Islamistický Taliban ženám v Afghánistánu stejně jako před dvaceti lety brání ve vzdělání, vyhazuje je z práce a nutí je se zahalovat. Afghánky žijící v Česku se na situaci doma dívají s obavami, nečinně sedět ale nechtějí. Pro 168 hodin o nich natáčel Martin Mikule.
Ve čtvrtek vstoupil do kin nadějný český film – Moje Slunce Mad. Sbírá ceny na festivalech a bude usilovat i o nominaci na Oskara. Příběh Češky provdané do Afgánistánu natočila formou animovaném filmu režisérka Michaela Pavlátová na motivy knihy Frišta Petry Procházkové. Přestože román vznikal před dvaceti lety, příběh působí dojmem, jako kdyby ho autorka napsala před měsícem.
Petra Procházková vysvětluje, že před dvaceti lety měly navrch tendence otevřít Afghánistán světu a dát daleko větší možnost ženám se vzdělávat. Letos v srpnu však nastal obrat zpátky. Vojska NATO se rozhodla z Afghánistánu stáhnout a zemi velmi rychle dobyl islamistický Taliban.
Afghánky, které žijí v Česku a se kterými natáčela Česká televize, jsou z poměrů v rodné zemi vesměs zdrcené. Bojí se zejména o tamní ženy, které opět přišly o svobodu. Obzvlášť je mrzí, že nemohou studovat a chodit do práce.
„Žiji s manželem tady. Moje matka a moje sestry jsou ale v Afghánistánu. Moje sestra je učitelka, ale nemůže chodit do práce. Je to strašně těžké. Má čtyři děti, ale musí zůstat doma, nemá plat,“ zoufá si Afghánka Rana Baheerová.
Afghánistán mohl prožít dvacet let relativní svobody, a za tu dobu se změnilo mnoho. Například počet žen pracujících ve veřejném sektoru se zdvojnásobil. Nyní je výrazně více soudkyň a policistek. V roce 1999 neměl Afghánistán ani jednu středoškolskou studentku a na základní školu chodilo jen devět tisíc dívek. Letos v létě už jich bylo dohromady tři a půl milionu.
Po návratu Talibanu je ale znovu všechno jinak. „V Afghánistánu už si i holčička po desátém roku věku může uvědomit, že nastala změna, protože ony třeba dřív mohly s dětmi chodit normálně na ulici. Pokud byly z nějaké normální rodiny, kde jim to tatínek nezakázal. Dneska to možné prostě není. Obléknou je do burky a nebude moct. Budou oddělené třídy,“ předpovídá Procházková.
Nechceme černé oblečení
Právě náboženský módní diktát je jeden z projevů změny režimu, na který se snaží upozornit protestní kampaně. „Nedotýkejte se mých šatů“ (Do not touch my clothes) je iniciativa, která se už měsíc šíří sociálními sítěmi. Ve čtvrtek demonstrovala na její podporu asi třicítka afghánských i českých žen v Praze. Chtěly tím ukázat, že nenosí jenom černé šaty a že nejsou v podřízené roli.
„Chci vám ukázat, že nenosíme jen burku. Když žena vypadá krásně, tak je i země krásná,“ vysvětlila Afghánka Lema. „Je to pro nás velmi důležité. Je to součást naší kultury, kterou Taliban potlačuje a pohřbívá,“ řekla další protestující – Talwasa.
V Česku žije odhadem několik set Afghánek. Přišly sem studovat, za prací nebo se svými manžely a otci. O svém soukromí moc mluvit nechtějí. Bojí se o bezpečnost příbuzných doma.
„Mám jednoho synovce, co žije v Kandaháru. Poslal mi nějaké fotky, mají to všude rozbité. Stěhoval se někam jinam, nevím vůbec kam, ani telefon nefunguje, někde funguje, někde nefunguje, tak to ani nevím,“ popsala Hossaii. „Vím o rodinách, které se vrátily domů a našly všechno rozmlácené. Protože byly proti všemu, co Taliban představuje,“ uvedla zase Susanne.
Nebezpečí pro aktivní
Naposled ve středu Afghánistán šokovala smrt známé nadějné volejbalistky Mahjabin Hakimiové, kterou našli s useknutou hlavou. Podle trenéra ji zavraždil Taliban. Ten to popřel.
„I kdyby to neudělal Taliban, situace není pro dívky bezpečná. Život je velmi nebezpečný hlavně pro aktivní dívky, novinářky nebo dívky, které chtějí žít aktivní společenský život,“ myslí si Rana Baheerová.
Mnohé Afghánky se ale tentokrát se změnou režimu nesmířily a demonstrují i v samotném Afghánistánu. Třebaže islamisté znovu řídí životy Afghánců, něco se přece jen změnilo. Stihla vyrůst vzdělaná a sebevědomá generace Afghánek.
„Afghánistán se otevřel světu, ženy se mohly potkávat na univerzitách, mluvit spolu, sociální sítě tomu napomohly, internet. Ženy vlastně zjistily, že se dá žít i jinak,“ dodala na závěr česko-afghánská novinářka Fatima Rahimi.
