1. dubna 1939 je pro Španěly symbolické datum. V zemi totiž po třech letech krutostí skončila občanská válka. Na jejím počátku stál odpor armády v čele s generálem Franciskem Frankem proti nově zvolené levicové vládě. Na jejím konci bylo více než půl milionu obětí a statisíce utečenců. Válku nazývají někteří i jakýmsi vojenským výcvikovým prostorem Německa, Itálie a Sovětského svazu pro následující světovou válku.
Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, které by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. V roce 1936 se k moci dostala levice, ale vláda byla nestabilní a postupovala proti fašistickým organizacím.
Franco na tyto kroky reagoval 18. července 1936 svým nacionalistickým manifestem. Následující den odletěl do Maroka, kde převzal kontrolu nad armádou. Právě puč v Maroku bývá považován za počátek španělské občanské války.
Vojáci, už pod velením Franka, se za pomoci fašistické Itálie a hitlerovského Německa dostali do Španělska. Na straně Frankových nacionalistů stála kromě pravicových milic, Německa a Itálie i katolická církev. Na straně levicových republikánů naopak Sovětský svaz a brigády zahraničních dobrovolníků.
Dodávky německých, italských ale i sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů, včetně například britského spisovatele George Orwella, udělaly z této války „nejmezinárodnější ze všech občanských válek“. Masovým nasazením letectva a tanků současně předznamenala nový věk válečnictví.
Ozbrojený konflikt, v němž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2000 Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisován jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější.
Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie. I uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům, jako například mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř tisíc lidí. V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Už během prvních týdnů války začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu i jen potenciálně nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca. Během války přišly o život tisíce kněžích, vražděni byli i dělníci a jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty takzvanými paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu „na projížďku“ za město a tam ji popravili.
Ani s koncem války utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekvováni byli ti, kteří patřili k poraženým. Ještě 20. dubna 1963 byl za zločiny spáchané během války popraven komunista Julián Grimau. Milost přitom pro něj žádala i britská královna.
Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi „amnesia total“ – o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány. Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.
