Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) má v úmyslu zkoumat největší měsíc Saturnu Titan pomocí velkého bezpilotního letounu. Přístroj Dragonfly by se měl na cestu vydat v roce 2026 a na místo určení dorazit o osm let později, informovala NASA na svém webu.
Titan si vesmírná agentura vybrala jako další cíl bádání ve sluneční soustavě v rámci pátrání po stavebních kamenech života. Rotorový aparát Dragonfly bude po Saturnově měsíci létat a zkoumat různá místa. Měl by zavítat na desítky slibných lokací a zjišťovat, zda na tomto ledovém tělese může existovat mikrobiologický život.
- Titan je největší z 62 do roku 2017 objevených měsíců planety Saturn. Je jediným měsícem sluneční soustavy, u něhož byla objevena silná atmosféra, a kromě Země je jediným objektem ve vesmíru, u něhož byla s jistotou ověřena přítomnost stálých kapalných struktur na jeho povrchu.
Titan je o 50 % větší a 80 % hmotnější než zemský Měsíc. Je o něco větší než nejmenší planeta sluneční soustavy Merkur, dosahuje však jen 40 % jeho hmotnosti.
Dragonfly bude vůbec první zařízení s více rotory, které NASA použije při zkoumání jiného tělesa ve sluneční soustavě. Dron s osmi rotory může při letu úspěšně využít atmosféru Titanu, která je čtyřikrát hustší než ovzduší Země.
Titan je podle vědců analogem Země v raném stadiu a může poskytnout vodítka k tomu, jak vznikl život na naší planetě. „Dragonfly při své základní misi trvající 2,7 roku má probádat různá prostředí od organických dun až po dno impaktního kráteru, kde kdysi voda v kapalném stavu a složité organické látky, jež jsou klíčem k životu, možná desítky tisíc let existovaly společně,“ uvedla NASA.
Dá se kolonizovat Titan?
Titan působí sice velmi „mimozemsky“, ale přitom má celou řadu vlastností, díky nimž by mohl být v budoucnosti obýván lidmi. Před vesmírnou radiací jeho povrch chrání hustá atmosféra. Je taky jediným místem ve sluneční soustavě, kde vědci s určitostí potvrdili kapalinu na povrchu.
To všechno dělá z Titanu lákavé místo pro budoucí osadníky; po Marsu bude právě on zřejmě dalším cílem lidského vesmírného snažení. Měli by však na něm pozemšťané v případě trvalého osídlení dostatek energie pro život? Právě na tuto otázku se nedávno pokusil odpovědět vědecký tým vedený Amandou Hendrixovou z Planetary Science Institute. Autoři studie se snažili odhalit všechny možné formy energie, které by se daly na Titanu využít. Je jich překvapivě hodně.
Všechna lidmi vyrobená zařízení, která by na Titanu zpočátku operovala, teoreticky můžou využívat jaderné energie, ale pro dlouhodobé použití by to nestačilo – vůbec totiž netušíme, zda se na Titanu nachází dostatek vhodných radioaktivních látek, jež by se daly do reaktoru použít.
Nabízí se však jiné palivo – metan, jehož je na povrchu měsíce dostatek. Kvůli nedostatku kyslíku by však nebylo ekonomické spalovat ho přímo, mnohem vhodnější by bylo využít ho pro pohon raket, které by zkoumaly další části tohoto zajímavého planetárního systému.
Vodní elektrárny bez vody
Na Titanu je sice dostatek kapaliny, ale nikoliv vody. Většinou se jedná o tekuté uhlovodíky, nejčastěji v podobě jezer. Déšť padá z oblohy jen výjimečně, pouze jednou za několik let, takže se na Titanu vytvářejí řeky jen krátkodobě. Šly by podle autorů studie vytvořit – bylo by to však inženýrské dílo mnohem většího rozsahu, než je stavba těch největších přehrad na Zemi; už jen proto, že vlastně všechna uhlovodíková jezera a moře se nacházejí níže, než je úroveň terénu.
Dalo by se však vytvořit jiné řešení – turbíny přímo v mořích. Blízkost obrovitého Saturnu totiž vyvolává silné slapové jevy. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je až jeden metr. Existuje dokonce jedna oblast, kde jsou tyto jevy výjimečně silné; leží v největším moři měsíce nazvaném Kraken Mare a říká se jí Hrdlo krakena. Právě zde by mohla vyrůst elektrárna, která by přeměňovala energii pohybovou na elektrickou.
V závěru studie autoři konstatují, že Titan má dostatek energie na to, aby na něm mohla žít lidská populace, ale stále ještě nemáme potřebné technologie na to, abychom ji dostatečně efektivně dokázali využívat. Přesto je pro vědu a vědce nesmírně zajímavým cílem, kam se budou v budoucnu upírat mnohé další mise, nejen Dragonfly.
