Tradice odrážejí dějiny a někdy dokážou jejich propletenost symbolicky vyjádřit nejlépe. Ruský Nový rok a Vánoce připomínají napětí mezi konzervativním odkazem náboženství a futuristickým zápalem revoluce. A také neobyčejnou schopnost spojovat opačné a překlenovat konflikt.
Ruská zima je pověstná. Její kruté sevření se mimo jiné odráží ve staré slovansko-finské mytologické postavě dědečka s bílým vousem v teplém kožichu: Mráze.
Ten je nápadně podobný svatému Mikuláši. Objevuje se také ve stejnou roční dobu, tedy když je na severní polokouli tma a zima a když křesťanská tradice vzývá symbol narození, světla a nové naděje. Jejich spojením vznikl ten, o kom rodiče malým dětem říkají, že nosí dárky: děda Mráz.
- Opatrně při debatě s Rusy: slovo мразь (mraz) znamená dosti ostře bídák a má společný kořen s českým mrzákem či mrzením. Mráz ve smyslu chlad se řekne мороз (moroz).
Dárky se od 19. století objevují pod vánočním stromečkem, který se do Ruska rozšířil z Německa přes Polsko a vydobyl si velkou popularitu. Dnes nesmí, bohatě ozdoben, chybět na žádném náměstí ani v žádné domácnosti.
Do postupně se vyvíjející tradice, která spojuje jako v celém křesťanském světě náboženské motivy s místními pohanskými legendami, vpadla na začátku 20. století revoluce. Moci se v krvavé válce chopili lidé přesvědčení, že odhodí všechno staré a na troskách zničeného postaví novou a spravedlivou společnost.
Zabít Boha
Jednou z nutností bylo definitivně zabít Boha a zničit církev jako strážkyni všeho tradičního a mytického, pro co v nové společnosti zdánlivě založené na rozumu nezbylo místo. Ani bolševici se k tomu však neodhodlali hned. Vánoce se slavily až do roku 1929, kdy vláda lidových komisařů zrušila volno.
Šest zim země vydržela bez svátků. Pak i Stalin pochopil, že tak to dál nepůjde, a v roce 1935 se proto opět objevil stromeček, dárky i děda Mráz – jen o pár dní jindy. Místo narození Krista se slavil Nový rok. A to vydrželo dodnes.
Bolševici přinesli ještě jednu změnu. Převedli zemi do jiného kalendáře, a srovnali tak svá data s těmi evropskými. Týkalo se to však jen světského. Proč by také měnili církevní, když to považovali za mrtvé a přežité. Pravoslaví si tak udrželo starý kalendář.
Díky tomu jsou dnes svátky v Rusku dojemně zamotané. O půlnoci z 31. prosince na 1. ledna se slaví Nový rok, v noci ze 6. na 7. ledna si pak věřící v chrámech připomínají narození Krista. A v noci z 13. na 14. ledna si mnozí připíjí ještě jednou, aby oslavili „starý Nový rok“.
Novoroční tradice
Hlavním svátkem, během nějž se v Rusku odehrává konzumní šílenství známé na Západě ze Štědrého dne, je stále Nový rok. Přípravy jsou možná ještě hektičtější, protože 31. prosinec je stále pracovním dnem. Mnohé firmy pouštějí zaměstnance domů dřív, některé regiony letos rozhodly, že bude volno. A od příštího roku už by měli mít volno všichni.
Stihnout se toho musí hodně, především uvařit. Základem každé oslavy je totiž bohatý stůl, na němž nesmí chybět zejména hory bylinek (kopr, koriandr, petržel), v soli nakládaná zelenina, olejem zalité kousky sledě a majonézové saláty. Nejslavnějším je obdoba bramborového, kterému se říká Olivier. Chuťové buňky Rusů jím totiž na konci 19. století v Petrohradě poprvé nadchl kuchař s belgicko-francouzskými kořeny Lucien Olivier.
Při krájení brambor, nakládaných okurek (v soli, nikoli octu) nebo uzeniny se už mnoho let celá země dívá na komedii Ironie osudu z roku 1975. Příběh spořádaného muže, který se výjimečně opije a omylem odletí z Moskvy do Petrohradu je svým způsobem kritikou sovětského stavitelství. V jiném městě totiž najde stejnou čtvrť, kde na stejné adrese stojí stejný dům se stejným zámkem od bytu, kde se nedorozumění promění v lásku.
K prostřenému stolu se pak večer schází přátelé a očekávají půlnoc. Těsně před ní z televize pohovoří prezident, během jehož řeči si mnozí připraví tužku, ubrousek a sekt. Jakmile domluví, na obrazovce se objeví hodiny na jedné z kremelských věží a začnou odbíjet půlnoc. Za zvuku zvonů je třeba stihnout napsat přání na ubrousek, spálit ho, popel nechat spadnout do sektu a připít si. Následuje ohňostroj a druhý den ráno najdou děti pod stromečkem dárky.
Vánoce
Pak se celá země na deset dní téměř zastaví. Dlouhé volno vláda zavedla v roce 2005, do té doby se odpočívalo jen 1. a 2. ledna. Mnozí jedou na dovolenou. Ceny letenek trhají rekordy a sehnat ubytování je složité.
Zatímco většina země odpočívá, věřící se na svůj svátek teprve chystají. Večer 6. ledna se schází v chrámech a absolvují alespoň část dlouhé mše, která trvá až do brzkého rána.
Šéf Kremlu Vladimir Putin si buduje image věřícího člověka, a proto musí být na mši vidět. Státem ovládané televizní kanály (jiné neexistují) přenášejí jeho účast v hlavním svatostánku země, chrámu Krista Spasitele.
Katedrála má bouřlivou historii. Stavěli ji mezi lety 1839 a 1883 v centru Moskvy, dlouho však nevydržela. Komunisté si přáli na lukrativní parcele vybudovat pomník své víry, a proto chrám v roce 1931 vyhodili do povětří a naplánovali na jeho místě gigantický Palác sovětů se stometrovou sochou Lenina na vrcholu.
Projekt byl však příliš megalomanský i na stalinský režim, a tak zůstal jen na papíře. Pusté místo nakonec dostalo překvapivé využití: na konci 50. let na něm postavili obrovský venkovní bazén.
Komunisté Boha nakonec zabít nedokázali. Když sami museli vyklidit mocenské pole, věřící si chrám postavili znovu. Vysvětili ho roku 1999.
Jolka
Celým obdobím se táhne ještě jeden zvyk, kterému Rusové říkají jolka. Slovo původně znamenající smrk se postupně přeneslo na vánoční stromek a pak i na specifickou novoroční událost.
V období několika týdnů před i po Novém roce pořádají radnice, úřady i firmy setkání především pro děti. Na nich se hraje divadlo, zpívá a tancuje. Vyvrcholením je příchod dědy Mráze a jeho vnučky jménem Sněguročka, která se v tradici objevila roku 1937 na oslavě v Domě odborů. Ti rozdají dárky a může se domů.
Definitivní tečkou za obdobím oslav pak je svátek Křtu Páně, který v pravoslavné tradici připadá na 19. leden. V upomínku Kristovy koupele v Jordánu se vysekává díra do ledu a otužilci se noří do chladné vody.
