John Glenn, Neil Armstrong, Katherine Johnsonová. Všichni tři byli průkopníky vesmírného výzkumu, všichni tři se stali symbolem. Glenn je symbolem začátku amerických cest do vesmíru, Armstrong symbolem cesty na Měsíc a Johnsonová zase symbolem těch, kteří nebyli vidět, ale bez nichž by se Američané ze Země nedostali. Jsou to skrytí hrdinové. Katherine Johnsonová, která zemřela 24. února, je jednou z nich.
Byla nejmladší ze čtyř dětí, jako malá chodila do školy se svým starším bratrem. Tu tehdy tvořily jen dvě části: jedna místnost pro mladší a druhá místnost pro starší děti. Už tam si jí všiml učitel jejího bratra, který viděl, že je hodně chytrá a převyšuje svoje vrstevníky.
A tak ji pozval na letní školu, která se pro ni stala, jak vzpomíná bývalý šéf NASA Charles Bolden, zásadní: „Tam začala mimořádná životní cesta plná učení a objevů.“ Ona sama říkala: „Celý život jsem byla mezi lidmi, kteří se něco učili. Já jsem se ráda učila. Člověk se věci naučí, když se naučit chce.“ A ona se naučit chtěla. Hodně chtěla.
Výjimečná studentka v těžké době
V deseti letech šla na střední školu, v té době to bylo něco zcela výjimečného. Její otec Joshua se proto rozhodl, že se přestěhují do 200 kilometrů vzdáleného města Institute v Západní Virginii, aby se mohla dál vzdělávat. Přeskakovala třídy a v pouhých čtrnácti letech střední školu dokončila.
Pak šla na vysokou školu (college), kde se potkala s Williamem Schieffelinem Claytorem, teprve třetím Afroameričanem, který získal doktorát z matematiky. Připravil pro ni speciální kurz o vesmírné geometrii. Promovala summa cum laude s titulem z matematiky a francouzštiny. Bylo ji pouhých 18 let.
Po škole šla učit na veřejnou černošskou školu. Později ji v rámci začínajících programů integrace Afroameričanů vybrali pro studium na univerzitě. West Virginia University tehdy přijala spolu s ní ještě dva Afroameričany.
Ze školy ale brzo odešla, protože otěhotněla a musela se starat o rodinu. S manželem Jamesem Goblem měli nakonec tři dcery – Constance, Joylette a Katherine. James zemřel v roce 1956 kvůli nádoru mozku. Johnsonová se znovu vdala v roce 1959 za Jamese „Jima“ Johnsona, veterána Korejské války, se kterým strávila dalších šedesát let až do jeho smrti v roce 2019.
Počítače v sukních
Po narození dětí se vrátila k učení, ale od známého se dozvěděla, že organizace, kterou dnes známe jako předchůdkyni NASA, nabízí práci. Přihlásila se, ale nevzali ji. Práci získala až napodruhé, v roce 1953 ji přijali do týmu, kterému se přezdívalo „počítače v sukních“.
Američané v rámci tohoto programu najali ženy, které počítaly složité rovnice, protože výkonné počítače tehdy ještě nebyly. Když se v roce 1958 objevila šance přejít do výzkumu, Katherine Johnsonová po ní okamžitě skočila. Z původně dočasného místa se stalo trvalé a zůstalo její až do roku 1986, kdy odešla do důchodu.
„Nikdy jsem nechyběla, nikdy jsem nezůstala doma a předstírala nemoc nebo něco podobného. Můj úkol bylo najít řešení problémů a já jsem dělala maximum, abych odpovědi našla. To byl můj přístup: dělat pořád to nejlepší, co dokážu.“ A dodávala k tomu: „Jestli neděláte to, co vás baví, styďte se.“
Fajn, tak jim řekni, že jsem na cestě
Prosadit se musela v době, ve které to měla jako Afroameričanka velmi těžké. Musela bojovat proti předsudkům vůči pohlaví i barvě kůže. Sama říkala, že se musela umět ozvat, být asertivní, ale že ve výzkumu všichni dělali svoji práci a soustředili se na ni. Aby mohla dělat práci, kterou chtěla, musela se s rodinou přestěhovat do Virginie. Její matka ji varovala, že jako Afroameričanka to bude mít v době segregace hodně těžké. Katherine jí odpověděla: „Fajn, tak jim řekni, že jsem na cestě.“
Katherine Johnsonová dokázala prorazit hranice, které nikdo před ní nepřekonal. Stala se první ženou na oddělení, která měla své jméno na oficiálním dokumentu. Spolu s Tedem Skopinskim napsala dokument „Determination of azimuth angle at burnout for placing a satellite over a selected earth position“. Ten sám o sobě nebyl klíčový, ale její jméno na titulní straně bylo – nejen pro ni, ale pro všechny další vědkyně, kterým pomohla otevřít dveře.
