Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) žije ve světě přes 420 milionů lidí trpících cukrovkou a jejich počet rychle roste. Na související komplikace umírá ročně 1,6 milionu osob. Současná medicína ale dokáže v boji s touto chorobou účinně pomoci, na čemž mají velkou zásluhu kanadští vědci Frederick Banting a Charles Best. Právě oni totiž před 100 lety, 27. července 1921, izolovali hormon inzulin, který má klíčovou roli při regulaci hladiny cukru v krvi.
Úplavici močovou, jak se dříve cukrovce říkalo, znali již staroegyptští lékaři. Příčina choroby však zůstávala dlouho zahalena tajemstvím. Teprve v roce 1889 prookázali němečtí lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering souvislost mezi diabetem a slinivkou břišní. U psů, jimž tento orgán odstranili, se zanedlouho projevily charakteristické příznaky cukrovky, tedy neuhasitelná žízeň, hubnutí a vylučování velkého množství moči bohaté na cukr.
Podávání extraktu ze syrových zvířecích slinivek se jako léčba ukázalo být prakticky neúčinné a ještě beznadějněji se jevily pokusy izolovat konkrétní látku, jež regulaci cukru v krvi řídí. Tak tomu bylo až do jednoho říjnového večera roku 1920, kdy kanadského lékaře Fredericka Bantinga napadla při čtení článku o dosavadních nezdarech jednoduchá, ale (jak se později ukázalo) spásná myšlenka. Co když hledaný hormon po vyoperování slinivky z těla zareaguje s jinými substancemi, jež v tomto orgánu rovněž vznikají, a přijde tak o své „zázračné“ vlastnosti?
Se svou teorií seznámil Banting profesora fyziologie na Torontské univerzitě Johna Macleoda, který mu po jistém váhání poskytl vybavenou laboratoř. Banting, jemuž byl k ruce přidělen student medicíny Charles Best, se tak mohl v polovině dubna 1921 pustit do díla.
Aby zabránil degradaci inzulinu působením dalších sloučenin, podvázal slinivku pokusného zvířete tak, že izoloval tu část orgánu, v níž podle jeho názoru vznikaly nežádoucí látky. Po několika týdnech orgán vyoperoval, nepotřebnou část odřízl a zbytek rozdrtil na kaši, z níž několikanásobným čištěním získal čirou kapalinu. Že jde skutečně o hledaný hormon, prokázalo jeho podání psovi, u nějž byla cukrovka uměle navozena. Účinek na čím dál apatičtějšího čtyřnožce se podobal podání živé vody.
Isletin, jak Banting látku nazval, byl opakovaně zkoušen na zvířatech. Teprve v lednu 1922 se výzkumníci odhodlali k pokusu, jenž měl prověřit účinky na lidský organismus. Prvním pacientem, jemuž byl inzulin podán, se stal čtrnáctiletý diabetik Leonard Thompson, u něhož ale látka s vysokým obsahem nečistot zpočátku vyvolala alergickou reakci. Biochemikovi Jamesi Collipovi se však rychle podařilo vyrobit čistší formu isletinu, a Thompson se nakonec dožil 27 let.
Isletin, respektive inzulin, jak se látce začalo říkat, zachránil bezpočet lidských životů. Nebylo divu, že Nobelova cena za lékařství připadla v roce 1923 právě Bantingovi, který se o ni rovným dílem podělil s Macleodem. Bestův přínos k revolučnímu objevu kupodivu zůstal opomenut. V souvislosti s inzulinem byla plaketa s podobiznou vynálezce dynamitu udělena ještě jednou; v roce 1958 jí byl za popsání struktury inzulinu oceněn anglický biochemik Frederick Sanger.
Bez inzulinu se lidstvo neobejde
Význam inzulinu se nezmenšil ani po sto letech od jeho objevení. Právě naopak, počet osob trpících cukrovkou totiž stále roste. Jestliže před deseti lety žilo ve světě necelých 350 milionů diabetiků, nyní je to více než 420 milionů.
V Česku je podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) asi milion lidí s cukrovkou, většina má diabetes druhého typu, který souvisí s nezdravým životním stylem, tedy nedostatkem pohybu, nadváhou a špatnými stravovacími návyky. Podle některých odhadů dalších asi 250 tisíc lidí cukrovku má, ale neví o tom.
