Jan Dungel je milovník Amazonie, biolog, cestovatel a protagonista třídílného dokumentu České televize s názvem Ohrožená Amazonie. V rozhovoru pro Interview ČT24 vypráví o setkání s jaguárem, posledních bílých místech na mapě i o tom, zda by si dal v Česku brazilský steak.
K lásce k Amazonii se podle svých slov asi narodil. Koncem osmdesátých let ilustroval knihu K pramenům Orinoka a hned, jak padl komunismus, volal na venezuelskou ambasádu, jestli by nemohl jet do této země malovat jaguáry. „Samozřejmě se mi vysmáli, ale nakonec se to podařilo,“ vypráví muž, který se Jižní Americe profesionálně věnuje více než třicet let.
Při cestách je prý třeba s sebou mít vždy nůž, mačetu a dalekohled. Zapomenout právě dalekohled je podle něj tragédie. „Jím se jednak orientuji a jednak pozoruji třeba ptáky nebo ostatní zvířata a mám s nimi tím pádem kontakty. Když nemám dalekohled, tak je to těžké, jsem vlastně slepý,“ míní.
Dungelovi je 73 let a loni sešplhal nejvyšší vodopád na světě právě ve Venezuele. „Byl jsem v mládí profesionální sportovec a ono mi to jaksi zůstalo celý život. Myslím si, že když se člověk věnuje sportu a já se mu tedy docela věnuju, že to asi udržuje v kondici,“ prohlašuje.
Anakonda je neškodná
Žádné zvíře podle něj není nebezpečné tolik jako lidé. „Pokud se cítím v ohrožení, tak je to vždycky v situaci s člověkem. Co se týče zvířat, tak si dávám bacha na rejnoky nebo parejnoky, ti mají jedový osten. Pak také na malé jedovaté hady, ty moc neznám. Ale jinak zvířata jako jaguár nebezpečná nejsou,“ tvrdí cestovatel.
Například anakonda je podle něj naprosto neškodný had. „Je to v podstatě v uvozovkách líný had, takže neprchá. Ty mýty a hrůzostrašné legendy, které jsou kolem těchto hadů, jsou naprosto nesmyslné,“ dodává Dungel.
Jaguár je podle něj „mimořádně tajemný“, a pokud člověk nezná v Jižní Americe lidi, kteří se jim věnují profesionálně, není v podstatě možné tato zvířata natočit. „On o vás ví, ale vy o něm ne,“ sděluje Dungel s tím, že šelma navíc nemá žádnou tendenci napadnout člověka, místo toho okamžitě uteče.
Kulturní rozdíly
Takzvaná bílá místa na mapě podle cestovatele už postupně zanikají, východní svahy And, které se dotýkají amazonské pláně, jsou však místem s patrně nejbohatší biodiverzitou. Prolínají se tam totiž horské druhy s těmi amazonskými. Dungel ale nemá ambici nová zvířata objevovat. „Zvlášť v posledních letech mě na tom nejvíc fascinuje příroda samotná, její krása. Už nepotřebuji něco objevovat, nějak se vnucovat přírodě. Mně stačí, když tam jsem, to je pro mě nejsilnější zážitek,“ podotýká.
Při komunikaci s indiánskými kmeny je podle něj důležité dbát na kulturní rozdíly a poslouchat je. „Dneska už vím, že musím přistoupit na jejich pravidla, nikoliv naopak. Ze začátku jsem se snažil a nutil jsem je dělat určité věci, a to pak nefunguje,“ upozorňuje s tím, že například vůbec nekomentuje jídlo, které vždy pouze chválí. „Nepoznám, jestli jím tapíra, nebo ocas krokodýla, nebo nohu želvy, protože nic není pořádně uvařené a nemá to v podstatě žádnou chuť,“ vysvětluje.
Pokud na původní obyvatele dolehne civilizace plnou silou, má to na ně podle Dungela zničující vliv. Teď prý probíhá masivní úprk indiánů z pralesa do města, což označuje za „cestu smrti“ pro mnoho z nich.
„Ve městech jsou na společenském žebříčku úplně na dně, je tam poměrně silný rasismus. Je jimi opovrhováno a nekončí dobře, včetně alkoholismu a podobných věcí. Takový člověk nemá žádné pracovní návyky, má úplně jiný denní rytmus, je v podstatě nezaměstnatelný. Tak jak může v tom městě přežít? Zpátky už se vrátit nechce, protože děcka čumí na televizi, vidí tam americké seriály jako ráj, takže prales už není pro ně,“ nastiňuje.
Devastace pralesa
Nebezpeční jsou podle něj paradoxně běloši, ti „civilizovaní“, kteří Amazonii často ilegálně plundrují za dohledu armády, která se toho účastní. „Pro ně jsme nepohodlní svědci, ti jsou nebezpeční. To jsem prožil už mockrát a zažívám to pořád,“ vypráví s tím, že zažil i střelbu. V Amazonii je podle něj stále více lidí, protože tam jsou suroviny a vznikají tam po vypalování pralesa ilegální pastviny pro dobytek.
Zmiňuje také devastaci přímořského pralesa, kdy mangrovové porosty mizí závratnou rychlostí, protože se mění v krevetové farmy. „Nikdy bych si tady nedal argentinský nebo brazilský steak, přestože ho mám rád. Tam ho jím, ale tady bych si ho nedal. Vím, že to nepomůže, ale prostě z principu,“ uzavírá.