Cesta na Měsíc, záchrana Apolla 13 i raketoplány
Nechyběla skoro u ničeho velkého, co Američané ve vesmírném výzkumu během 20. století udělali. Spočítala dráhu letu pro prvního amerického astronauta Alana Sheparda. Pomáhala dostat astronauty Apolla 13 bezpečně na Zemi, dělala výpočty pro projekt raketoplánů a napsala i příručku pro vesmírný výzkum.
Sama si nejvíc cenila výpočtů, díky kterým se podařilo při misi Apolla 11 synchronizovat lunární modul – ten, který přistál na Měsíci – s velitelským modulem, který Měsíc obíhal. Díky jejímu propočtu se moduly dokázaly znovu spojit. To ale nebyl její nejslavnější výpočet.
John Glenn: Ať to spočítá Katherine
V roce 1962 měli Američané už dva muže (Alana Sheparda a Virgila „Guse“ Grissoma), kteří se podívali do vesmíru. Ani jeden z nich se ale nedostal na oběžnou dráhu Země, to byl až úkol lodi Friendship 7 s Johnm Glennem na palubě.
Když technici chystali jeho let, nechali složité rovnice pro výpočet dráhy spočítat počítače IBM. Jenže John Glenn se na ně odmítl spolehnout. Jmenovitě si vyžádal Katherine Johnsonovou, aby výsledky přepočítala. „Až ona řekne, že jsou v pořádku, můžu letět.“ Za její výpočty byl ochotný vsadit život.
Skrytá hrdinka v záři reflektorů
O práci Katherine Johnsonové většina lidí nikdy neslyšela. To se změnilo až v roce 2015, kdy jí prezident Barack Obama udělil Medaili svobody, nejvyšší americké civilní vyznamenání. Tehdy o ní řekl, že byla „průkopnicí, která bořila bariéry pro rasu i pohlaví, která ukázala generacím mladých lidí, že každý může vynikat v matematice a přírodních vědách a jít za svým snem.“
Její příběh a příběh jejích kolegyň vypráví kniha a podle ní natočený film Skrytá čísla. V originále se jmenuje „Hidden Figures“, což je slovní hříčka. Dá se totiž přeložit jako „skrytá čísla“, ale také jako „skryté osobnosti“. A právě na to narážel Barack Obama, když na Twitter po smrti Johnsonové napsal: „Poté, co se Katherine Johnsonová celý život dívala ke hvězdám, dnes se zařadila mezi ně. Strávila desetiletí jako skrytá osobnost, která v pozadí bořila bariéry. Ale nakonec se stala hrdinkou pro miliony lidí – včetně Michelle a mě.“
Nenápadná práce mění svět
Byla ženou, která chtěla počítat: „Počítala jsem všechno. Počítala jsem kroky k silnici, kroky do kostela, talíře i příbory v kuchyni. Všechno, co se dá počítat, jsem počítala.“
Zemřela 24. února 2020. Dožila se tedy 101 let, tedy 1, 0, 1. Právě jedničky a nuly tvoří svět počítačů. Ten, který nikdy sám o sobě nedokázal naplno nahradit její schopnosti.
Americká NASA ji připomíná jako výjimečnou matematičku, fyzičku, průkopnici vesmírného výzkumu a jako jednu z nejinspirativnějších osobností historie. A inspirací Katherine Johnsonová rozhodně může být: inspirací pro tvrdou práci, inspirací pro řešení problémů bez ohledu na okolní podmínky, inspirací pro překonávání překážek, inspirací pro trpělivost. A hlavně inspirací pro malé kroky, díky kterým můžeme zvládnout velké cesty. Právě ty – i když nejsou na první pohled vidět – pak mění svět.
Moderátor České televize a pořadů Hyde Park Civilizace a Věda 24. Nejen v těchto pořadech se zasazuje o popularizaci vědy. V pořadu zpovídal 28 laureátů Nobelovy ceny a mnoho dalších významných světových vědců.
Za své úsilí byl několikrát oceněn. V roce 2016 mu Akademie věd ČR udělila Medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy a o rok později získal za diskusi v pořadu Hyde Park Civilizace na téma rwandské genocidy Novinářskou cenu. Je také držitelem ceny Novinářská křepelka.
Pochází z Českých Budějovic, vystudoval obor Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické a Mediální komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
