Nejvyšší sovět SSSR schválil před 25 lety – 26. prosince 1991 – deklaraci, která definitivně rozpustila sovětské impérium. Den předtím rezignoval Michail Gorbačov na funkci sovětského prezidenta. Tyto události završily proces zániku SSSR, který předznamenalo postupné vyhlašování nezávislosti jednotlivých svazových republik a stvrdila ho právě řada kroků z prosince 1991. Web ČT24 přináší poslední díl ze série textů k tomuto výročí.
Když přijížděli v prosinci 1991 prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk, předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič a další politici do rezidence Viskuli v Bělověžském pralese, ještě netušili, že jejich jména vstoupí do dějin.
Původně měli jednat o ekonomice a bez konkrétních představ také o osudu hroutícího se Sovětského svazu. Podepsali však 8. prosince 1991 takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila existenci kdysi tak mocného sovětského impéria.
„My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci,“ tak znělo historické prohlášení, které spolu s Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem podepsali také premiéři Ukrajiny a Běloruska Vitold Fokin a Vjačeslav Kebič a ruský státní tajemník Gennadij Burbulis. Smlouva, někdy označovaná jako brestská, byla vrcholem touhy bývalých sovětských satelitů i samotných sovětských republik po samostatnosti.
Sovětský svaz existoval 69 let
Velmocenské postavení Sovětského svazu, který byl vytvořen pět let po vítězství bolševické revoluce v roce 1917, se léta zdálo neotřesitelné. Komunistický gigant se zařadil mezi vítězné mocnosti druhé světové války a v poválečné Evropě se stal symbolem a jednou ze stran studené války mezi jejími hlavními aktéry (SSSR a USA) a jejich spojenci.
Do devětašedesátileté historie SSSR (1922 až 1991) se nesmazatelně zapsaly politické procesy třicátých let a sovětské gulagy, zločiny srovnávané snad jen s fašistickými zvěrstvy, neoddiskutovatelný podíl na porážce fašismu a poválečné rozdělení Evropy, vývoz „světové revoluce“ do mnoha zemí. Až na několik lokálních výjimek se nejednalo o ozbrojený konflikt. Střet dvou jaderných velmocí však znamenal kvůli své definitivě takovou hrozbu, že souboj vedl „pouze“ k částečným ústupkům obou stran.
Po zatažení železné opony znamenal částečné uvolnění vztahů 20. sjezd KSSS v roce 1956, kdy byl poprvé oficiálně kritizován kult Stalinovy osobnosti. V srpnu 1961 však komunisté obehnali západní část Berlína betonovou zdí a karibská krize v roce 1962, kdy se Sověti pokusili instalovat jaderné rakety na Kubě, přivedla svět na pokraj jaderné války.
Moskva podepsala s USA několik odzbrojovacích smluv, ale miliardy plynoucí na obou stranách do zbrojení jejich efekt zpochybňovaly. Zmrazení vztahů znamenala i sovětská intervence do Afghánistánu v prosinci 1979. Americký prezident Ronald Reagan na počátku osmdesátých let vyhlásil nesmlouvavý boj komunismu a Sovětský svaz označil za „říši zla“.
Dějinný obrat znamenala až perestrojka a politika „glasnosti“ Michaila Gorbačova, který se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval změny v diplomacii SSSR i na politické mapě světa. Politika nevměšování do záležitostí východoevropských zemí (odmítnutí Brežněvovy doktríny, jejímž výsledkem byl i rok 1968 v Československu) byla krokem k zániku socialistického bloku v Evropě.
Moskva také přestala podporovat různé režimy či povstalecká hnutí po celém světě. Postupně skončily občanské války ve střední Americe či v Africe, padly některé prosovětské vlády. V únoru 1989 skončil odsun sovětských jednotek z Afghánistánu. Prosincová schůzka Gorbačova s Georgem Bushem na Maltě potvrdila nezvratnost změn a přispěla k pokojnému předání moci v zemích sovětského bloku.
První byla Litva
Uvnitř SSSR vyhlásily nezávislost jako první pobaltské země (první byla Litva 11. března 1990). Když začal požadovat suverenitu i pilíř SSSR, Rusko, rozpad byl na spadnutí. Téma nezávislosti vyhrotilo letitý konflikt mezi Borisem Jelcinem a Gorbačovem, který s rozpadem svazu nesouhlasil. Jelcinovu převahu potvrdilo schválení deklarace o státní suverenitě RSFSR v červnu 1990. Srpnové události o rok později znamenaly, že Gorbačovem připravovaná nová svazová smlouva upadla v zapomnění.
Vrcholem emancipačních snah bývalých svazových republik se potom stala schůzka ve Viskuli. O dva týdny později, 21. prosince, podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik protokol k bělověžské dohodě.
Gruzie se připojila v roce 1993 a odstoupila v roce 2008 kvůli rusko-gruzínské válce, pobaltské země, které jsou nyní členy EU, se odmítly připojit a členy také nejsou Turkmenistán a Ukrajina, tedy státy, které dokument o členství neratifikovaly. Dokument potvrdil zánik SSSR. Gorbačov 25. prosince odstoupil z funkce sovětského prezidenta a nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR.
Pokusy o integraci
Po rozpadu SSSR se některé republiky pokusily o částečnou integraci, většina aliancí, včetně SNS, očekávání nesplnila. Náhradou za zcela nefunkční SNS by se měla stát nejnověji Eurasijská ekonomická unie (EEU), která začala fungovat od loňského ledna. Unie, která chce konkurovat EU, USA a Číně, tvoří Rusko, Kazachstán, Bělorusko, Arménie a Kyrgyzstán.
Od konce devadesátých let existuje také takzvaný Svazový stát spojující Rusko s Běloruskem, šest postsovětských zemí je také nyní sdruženo v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina a Uzbekistán (v roce 2005 vystoupil) vytvořily uskupení GUAM (zkratka z počátečních písmen), jehož účelem je posílit styky se západem.
