Návrat z lyžařského zájezdu do Rakouska se před dvaceti lety změnil v jednu z nejhorších tragédií novodobých českých dějin. Dne 8. března 2003 vylétl patrový autobus u osady Nažidla ze silnice a převrátil se. Zemřelo dvacet lidí, další utrpěli těžká zranění. Nehodu zavinil řidič, který jel rychle, byl unavený a neměl ani oprávnění autobus řídit. Na tragédii vzpomínal v pořadu Události komentáře bývalý ředitel Zdravotnické záchranné služby v Českých Budějovicích Jan Tuček.
Jen několik minut poté, co 8. března 2003 večer projel autobus s pěti desítkami cestujících hraničním přechodem v Dolním Dvořišti, vylétl ze silnice a převrátil se. Místo nehody, prudké klesání u osady Nažidla, přitom není na první pohled příliš nebezpečné.
Vyšetřování ale ukázalo, že řidič autobusu Pavel Krbec jel těsně před tragédií zhruba 110 kilometrů v hodině, a když patrový autobus sjel pravými koly na nezpevněnou krajnici a dotkl se svodidel, reagoval muž za volantem nešťastně. Zatočil vlevo, autobus přejel do protisměru, prorazil svodidla a zřítil se ze sedmimetrového náspu na louku, kde se přetočil přes střechu. Podle rad odborníků by řidič autobusu v okamžiku, kdy vyjede na krajnici, měl sundat nohu z plynu a počkat na zpomalení, nikoli se pokoušet manévrovat.
Následky byly děsivé i pro záchranáře
„První hlášení bylo od kolemjedoucího řidiče, že se jedná o autobus v příkopě, což je celkem, nechci říct, běžná věc, ale ne něco zvláště vzrušující. Až potom asi po čtvrt hodině se ozvala žena přímo z autobusu. Byl slyšet křik lidí, vzrušený hlas té paní a stručné líčení, co se stalo. Tam bylo jasné, že to je doopravdy zřejmě velká tragédie,“ popsal lékař a tehdejší ředitel Zdravotnické záchranné služby v Českých Budějovicích Jan Tuček.
Autobus přišel o střechu a lidé sedící v horním patře měli jen mizivou šanci přežít. Některým z nich nicméně štěstí přálo a přežili. Následky byly děsivé i pro zkušené záchranáře, kteří na místo nehody dorazili, první už za deset minut. Na místě zahynulo sedmnáct cestujících, dva lidé zemřeli v nemocnici. Poslední, dvacátá oběť, podlehla následkům zranění v srpnu 2005. „I záchranáři jsou jenom lidé. A to, co tam viděli, to by byl pochopitelně velký stres pro každého člověka. Byl tam mrtvý dvouletý chlapec, další starší chlapec mrtvý,“ popsal lékař.
Zlepšila se dostupnost i vybavení záchranky
Před dvaceti lety bylo podle něj méně výjezdových skupin záchranné služby. „Dnes už máme výjezdovou skupinu v Kaplici, ve Vyšším Brodě i v Budějovicích je jich větší počet,“ řekl.
Kromě většího počtu výjezdových skupin se podle Tučka za dvacet let zlepšila i technika. „Máme větší sanitní vozidlo nebo vozidlo transportní, kde máme všechny věci, které jsou nutné i pro poměrně velký zásah tohoto typu. I hasiči mají lepší vybavení, než měli tenkrát. Takže jsme, dá se říci, dobře vybavení i na velké neštěstí třeba železničního typu,“ popsal bývalý ředitel záchranky, který loni oslavil osmdesáté narozeniny a dodnes jako lékař pracuje. „Já už teď nevyjíždím, mám na starosti protialkoholní záchytnou stanici, kterou máme pod záchrannou službou. Tu jsem dostal pod křídlo, je to práce samozřejmě fyzicky určitě lehčí, ale psychicky možná i náročnější. Právě proto, že pracuji, tak nabírám energii, kdybych nepracoval, tak bych tu energii neměl,“ poznamenal.
Řidič prý jel jako blázen
Po tragické nehodě u Nažidel začalo vyšetřování, znalecké posudky ukázaly, že viníkem byl řidič Krbec, který povolenou rychlost překročil o dvacet kilometrů v hodině. „Řidič jede jako blázen,“ řekl prý jeden z cestujících, který zahynul, krátce před neštěstím do telefonu své matce. Způsob jízdy se příliš nezdál ani dalším pasažérům, kteří později vypovídali u soudu, jenž šoférovi vyměřil osmiletý nepodmíněný trest.
Lidé z osudného autobusu se většinou shodli i na tom, že původně klidná jízda z alpského střediska Ramsau se změnila teprve v okamžiku, kdy autobus po zhruba 230 kilometrech přejel hranice do Čech. Do cíle v Karlových Varech tehdy zbývalo zhruba 300 kilometrů a bylo jasné, že plánovaný příjezd o půlnoci ze soboty na neděli je ohrožen. Běžnou praxí v autobusové dopravě v té době ovšem bylo, že při návratu z ciziny se na českém území na předpisy včetně těch o rychlosti příliš nehledělo.
Řidič vinu nikdy veřejně nepřiznal
Při nehodě ale mohla sehrát roli i únava Pavla Krbce, který měl za sebou v tu chvíli více než čtyři hodiny za volantem. A je smutnou shodou náhod, že odpočatý druhý šofér autobusu se chystal převzít řízení u Kaplice, do které zbývalo od místa nehody asi pět kilometrů. Krbec navíc neměl s patrovým autobusem příliš velké zkušenosti, živil se jako taxikář a řízením autobusů si pouze přivydělával. A jak se ukázalo, za volant zájezdových autokarů usedal protiprávně.
Řidičský průkaz na autobus sice měl, neprošel ale školením, které je pro jejich profesionální řidiče povinné. Takzvané profesní osvědčení měl Krbec jen na taxislužbu a rozšíření na autobusy si podle verdiktu trestního soudu vyznačil v průkaze sám.
Krbec byl nakonec odsouzen za obecné ohrožení a také padělání veřejné listiny na osm let nepodmíněně. Jeho tvrzení, že nehodu mohla způsobit náhlá porucha zatáčecí zadní nápravy autobusu, znalci odmítli a soud za příčinu nehody jednoznačně označil nepřiměřenou rychlost. V místě, kde Krbec jel víc než 100 kilometrů v hodině, byla přiměřená maximálně osmdesátka. Řidič, který svou vinu nikdy veřejně nepřiznal, vyšel z vězení po pěti letech, v říjnu 2009.
Dvacet tunových kamenů
Kromě trestního řízení se soudy zabývaly také žalobami, ve kterých se pozůstalí domáhali odškodnění po majiteli cestovní kanceláře, autobusové firmy i samotném řidiči. Justice v minulosti přiznala některým z nich statisícové odškodné od jednatele cestovní kanceláře Eduarda Knappa, který ale zahynul v horách v roce 2010. Neexistuje už ani firma LSK Autobusy, která na cestu autobus vyslala. Soudy pak odmítly žalobu pozůstalých po jedné oběti, kteří chtěli peníze po Krbcovi.
Na místě nehody dnes stojí pomník, který pět let po havárii odhalili příbuzní těch, kteří osudný březnový den zahynuli. Tvoří ho dvacet tunových oblých kamenů rozestavěných do kruhu. Jejich počet symbolizuje počet zemřelých. Kameny nahradily původní dřevěný kříž se jmény obětí tragédie. Ani stavba pomníku se přitom neobešla bez potíží. Pozůstalí museli vykoupit pozemek, na kterém stojí.
