Spinosauři byli nejdelší masožraví dinosauři v dějinách. Bezpečně se ví o čtrnáctimetrových exemplářích, ale spekuluje se i osmnáctimetrových. Přitom ale tito obří vážili jen dvě třetiny toho, co menší tyranosauři. Vědci teď popsali o těchto pravěkých predátorech nové informace.
Asi před 98 miliony let žil ve slaných vodách dnešního východního Maroka velký dinosaurus s impozantním hřebenem na zádech. Jmenoval se Spinosaurus, podle protáhlého obratle, který jeho hřeben podpíral, a pro vědce je už dlouhou dobu záhadou. Filmoví fanoušci ho znají jako nepřítele Tyrannosaura rexe ze třetího dílu Jurského parku, paleontologové ale tento jeho výklad odmítají.
Žil totiž spíš ve vodě než na suchu, možná životem podobnějším krokodýlovi – ale detaily jsou stále ještě neznámé. Například klíčová otázka, v jaké vodě plaval nebo se brodil nejraději.
Teď paleontologové našli klíčové důkazy, které naznačují, v jakém prostředí se tito obři dlouzí až čtrnáct metrů pohybovali. Zdá se, že trávili své dny ve slaných ústích řek a v bažinách s částečně slanou vodou. Jak k tomu vědci došli? Odhalili u těchto pravěkých tvorů totiž zvláštní jamky nad jejich očima, jež mohly skrývat speciální žlázy, které jim umožňovaly ronit slané slzy, aby tak přebytečnou sůl odfiltrovali ze své krve.
Že spinosauři vodu milovali, se ví už delší dobu. Měli ploché prsty, které jim sloužily jako vesla, ocas schopný pádlovat a tlamu zakončenou téměř krokodýlím čenichem. A také jejich zuby byly podobné těm, jakými disponují predátoři lovící kluzkou sliznatou kořist.
Obrázek dinosaura podobného krokodýlovi ale narušují další důkazy – například fakt, že značné množství pozůstatků těchto tvorů se našlo na místech velmi daleko od míst, kdy by v minulosti někdy byla hluboká voda. To by naznačovalo spíše na způsob života podobný volavkám, tedy brodění v mělké vodě a lapání kořisti tlamou podobnou zobáku. Diskusi komplikuje fakt, že spinosauřích kostí má věda jen značně omezené množství. Nový objev je proto v této debatě přelomový.
Sůl je škodlivá
Sůl živé organismy potřebují, ale současně je pro ně v nadbytečném množství škodlivá – ostatně právě proto staří Římané zasolovali pole svých nepřátel. Přesto žije ve slané vodě spousta druhů zvířat. Ta si během desítek milionů let evoluce vyvinula spoustu triků, jak se s tímto „jedem“ vypořádat. Mají speciální žlázy, které svádějí sůl z organismu na jedno místo, odkud ji potom vylučují. Může to být konečník, u jazyka, kolem oka. Tento mechanismus se objevil u zvířat mnohokrát a vznikl desítkami odlišných způsobů.
A právě v okolí oka u několika druhů spinosaurů (z Maroka, Brazílie a Velké Británie) odhalili paleontologové zvláštní jamky, přičemž tvrdí, že mohly být sídlem solné žlázy a jejího cévního systému. Když jamku studovali lépe a u více druhů, zjistili, že hypotéza se solnou žlázou začíná vypadat stále pravděpodobněji: druhy spinosaurů s těmito orgány totiž byly nalezeny v místech, která kdysi byla slanými vodními prostředími, zatímco ty, které je postrádaly, byly častější ve sladkovodních biotopech.
Důkazy sice zatím nejsou stoprocentní (jamka se například nenašla u některých druhů, kde ji vědci očekávali), přesto poskytuje vynikající základ pro další pátrání tímto směrem.
