše se spojilo dohromady v úchylnou závislost na tom, skutečně tu školu dodělat.“
Podobně vyrůstala celá vysokoškolská generace dnešních padesátníků a Petr Mička k tomu v dokumentu říká: „Trochu to vystihuje hospodská poznámka jednoho mého kamaráda. ‚Jasně, my těm hajzlům ukážeme. Nejdřív ale dostudujeme a pak jim ukážeme.‘ Většina lidí to takhle měla, že jim někdy někde ukáže. Často takhle něco blábolili.“
Je to živé víc, než bych čekal
Jenže Jiří Imluaf se ke spolupráci s StB nepřiznal ani po listopadu 1989, když už mu ze strany režimu nic nehrozilo. Dál mlčel, ovšem nastala ta chvíle, o které tušil, že si to jednou „vyžere“.
Disident a novinář, za normalizace opakovaně vězněný Petr Cibulka, zveřejnil po sametové revoluci seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti, který se stal známý jako Cibulkovy seznamy. Nejprve vycházely v novinách jménem Rudé Krávo, později také knižně a na internetu. A tam Petr Mička svého kamaráda objevil.
„V jednom okamžiku mne napadlo prověřit si kámoše, jestli něco nenajdu. No a našel jsem. Překvápko,“ říká Petr Mička. „Poslal jsem to Jirkovi mailem a on, že jasně, že si to někdy řekneme.“
Oba přátelé už se však k té věci nevrátili a zůstává nedořečená dodnes. „Mrzí mě, že mi to Jirka neřekl. Nemyslím za těch komoušů. I když taky mohl říct ‚Hele, vyměkl jsem, podepsal jsem to, kluci, bacha na mne‘. Mne vlastně mrzí, že mi to neřekl dřív, než jsem to zjistil, a že mi to nějak nevysvětlil, už když jsem to zjistil,“ svěřuje se Petr Mička.
„Nejvíc nás trápí neuzavřené události a zážitky. Ty, které nedokážeme zařadit, vysvětlit, pojí se k nim silné emoce,“ říká psycholožka Jana Besperátová. Uvádí, že traumatizovaní lidé nejsou schopni překonat úzkost, která vychází z jejich zkušenosti. Událost, kterou prožili, je pro ně i nadále zahlcující, vyvolává v nich strach a pocit porážky. „Myslím, že Jirka Petrovi své chování vysvětlit nemůže. Že to nemůže vysvětlit ani sobě. Že se může přiznat, ale ne to vysvětlit.“
„Je to už skoro třicet let. Je to pro vás pořád živá věc, bolestivá?“ ptá se dokumentarista Adam Drda. „No jasně, že je. Možná víc, než by člověk čekal. Takže ty emoce tu jsou. Jenomže líto může být člověku celé té doby. To nemá smysl.“
Traumatizovaná společnost
„Myslím, že dnes máme tendenci bagatelizovat míru stresu, který lidé v období normalizace v Československu zažívali. Objektivně nešlo o život, jako v 50. letech, ale pronásledování, výhružky, vlamování se do soukromého a intimního prostoru, to byl dlouhodobý atak na základní pocit bezpečí. Atak způsobující trauma, jehož následky mohou zůstávat skryté a šířit se v rámci celé společnosti,“ říká Jana Besperátová.
